rubicka
přečtené 347
Veselí
2018,
Radka Třeštíková
Některé knihy vás odhalí a vy už pomalu nevíte, jestli čtete o sobě, svojí rodině, svojí blbý povaze, o svých blbých chlapech, anebo ne. Veselí se do mě trefilo. Do věčného rozporu typu „doma je mi to malý“, ale zase jinde málo opravdový, do návratu domů, který se nemilosrdně rozpadá, do neschopnosti projevovat lásku, i když se líbáme na pusu, do hledání sebe sama těmi nejpitomějšími způsoby. Autorka je v této knize trefná, vtipná, ale zároveň protivná a nemilosrdná. Je to dojemné, je to uvěřitelné, k nasrání i k beznaději. Má to v sobě ale veselí každodennosti, které nevnímáme, od kterého utíkáme, které nechceme, ale zároveň je domovem, zázemím a láskou. Právě tématem návratu domů mě tentokrát Radka dostala, protože já jednoduše tyto příběhy mám ráda, přestože se s nimi za poslední roky ve světě literatury roztrhl pytel. Možná je to tím, že nám začínají chybět kořeny, a rádi se tak vracíme ke starým příběhům (nejen) svých rodin, nevím, ale já to tak mám. Ne, nechci Veselí přirovnávat k Rybí krvi, Slepé mapě, Mariím a Magdalénám, Dědině… je to úplně na jiné vlně jazyka, humoru, ale vlastně i příběhu. Neříkám lepší, nebo horší, ale jiné, více znalé města a jeho pravidel, více současné, více nejasné. Tentokrát mi tedy nevadí, že se Třeštíková veze na módní vlně, protože je hrozně cítit, že je to z ní samotné. Křečovitě nefabuluje, nevymýšlá koniny jako v posledním románu Osm, který se sice dobře četl, ale zapadl jen do podobných pokusů o další Zmizelou. Ve Veselí je jednoduše „svá“, což mě na ní baví nejvíc.... celý text
