s-reader
přečtené 480
Kamenná opice
2002,
Jeffery Deaver
Kamenná opice zjevně trpí neduhem knih, které jsou x-tým pokračováním řady. Postrádá tajemství, postrádá překvapení. Ne že by se Deaver nesnažil, opravdu jeden zvrat střídá druhý, ale dějové zvraty v jeho podání jsou pořád podle stejného pravidla a není těžké předpokládat, jak se bude děj odvíjet dále. Snaha o překvapení pak působí poněkud křečovitě. Jinak je ale Kamenná opice vděčné čtení pro letní dny, kdy je potřeba relaxovat ze všech sil a nekazit si odpočinek přílišným intelektuálním zatížením.... celý text
Kruhová leč
2011,
Jiří Kratochvil
V knize povídek Jiřího Kratochvila jsou nepřehlédnutelné dva znaky: fascinace příběhem a překvapivá fantazie autorova. Ale pro toho, kdo dílo Jiřího Kratochvila zná, je to samozřejmost. Příběh je pro něj důležitý a to čtenáři nesděluje pouze tím, že příběhy píše, ale i tím, že píše o příbězích. Příběh se tak stává v jeho povídkách a románech jakousi postavou, která hraje někdy i hlavní roli. Druhý znak, fantazie – Jiří Kratochvil nedbá na to, co by mohlo být reálné a možné a neváhá své povídky zabydlit ani mimozemšťany ani jinými nepravděpodobnými tvory. Já věřím, že to některým čtenářům může činit problém, ale mě nemožnosti vyhovují a dobře vymyšlená nemožnost mě dokáže nadchnout.... celý text
Kobold
2011,
Radka Denemarková
Dvojromán Kobold není na první pohled souvislý text. Teprve po přečtení se jednotlivé náznaky děje začnou v hlavě spojovat a vytvářet kompaktní celek. Příběh lidí, kteří jsou ve sféře vlivu násilnického a bezohledného Michaela Kobolda. Jméno Kobold není vybráno náhodou. Je to jméno ošklivého skřeta, který člověka straší v tísnivých snech. Pokud se ho pokusíte najít na internetu, zaplaví vás spousta odkazů na vysavač jisté firmy známé podomním prodejem, což zajisté může být také zdrojem zmíněných tísnivých snů, ale. mnohem výstižnější zmínka o tomto skřetovi je v románu Theun de Vries Skřeti z podsvětí. Ale zpět. Radka Denemarková si opět vybrala nelehká témata pro svůj (dvoj)román, týraní a život ubohých lidí na pokraji společnosti. Témata, ke kterým nemusí čtenář, stejně jako ke knize Hitlerovy peníze, zaujmou jednoznačný postoj. Navíc své vyprávění podává v náznacích a útržcích, které si musí čtenář napřed nějakým způsobem poskládat, aby se před ním náhle celý naléhavý a tíživý příběh vynořil. Nedělám si iluze o tom, že bych románu porozuměl dokonale, že bych pochopil a vstřebal všechny autorčinu myšlenky, je to text velmi složitý a komplikovaný, který se v některých částech porozumění vzpírá, ale uvědomil jsem si, že Radka Denemarková na svém románu pracoval dva roky a bylo by ode mne naivní chtít, abych ho pochopil za dva dny.... celý text
Pravděpodobná tvář
1990,
Jiří Mucha
Přiznám se, že moc nemám rád knihy, ve kterých se píše o zlovůli komunistické moci o perzekuci, vyšetřování, zastrašování a věznění. Není to proto, že bych chtěl naši minulost popírat, ale proto, že autoři se velmi často snaží do knihy promítnout své já, hlavně takové, jaké by si sami přáli aby bylo. Takže se v knihách rodí hrdinové, rebelové, stateční odpůrci komunistického režimu, lidé, jejichž nadhled a poznání absolutní pravdy nenaruší ani věznění, ani mučení. A tak jsem se knihou Pravděpodobná tvář procházel velmi opatrně, velmi zvolna a čekal jsem, odkud, zpoza kterého rohu na mě protikomunistický Jánošík vyjukne. Ejhle, překvapení, nevyjuknul. Muchův „hrdina“ je naprosto průměrný člověk, bez velkých idejí, bez utkvělé představy o nějaké pravdě, člověk, který nemá snahu vykonat velké činy ani jakoukoliv revoltu. Nedá se ani říct, že události, které ho semlely byly odstartovány nějakou velikou chybou nebo velikým činem. To vše dělá Muchova hrdinu velmi reálného a pochopitelného. Mám v podstatě pouze dvě malé výhrady: hrdinovy (pořád ho nazývám hrdinou, přestože to žádný hrdina není) úvahy jsou občas poněkud rozvleklé, ale chápu, že to, co nám občas probleskne hlavou by se dalo stěží popsat v několika krátkých větách. (Varování – zde prozradím kousek z děje, komu to vadí, ať dále nečte!!!!!!!!!) Druhá výhrada se týká konce. Manželka, které umírá na rakovinu, zatímco Muchův hrdina je ve vězení, je příliš melodramatický prvek. Celou knihu se Mucha takových prvkům vyhýbá, na konci ho však nechá vyznít naplno.... celý text
Má nejmilejší kniha
2009,
Markéta Pilátová
Na novou knihu Markéty Pilátové jsem sel hrozně těšil. Autorku jsem zaznamenal v okamžiku, kdy mi byla doporučena její kniha Žluté oči vedou domů. Byl jsem trochu v rozpacích, na jedné straně se mi Žluté oči intuitivně líbily, na straně druhé jsem k nim měl několik výhrad a pokud existuje třetí strana, pak na třetí straně jsem to bral jako prvotinu, jako něco, co si člověk v sobě kus života střádá a pak to vypíše na papír. O kvalitě spisovatele to vypovídá pouze nepřímo. Teprve druhá kniha… ta ukáže. A ukázala. Markéta Pilátová JE kvalitní spisovatelka, které nemá zapotřebí variovat jedno téma ležící v člověku celý život. V knize Mé nejmilejší kniha je cítit obrovský posun. Hlavní děj se tu a tam otře o vážná, velmi vážná témata (věznění, drogy, pokusy na zvířatech, pogromy), aniž by tato témata byla vnucována, jsou jen připomenuta a zbytek musí dopracovat fantazie čtenářova. Místo děje – Jižní Amerika – je místo, které důvěrně zná a to se odráží na uvěřitelnosti postav a barevnosti prostředí. Dopustil bych se pouze jednoho čtenářského rýpnutí – kniha má konec. Jasně definovaný a vyjádřený konec, takový, jaký bych si odpustil. Prostě bych těch posledních několik stránek z knihy vytrhnul a nechal bych to tak. Z hlediska autora bych se pak vyhnul váhání zda sežrat nebo nesežrat (citace Mrazíka je jen náhodná). Ale uznávám, je to věc osobního názoru.... celý text
Smrt je mým řemeslem
2005,
Robert Merle
Robert Merle dokáže napsat čtivou a poutavou knihu. Dokáže zaujmou od první stránky tak silně, že je problém odtrhnout se. Přitom není jeho kniha žádné pohlazení po duši. Naopak, je v ní despotický otec, válka, vraždy, beznaděj, hospodářská krize, hlad, fanatizmus, hromadné vraždy… To vše dokázal Merle vpravit do pár stránek své knihy. Odtažitý a chladný popis vojáka, který je zvyklý jen poslouchat a nepřemýšlet o smyslu rozkazů, dopad vyprávění umocňuje. Přesto mě znepokojuje, že Merle text, který by měl být odrazem vnitřních myšlenkových pochodů Rudolfa Hoesse, koncipuje spíše jako vnější popis jeho osoby. Na místech, kde Hoesse mlčí a neodpovídá na otázky, a takových míst je hodně, nevkládá Merle vnitřní monolog, ale pouze větičku „Mlčel jsem“. To nám brání hlouběji se ponořit do jeho světa. Předpokládám, že kniha Velitelem v Osvětimi by Merleho knihu osvětlila více. I přes tuto výhradu považuji knihu Smrt je mým řemeslem za pozoruhodnou a jsem si jistý, že byla inspirací pro mnohé jiné autory, kteří se zabývali podobnou tématikou.... celý text
Rekviem za sen
2001,
Hubert Selby
Jsem trochu na rozpacích. Evidentně jsem knize Rekviem za sen věnoval více času, než si zaslouží, vlastně více času, něž je pro tuto knihu zdravé. Musím přiznat, že na první přečtení je Selbyho text úžasný, především díky stylu, kterým je napsán. Nutí člověka knihu hltat a žene čtenáře svinským krokem kupředu až do samotného konce. V tom spočívá kouzlo Rekviem. Měl jsem však trochu více času a zalistoval jsem stránkami ještě jednou a tu přišly první výhrady. Selby se soustředí na postavy, které jsou determinovány prostředím, ze kterého pocházejí, ve kterém žijí a ze kterého se jim nedaří uniknout. V Rekviem se takovému typu postav vymyká Marion. Je z lepší rodiny, dostalo se jí lepšího vzdělání, cestovala po Evropě, má umělecké nadání, které může rozvíjet. Její postava však tomuto typu vůbec neodpovídá, chová se stejně, reaguje stejně, má stejný úhel pohledu jako Harry nebo Tyron, kteří z tohoto pohledu stojí o třídu níže. Postava Marion je pro Selbyho panenkou, které jen svévolně trhá ruce a nohy, k ničem jinému mu není. Ubohost a nesmyslnost života „obyčejných lidí“, kteří mají rodinu a chodí do práce popisuje Selby v kapitole na začátku knihy. Musím uznat, že je to pár odstavců vtipně a mistrně napsaných, na malé ploše vystihující absurditu života obrovské masy lidstva. Ale tahle myšlenka je jako východisko ke světu feťáků poněkud slabá. Dobrá, uznávám, že Selby nechtěl hledat příčiny, popisuje pouze důsledky. Nejlépe vykreslená je postava Sáry, útoky televizních reklam, reality show a telenovel jsou v Selbyho podání hmatatelné a uvěřitelné, již nějakou dobu žijeme ve světě, který na nás útočí stejnými zbraněmi. Právě to, jak zdařilá je postava Sáry ještě více zdůrazňuje, jak málo života je v Marion, Harrym a Tyronovi a přece právě ti by měli být, vzhledem k proklamovaným zkušenostem Selbyho s drogovou scénou, vykresleni tak, že je při četbě vnímáme jako kus své osobnosti. A tady se dostávám ke svým drobným pochybnostem: Scéna, ve které Tony rozstřílí televizi je žalostná. Selby v životě neviděl umírající televizi, popisuje to jako obraz z béčkových horrorů. Prostě to někde v kině viděl a pěkně popsal tu pitomou vizi filmařů – jiskřící přívod, jiskry sem, jiskry tam. Popis Sářiny elektroléčby je naprosto ze stejného zdroje. Možná to opsal z nějaké knihy pokleslého žánru, možná za to může zase nějaké kino. Když uvážím, jakého věku se Selby dožil, když si to spojím s tím, jak se sám profiloval (TBC, plíce v tahu, drogy, alkohol), zdá se mi jeho postava takto prezentovaná, daleko méně reálnější, než jeho hrdinové. V souhrnu mě tyto drobnosti vedou ke kacířské myšlence: není jeho popis drogové scény a drogově závislých lidí stejně smyšlený a stejně převzatý od třetích stran jako jeho popisy ničení televizí a elektroléčby? Není to vše taková malá mystifikace? K čemu by byla dobrá? Možná na to odpovídá věnování a motto knihy.... celý text
Otčina
1993,
Robert Harris
Pokud odhlédneme od prostředí, ve kterém se příběh Otčiny odehrává, jde o velmi průměrnou detektivku. Není sice špatně napsaná, ale rozhodně to není žádný skvost. Za to bych Harrisovi udělil tři hvězdičky, protože po stránce příběhu to není nic objevného – vražda, úporný detektiv, kterému všichni házejí klacky pod nohy (nejen po nohy, z toho by nebyl samá modřina), krásná žena, která se detektivovi připlete pod nohy, a tak dále, však to všichni znáte. Ale prostředí, do kterého Harris svou detektivku zasadil, je nesporně zajímavé a je i „záslužné“, že probouzí čtenářovu fantazii a obrací ji k úvahám, jak by to vypadalo, kdyby… Další Harrisova „zásluha“ je to, že prostředí není naivní vize nacistického státu v čele s Adolfem, ale že si dal tu práci a děj zalidňuje skutečnými postavami i s jejich skutečnými charaktery. Každou postavu, s výjimkou detektiva a novinářky, si můžeme najít třeba na internetu, podívat se na její fotografii, přečíst si něco o jejich kariéře, která vypovídá i o jejich charakteru a představit si tak skutečné postavy, které hrají v Harrisově příběhu. Zajímavé… Tak jsem přidal ještě hvězdičku navíc.... celý text
Sophiina volba
2005,
William Styron
Přiměla Sophiina volba alespoň několik lidí k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se v Evropě na počátku čtyřicátých let odehrávalo, co se dělo v koncentračních táborech a co se dělo v mysli těch, kteří byli součástí nacistického režimu? Pokud ano, má kniha smysl i kdyby neměla sebemenší literární hodnotu. Sophiina volba ale má tu hodnotu má. Není to jednoduché, podrobné líčení hrůz, kterým byli vystaveni Židé a jiní příslušníci podrobených národů, je to velmi pečlivě a působivě vystavěný román, který více naznačuje než popisuje, který nechává obrovský prostor čtenářově fantazii a nevnucuje mu, co si má a co si nemá myslet. Přesto, že je mi dost protivné často opakované klišé začínajícího spisovatele, který se potýká se svou první knihou, ještě častěji opakované tápání v prvních sexuálních zkušenostech, musím uznat, že jako základ pro mnohem závažnější výpověď, to nejsou témata vůbec špatně zvolená. Nejsou jen půdou, na které vyrůstá Sophiin příběh, působí i jako odlehčení, které zabrání čtenářovu otupění, jěž by určitě nastalo, kdyby nás autor bez ustání bombardoval těžkým kalibrem. A hlavně působí jako kontrastní pozadí – problémy, které jedinec Stingo považuje za vážně v porovnání s Osvětimí. Problémy, které sužují americkou mládež, které je nutí chodit k psychoanalytikům v porovnání s Osvětimí. Stingo, Styron si to dobře uvědomuje, pokouší se dokonce o jakousi synchronicitu (co jsem dělal v ten den, kdy Sophie vystupovala z vlaku v Osvětimi), ale obávám se, že pro Stinga, pro Američany, pro nás, je Osvětim natolik vzdálená, že si ji nedokážeme plně uvědomit. Přesto je to jeden z nejlepších pokusů o přiblížení (přiblížení se), jaký jsem kdy četl.... celý text
Plechový bubínek
1969,
Günter Grass
Plechový bubínek jsem četl poněkud zvláštním způsobem. Na většinu knih se soustředím a čtu je rychle, ale tuto knihu jsem si vychutnával pomalu a po kouskách. Možná proto se, za tu relativně dlouhou dobu, stal z Oskara můj přítel, těšil jsem se na krátká každodenní setkání s ním a je mi teď až líto, že tato setkání končí. Jako když se člověk musí rozloučit s přítelem s vědomím, že už ho nikdy neuvidí anebo že setkání s ním už nikdy nebude tak důvěrné jako předtím. Měl jsem pocit, že Oskara chápu, že mu rozumím, i když ho určitě nelze zcela pochopit, ani on nechápe sám sebe dokonale. Je to ON nebo Oskar? Kdo vlastně koná, kdo to pozoruje? Jsou úmrtí okolo něj vraždy nebo se naopak tato úmrtí snaží sám pro sebe jako vraždy interpretovat? Přestože se Oskar snaží o přesný, takřka vědecký způsob záznamu důležitých okamžiků svého života, zůstávají v jeho vyprávění nevyjasněná místa a podezření, že se pod slupkou obyčejných slov skrývá nějaké tajemství, které neskrývá vypravěč, protože o něm vlastně ani neví. Plechový bubínek je strhující četba a přes okamžiky, kdy musíte držet svůj žaludek na uzdě aby neztropil nějakou neplechu, není jednoduché se od něj odtrhnout. Monotónnost vyprávějí Grass porušuje změnami vypravěčského stylu i změnou rytmu. Stačí jen trocha fantazie, abychom v rytmu jeho vět slyšeli bubnování na bubínek, bubnování, které člověka kdoví proč dokáže ovládnout snad prostřednictvím pravěkých vzpomínek na ohně před jeskyní.... celý text
Vrač
2010,
Martin Ryšavý
Když se začtete do knihy Vrač, máte po chvíli pocit, že vás odchytila žvanivá sousedka a za nic na světě vás nechce pustit ze svých spárů, povídá a povídá, stejnou věc slyšíte podvacáté, už přestáváte vnímat, co vám vlastně povídá a pomalu vás opouští vědomí. Stylem vyprávění by se dal Vrač přirovnat k Hrabalovi, ale je tu jeden podstatný rozdíl – když čtu Hrabala, tak přestože se stejně topím v přívalu slov, je v tom vodopádu cosi poetického, cosi důvěrně známého, je tam laskavost a všeobjímající láska, kterou člověk cítí v útulné hospodě po pátém pivu. V knize Vrač je cítit jen cizí ruská agrese vodky, nadutost, hloupost a vyražené zuby. Opravdu nevím, proč by měla čtenáře zajímat osoba Jurky Bgaševa, jeho chlast, ženy a rvačky. Těch pár zajímavých vět, které se týkají Bulgakova, Vysockého a jiných, ty se ztrácejí v balastu žvástů o Rusku a Rusech, které jsou ovšem, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, pravdivé, ale nezajímavé. Pár hvězdiček ovšem dávám - za několik zajímavých momentů, které jsem si z textu vylovil a za několik trefných anekdot.... celý text
