s-reader přečtené 480

Hypnotizér 2011, Lars Kepler

Lars Kepler rozehrává několik paralelních příběhů, některé se v průběhu děje spojují, některé spolu souvisí jen velmi volně. Hypnotizér není klasická detektivka, která by čtenáře udržela až do konce v napětí, kdo že je vlastně vrah. Naopak, autor odkrývá karty až příliš brzy, čtenář je v předstihu a chápe souvislosti dříve, než detektiv. Poněkud zvláštní je důsledné používání přítomného času, možná si od něj autor slibuje zvýšení dynamiky děje. Pokud je to tak, záměr se minul účinkem. Text je naopak trochu těžkopádný, podobá se spíše dobromyslnému medvědovi, je to styl pro severskou detektivku charakteristický. Pouze v jednom případě tuto důslednou formu poruší a to v části, která se týká minulosti doktora Barka, tato část je navíc vyprávěna v ich formě. Závěrečná část sice nabírá větší tempo, ale je spíše zmatená a nepřehledná, než dynamická. Protože je v této fázi příběhu už konec jednoznačně předvídatelný, může tato část působit nudně. Celkově je Hypnotizér zdařilá detektivka, která čtenáře zavádí do atraktivního koutu lidské duše prostřednictvím hypnózy. Příběh je vícevrstvý, Kepler nemá ve zvyku obtěžovat čtenáře detailním vysvětlováním, nepokouší se o hluboký rozbor státního systému nebo jakéhosi sociálního problému, jako to mají ve zvyku jiní autoři. Má to své pro i proti: čtenář není nadměrně zatěžován, ale není také dostatečně vtažen do prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Bohužel motiv agrese, který Kepler rozehrává na začátku knihy tak vyznívá do ztracena.... celý text

Nezvěstný 2004, Franz Kafka

Naši předkové 1970, Italo Calvino

Kniha Naši předkové nám představuje tři novely Itala Calvina: Neexistující rytíř, Rozpůlený vikomt a Baron na stromě. Již názvy naznačují, že se nebude jednat o obyčejné historické texty, ale že se setkáme s něčím, co si bude zahrávat s naší fantazií. Novely jsou v knize řazeny, možná náhodně, možná záměrně, podle doby, ve které se odehrávají, od nejstarší po nejnovější. Ale já bych je raději představil v opačném pořadí, tak, jak graduje autorův smysl pro absurditu a pro grotesku. Baron na stromě vychází z poměrně jednoduché zápletky: mladý baron Cosimo se ve svých dvanácti letech zařekne, že celý svůj život nesestoupí ze stromů na zem. Protože je to chlapec a později muž pevných zásad, jak řekne, tak udělá. Útěk barona na strom není samo o sobě nic absurdního, ale jeho setrvání přináší s sebou mnoho situací, které je možno dovést do groteskního konce. Baron na stromě je nejrozsáhlejší ze všech tří textů a bohužel dokazuje, že Italo Calvino si s delšími texty občas nedokáže dost dobře poradit. Jsou v něm hluchá místa, která ruší celkový dobrý pocit z četby. Další dvě novely se této nectnosti díky kratšímu rozsahu vyhýbají. Rozpůlený vikomt už tématem vůbec nehledí na realitu. Půlka vikomta rozpůleného tureckou dělovou koulí se vrací jako zosobnění zla, druhá půle posléze jako dobro. Ale mistrovství Itala Calvina nespočívá v tomto nápadu, který by sám o sobě nebyla tak originální, jako v tom, že domýšlí dále a spekuluje, jak může působit extrémní dobro. Hugenoti jsou příkladem lidí, kteří lépe dokáží přežívat uprostřed zla, než se ztotožnit s dobrem. Nejzdařilejší a nejironičtější je novela Neexistující rytíř. Rytíř Agilulf, který v prázdném brnění bojuje jen díky síle ducha a uvědoměním si své svaté povinnosti může ze začátku působit jen jako absurdní parafráze na rytířské příběhy, ale i tady jde Calvino dále. Hlavní intendantura soubojů, pravidla pro udělování rytířských hodností, to je úžasná paralela k byrokracii, která vládne v každém státě. Část, ve které se popisují rytíři Svatého grálu a jejich boj se sedláky je kapitola sama o sobě a nezbývá, než obdivovat Calvinovo nadání pro grotesku, které se na malé ploše krátkého textu rozvine naplno.... celý text

Vládcové iluzí 2005, Sergej Lukjaněnko

Matka Kuráž a její děti 2009, Bertolt Brecht

Stává se vám, že si o některé všeobecně známé knize myslíte, že víte o čem je? Tak důvěrně znáte její obsah, že se domníváte, že nemá cenu ji číst? Pak ji náhodou vezmete do ruky a s překvapením zjistíte, že to, co jste se o ní učili ve škole, co jste zaslechli v televizi, co jste se dočetli někde jinde, není vůbec důležité. TO důležité v ní je něco úplně jiného? Mě se to občas stává a stalo se mi to také u divadelní hry Matka Kuráž a její děti. Byl jsem přesvědčen, že Brecht napsal prvoplánově protiválečnou hru, která sice přestavuje léty prověřenou kvalitu, ale neznamená nic nového pod sluncem. Ano, přiznám se, mýlil jsem se. Protiválečné drama musí v této hře čtenář (divák) hledat, pídit se po něm i přes odpor hlavní hrdinky. Je skryté, zakopané nesmírně hluboko, pod vrstvou pragmatizmu, pod nánosem touhy přežít. Neměl jsem to štěstí Brechtovu hru vidět na prknech nějakého divadla, ale teď, po jejím přečtení, se ve mně probudila zvědavost, jestli ji režisér vidí podobně jako já.... celý text

Nanečisto 2008, Sergej Lukjaněnko

Je mi trochu líto, že knize Nanečisto dávám poněkud horší hodnocení, ale zklamala mě. Čekal jsem od Lukjaněnka, kterého mám velmi rád, něco více. Abych byl upřímný, kdyby takovou knihu napsal autor s menším potenciálem, dal bych mu o hvězdičku více s pocitem, že jsem narazil na nadějného spisovatele. Nanečisto považuji za knihu nedotaženou, knihu, ve které ani zdaleka nebylo rozvinuto témata jak by si zasluhovalo. Nedá se říct, že téma různých světů je u Lukjaněnka nové, neotřelé, ale myšlenka (pozor SPOILER), že v různých světech žijeme jako pokusní králíci nebo myši, je ve spojení s paralelními zeměmi docela originální.... celý text

Turnerovy deníky 2008, Andrew Macdonald (p)

Turnerovy deníky je jedna z knih, které se hodnotí velmi špatně. Nedá se hodnotit z jednoho pohledu a tak si dovolím pohledy diferencovat. Napřed ten, který by měl být primární, lépe řečeno, ten, který za primární považuje každý civilizovaný, normálně uvažující člověk: text knihy je čirá propaganda. Nenávistná a má je pouze jeden cíl, ospravedlnit nepřátelské pocity, které jsou v každém z nás zakódované od nepaměti, a které se postupně lépe nebo hůře snažíme ovládat nebo je úplně potlačit. Druhý pohled nám říká, že se cíl knihy podařilo splnit velmi dobře. Text nejen ospravedlňuje rasistické cítění a xenofobii, dokonce ji dokáže vyvolávat a stupňovat tím, že staví na situacích, které občas zažíváme, dovádí je do extrému a tak nám podvědomě naznačuje, kam až takové situace mohou vést. V tomto pohledu považuji Turnerovy deníky za nebezpečné a nejsem nijak nadšený, že byly napsány. Pokud však napsány byly, mají právo na existenci a nezbývá, než věřit v inteligenci lidí, kteří se s nimi setkají. Podotýkám však, že má víra v lidi je velmi chabá.... celý text

Vánice 2011, Vladimir Georgijevič Sorokin

K Vánici je nejlépe přistupovat s čistou hlavou, bez ovlivnění komentáři, recenzemi a anotacemi. To je samozřejmě hrozně těžké v době, kdy se informace v tištěné nebo datové formě míhají chaoticky okolo nás. Ale jedině v tom případě je účiněk knihy maximální. Na začátku si můžeme představovat, že jsme v Rusku dvacátých let, pak jsme ale konfrontováni s jinými skutčnostmi a v konečném důsledku si nemůžeme být jisti ničím, snad jen tím, že jsme pořád v Rusku uprostřed vražedné zimy.... celý text

Mravenci 2005, Bernard Werber

SPOILER - asi něco prozradím: Téma knihy Mravenci svým způsobem nezvyklé a zajímavé. Proč píšu "svým způsobem"? Předoklad, že hmyz je inteligentní, není rozhodně nový, s inteligentním hmyzem se můžeme setkat v literární a filmové tvorbě na každém kroku - Ferda Mravenec, Mravenec Z, včelka Mája, to je jen několik málo inteligentních kamarádů z hmyzí říše. Rozdíl mezi jmenovanými hmyzáky a mravenci z Werberovy knihy je jen v tom, že to autor nepojímá jako pohádku, ale snaží se téma inteligentního hmyzu logicky a vědecky včlenit do našeho světa. Samozřejmě, že logika občas pokulhává, musíme to autorovi odpustit, protože pokud by se držel zuby-nehty faktů, nevznikla by poutavá kniha, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Mám jen drobnou výhradu: tvar, který vzikne, když vytvoříme čtyři trojúhelníky z šesti zápalek není pyramida, ale tetraedr. Pyramida, tak jak ji známe z Egypta má osm hran (čtvercová podstava a čtyři trojúhelníkové stěny).... celý text

Cirkus Humberto 1955, Eduard Bass (p)

Co vše dokázal Eduard Bass do svého poměrně rozsáhlého románu vložit! To, čeho si všimneme na první pohled a co se snažil do svých knih vždy vpravit, je obdiv k Čechům. K jejich pracovitosti, poctivosti a schopnosti přizpůsobit se různým životním podmínkám. Vyvolává to u vás úsměv? Možná i úsměšek. Dobrá, já vím, že pokud se rozhlédneme a vidíme tu lidskou bídu, kterou jsme obklopeni, musíme se divit, z čeho Bass svůj obdiv čerpal. Ale on tak Čechy viděl anebo je tak vidět chtěl. Román dal Bassovi prostor pro vyjádření svých názorů na povahu českých lidí, na měšťáckou společnost, na profesionalitu umělců i na smysl a směr životní dráhy umělce. Zdůrazňuje smysl pro povinnost, který by měla řídit naše kroky. Jsou to názory zajímavé, názory, které minimálně stojí za zamyšlení. V knize se velmi málo dovíme o době, ve které protagonisté příběhu žijí. Dramatické události, které v té době hýbou světem i naší vlastí, jakoby zůstávaly na okraji zájmu. Hospodářská krize se projeví na cirkuse menší měrou něž Petrův nezájem o manéž, první světová válka se odbude jednou větou, vznik České republiky se ani nekomentuje. To je velmi zarážející vzhledem k popisnému Bassově stylu, který víceméně připomíná spíše rozsáhlý, přebujelý novinový článek. Ale je to zřejmě záměr, soustředit se na hlavního hrdinu a nerozptylovat čtenáře podružnými ději. Kniha kolísá mezi idealizovaným pohledem na dokonalého Vaška Karase a velmi reálným pocitem marnosti, který v určitých okamžicích cítí při pohledu zpět, a který nám ho přibližuje zpět z nadoblačných výšin, kam jsme k němu museli vzhlížet. Kombinace průzračného Bassova vypravěčského stylu, exotického prostředí cirkusů a varieté, hluboká znalost prostředí, příběh bezvýznamného chlapce, který se profesně vypracoval (což nebezpečně balancuje na hraně kýče), dělá z Cirkusu Humberto čtivou a poutavou knihu, která v české literatuře určitě vystupuje z šedi průměrnosti.... celý text

Vycházející slunce 2008, Michael Crichton

Jurský park 1993, Michael Crichton

Kmen Andromeda 2008, Michael Crichton

Koule 1998, Michael Crichton

Pojídači mrtvých 1994, Michael Crichton

Blázni z Hepteridy 1980, Ludvík Souček

Číst Součka je skvělý návrat v čase do doby, kdy ve sci-fi literatuře vládl optimizmus, kdy lidé vítězili nad kosmickým prostorem i sami nad sebou, návrat do světa světlé budoucnosti spojeného a spolupracujícího světa. Znovu se můžeme setkat se Součkovou představou tibetských mystérií a pobavit se představou setkání s mimozemskou civilizací.... celý text

Číslo bestie 1996, Robert A. Heinlein

Přátelé, já trpěl. Chvílemi jsem nechápal, co se v románu děje, většinou jsem nechápal proč se to děje, a na konci jsem už vůbec nepochopil, proč jsem to vlastně četl. Roberta Heinleina mám rád a to i na vzdory jeho, pro Čechy zvláště, nepříjemnému jménu. S chutí jsem si přečetl jeho Vládce loutek, kteří se, možná i díky úspěšnému zfilmování stali klasikou, přečetl jsem i jeho Tunel do nebes a pobavil se Zvláštní misí. Ale u této knihy jsem zůstal jen bezmocně zírat. Pro přehlednost bych jeho román rozdělil do tří linek: Linka, která popisuje putování čtveřice géniů šestirozměrným časoprostorem a zažívá různá dobrodružství. Tato linie je roztomile naivní, jako kdyby vypadla z pera klasika české naivní školy sci-fi J.M.Trosky. Linka, která se týká Heinleinových názorů na vojenskou disciplínu a problematiku velení. Dotýká se jí i v jiných dílech, které se týkají Hvězdné pěchoty, ale v Čísle bestie je jeho vysvětlování obtížné, dokonce bych použil slova prudné. Linka, která nenápadně a velmi zmateně odkazuje na americké reálie. Přiznám se ke své nevědomosti, ale nejsem s to ocenit zřejmý jemný humor, který se těchto záležitostí týká.... celý text

Cestovní pas 2010, Herta Müller

Problematika německé menšiny po válce je společná Hertě Müllerové i její překladatelce Radce Denemarkové. Přestože se na první pohled může zdát, že jsou si obě spisovatelky svým pohledem velmi blízké, je mezi nimi velmi podstatný rozdíl. Herta Müllerová vychází ze zkušenosti, zkušenosti své rodiny, svého národa. Stojí pevně na pozicích skupiny, jejíž osud popisuje. Pohled Radky Denemarkové je pohled zvenčí, přestože vypráví příběh ústy příslušníka německé menšiny. Nechci spekulovat který přístup má větší literární hodnotu, asi na tom vůbec nezáleží, ale pro Radku Denemarkovou to muselo představovat překonávání předsudků a "pravd", které byly do nás po dlouhé léta vtloukány. Novela Herty Müllerové pro mě neznamenala zklamání, jen mírné rozčarování, které se odrazilo ztrátou jedné hvězdičky v hodnocení. Nepřináší totiž mnoho nového. Ani ve formě ani v obsahu. Forma je vzdáleně podobná stylu E.Jelinekové a o křivdách, které páchaly komunistické režimy po válce v celé Evropě bylo napsáno také hodně. Soudím, že pokud by mě nezaujala osobnost překladatelky, těžko bych po novele sáhnul.... celý text

Tanečník 1999, Jeffery Deaver

Prázdné křeslo 2000, Jeffery Deaver

Už budu muset Deaverovy knihy přestat číst! Vždy se do toho nějak začtu a musím to dočíst do konce. Asi v polovině Prázdného křesla jsem byl přesvědčen o tom, že je to zatím nejlepší kousek, který jsem od Deavera četl. Svižný děj, slušná zápletka, žádné nepředvídatelné zvraty, které by autor alespoň trošku nenaznačil a tím nenechal prostor pro čtenářovu inteligenci. Ale konec, ten podle mého názoru nezvládl. Zápletka s nešťastným zastřelením policisty nedala jinou možnou něž happy-end, který se mi příčí zvláště v knize, která se na první pohled tváří jako velmi dobrá ve své třídě.... celý text