Safienka
přečtené 514
Žítkovské bohyně
2012,
Kateřina Tučková
Jihomoravská příroda, bohemistika, dějiny umění – to vše inspiruje tuto 32 letou spisovatelku k tvorbě, která zanechává v čtenáři hluboký zážitek. Za její první román – Vyhnání Gerty Snirch – obdržela cenu Magnesia Litera 2010. Nyní je rok 2012 a Kateřina Tučková vydává Žítkovské bohyně. Dílo opředeno dávnou tradicí žen, léčitelek, věštkyň a vědem. Přenesme se několik desítek let zpět, do vysokých kopců Bílých Karpat, do pohraničních vesnic, kde lidé dbají na tradice a kde se nachází skupina žen provozující bohování. Své umění předávají z generace na generaci, pomáhají s nesnázemi, věští z vosku a ovlivňují počasí. Každý kdo má nějaké větší trápení se na ně obrací s prosbou. Bohužel ne všem se toto „šarlatánství“ zamlouvá a ne všichni jsou schopni udržet se u dobra a nepodlehnout zlu. Knihou nás provází Dora Idesová, poslední z rodu žítkovských bohyní. Dívka, o kterou se po smrti matky stará teta Surmena. Stává se tak andzjelem - prostředníkem mezi lidmi, kteří chtějí pomoci a mezi bohyněmi. Tohoto úkolu se zhosťuje až do doby, než si pro Surmenu přijde policie. A zde dochází k nalomení života dětí, Surmeny a samotného příběhu. Surmena je odvedena do psychiatrické léčebny, Dora do internátu a malý bratr Jakoubek do zařízení pro postižené. Všichni jsou od sebe odtrženi a není jim dovoleno se jakkoliv vídat. Autorka nás v knize pomocí zápisů STB, dopisů a příběhů střídavě zavádí do minulosti, do života bohyní a do přítomnosti, k dospělé Doře, která píše diplomovou práci na toto téma. Snaží se pomocí zarchivovaných dokumentů zjistit, proč byla Surmena odvedena. Dostává se až k informacím, které měly být skryty a které její smýšlení posouvají na jinou úroveň. Zjišťuje, že ne všechno bylo tak, jak vypadalo. Na povrch se dostává celá zamotanost, nevysvětlitelnost činů a vztahů, která se mezi obyvatelemi pohraničních vesniček děla a děje. Překvapivé zjištění postupně zapadá do celku. Čtenářům se dostává cenná kopa informací, která není tak snadno zkousnutelná, přesto neocenitelná. Sama jsem měla problém se vyznat a neodklonit myšlenky někam jinam. Když se dostanete přes tuto náročnost, dostanete se k ději, který ve Vás zanechá otázku. Byly bohyně skutečné? Máte chuť sednout na vlak a do tohoto kraje se jet podívat, prozkoumat tam všechny popisované kouty, chaloupky a vidět vše na vlastní oči. Kniha se opírá o skutečné události, které se v době druhé světové války i sáhodlouze zpět, děly. Ač to už nikoho nemůže zase tolik překvapit, tak člověk stejně neustále kroutí hlavou a je mu pouze z té představy nevolno. I v této knize autorka zmiňuje děsivé činy, které byly na ženách páchány. Čím déle Dora pracuje, tím se dostává hlouběji do podstaty svého zkoumání. Zjišťuje, že ač se sama bohyní nestala, tak je součástí tradice. Je děsivé prokletí pouhou fikcí a nebo je to skutečnost? Celou dobu Vás autorka napíná, seznamuje Vás s dalšími a dalšími postavami, které udávají celému počátečnímu příběhu nový rozměr. Jako ve všech příbězích je i zde nastolena nemilosrdnost lidských životů. Celková surovost života Dory je ještě více zdůrazněna tím, že žije sama bez rodičů a jakéhokoliv příbuzenstva. V internátě musí prožít své a čelit všemu, co je na ní spácháno a ještě se snaží starat o postiženého bratra. Už jen při této představě jsme s Dorou svázáni a snažíme se ji pomoci při vyřešení záhady s její tetou a celým příbuzenstvem. Mladé autorce se podařilo neuvěřitelným způsobem zobrazit život tamějších žen, které podléhaly chudobě, přesto byly silné a nenechaly se ničím zastrašit. Každá bohyně má v příběhu své místo a je jí věnováno několik řádků. Nebudu prozrazovat jak příběh skončí. Sama jsem byla zaskočena a po zaklapnutí jsem nebyla schopná přemýšlet o ničem jiném. Příběh mnou prolezl skrz na skrz a jen tak mě neopustí. Kniha s originálním tématem, doplněna fotografiemi, které příběhu dávají reálnost. Již skoro zapomenutý folklór se vynořuje na povrch. Těch několik let, kdy autorka na příběhu pracovala, stálo za to čekání.... celý text
Kde je ta holka?
2012,
Alexandra Potter
Další příjemná oddychová kniha s magickým námětem od Alexandry Potter. Tentokrát se jedná o návrat do minulosti a potkání se se svým o deset let mladším JÁ. Určitě se mi námět příběhu líbil víc než u předchozí knihy Já a pan Darcy. Ač je od začátku jasné, jak to dopadne, tak jsem měla alespoň přehled a nějakou takovou představu, jak je to celé myšleno. Třecetidvouletá workoholička Charlotta bydlí v Londýně, pracuje v PR agentuře, má na první pohled dokonalého přítele, skvělý byt, moderní auto, úzkostlivý strach o své zdraví a hlavně má pocit, že všechno musí stihnout co nejdřív. Žádný čas na zbyt. V průběhu celého děje dochází k uvědomění pomocí setkání se svým mladším já, které ji mění ve šťastnou babu, která si dokáže užívat života a jít za svými sny. Ač se vše odehrává v zhruba týdenním časovém rozmezí, tak se dočkáme docela dosti zvratů. Romantická zápletka je jasná hned od prvního setkání, což možná příběhu dodává trochu nudy, ale zase není to první ani poslední kniha se stejným průběhem, takže už by nás to ani nemělo překvapit:-)Pro některé čtenáře to může být příběh, který je donutí k zamyšlení a odstartuje jim třeba i nějaké ty změny v životě. Styl psaní tohoto romantického příběhu je velice čtivý. Autorka evidentně ráda zapojuje netradiční magické prvky, které dodávají příběhu jisté kouzlo a punc zajímavosti. Příběh příjemně plyne, v mém případě jsem se ani nenadála a knihu přečetla za jednu podzimní sobotu. Takže ano, stojí za přečtení :-)... celý text
Pohyblivý svátek
1966,
Ernest Hemingway
Přiznávám se! Pohyblivý svátek je moje prvotina od tohoto autora. A…nestydím se za to. Něčím se začít musí. A ještě k tomu jsem se k ní dostala jen díky filmu. Tímto nakopnutím jsem se „přinutila“ dojít do antikvariátu, dílo koupit a spokojeně si ho odnášet domů. A to hned na první pokus. Štěstí mi přálo. Dílo vydané pod Odeonem z roku 1966. Paráda. Dost k úvodnímu tlachání. V rukou jsem konečně držela poslední dílo Ernesta Hemingwaye, které bylo vydáno až po jeho smrti. Pohyblivý svátek – výraz pocházející z křesťanství, znamenající svatý den, jehož datum není fixované ke zvláštnímu dni. Můžeme s ním pohybovat kam se nám za chce a určit si tak svůj den, který bude svátkem. Útlá menší knížečka čtvercového formátu, která Vás zavede do Paříže dvacátých let. 198 stran vytržených z kontextu života Ernesta Hemingwaye. Žádný začátek, žádný konec. Najednou se ocitáte v jiném životě. V životě umělce, který byl a je málokým pochopený, přesto uznávaný a žádaný. Je tomu asi půl roku zpátky, kdy jsem měla možnost spatřit krásy Paříže. Možná mi to i pomohlo v tom, abych popisy autora více pochopila, navodilo mě to do děje a byla jsem tak více polapena. Vzpomínky jsou mocné, proto je potřeba je občas někam zapsat. Tak to udělal i Ernest. V hotelu Ritz vyhrabal dva kufy, své tužkou psané poznámky a stvořil tuto knihu. Jak jednoduché. Začátek plyne velice dobře. Člověk se najednou prochází ulicemi, sedá v kavárnách, popíjí víno a píše povídky. Celý den v tomto krásném, romantickém městě. Máte možnost si jít sednout do kavárny a tam celý den tvořit nové světy. Nikdo Vás neruší, jen ta myšlenka, že musíte něco napsat, aby jste se uživili. Příběhy umělců, které se pohybují okolo Hemiho, nás provázejí celým příběhem. Fascinující život – chudý, požitkářský, smutný, veselý. To vše je zachyceno v Pohyblivém svátku. První polovina knihy byla příjemně plynoucí, navozující tu správnou atmosféru dvacátých let. Druhá polovina už se maličko více vlekla. Společně s Ernestem jsem se potácela v depresích, s tím rozdílem, že u mě nebyly vyvolány životem a zoufalstvím z toho, že neuživím sebe natož svoji rodinu. Jak těžký je sám život, zvlášť pro spisovatele této doby. Málokdo tehdy ocenil to, co bylo napsáno. Existuje spousta autorů, kteří jsou nejvíce ohodnoceni až po své smrti. Realita je nemilosrdná a krutá. Kromě svého kousku života nám autor dovolí nahlédnout do života Gertrudy Steinové a okoření řádky tragikomickými a jímavými pasážemi o smutném rytíři moderní americké prózy Francisi Scottu Fitzgeraldovi. Hlavou mi běží otázka, co je z toho asi pravda. Co si Ernest přikreslil. Po přečtení si říkám, chtěla bych tam být. Ikdyž paradoxně jsem ráda, že jsem tu dobu nezažila. Ale jen tak nakouknout, pozorovat a poslouchat. Díky Pohyblivému svátku jsem umělcům zase o krok blíž. Díky.... celý text
