Sisssi
přečtené 715
Má temná Vanessa
2020,
Kate Elizabeth Russell
Daleko lepší, než bych čekala. Příběh vůbec není jednostranný, Vanessu nelze označit za jednoznačnou oběť a Stranea za jednoznačného násilníka. Příběh navíc velice hezky ukazuje, že ani dnes tak adorovaný konsent opět nic neřeší -jak je vidět, Jacob Strane se ptal na souhlas u každého jednotlivého kroku. Vrcholem ironie je, že Vanessa, která s ním měla opakovaně sex se zneužita necítila, zatímco Taylor Birchová ano, ačkoli ji (nejspíš) jen osahával na stehně. Celý příběh na mě působil dojmem, že zaděláno na malér bylo už celým tím školním systémem. Pokud je možné, aby se odehrávaly semináře i ve složení učitel a dva žáci, je to podle mě krok špatným směrem. Celkově byl systém internátní školy založen na velmi blízkém (za mě přehnaně vlezlém) vztahu učitelů a žáků. Pokud je učitalka Antonova vylíčena jako ta odtažitá, co se drží od žáků dál, dokonce tak daleko, že je ani nezve na oběd k sobě domů, ale jen do restaurace, a přece pak udělá něco tak důvěrného, jako je obdarování Vanessy bonbonovým dárečkem za to, že si Vanessa koupí nový diář (z méno pohledu naprosto soukromá Vanessina věc, do které učitelům nic není), značně to ztěžuje dítěti chopnost poznat, kdy je vztah učitel/žák ještě v pořádku a kdy už je to za hranou (teď nemám na mysli sahání na stehno, to je samozřejmě bez debaty, ale myslím tím Straneovy první rozhovory s Vanessou, půjčování knih, příhodu s javorovým listem a podobné náznaky na samém začátku). Další problém bych viděla ve Vanessině přehnaném lpění na lidech, na které je zvyklá a které má ráda, jak vidíme na vztahu s kamrádkou Jenny. Všichni si mysleli, že se koncem prvního ročníku ty dvě rozešly proto, že stály o stejného kluka. Jenže ve skutečnosti to bylo tak, že dětinská a na kamarádce závislá Vanessa nepřenesla přes srdce, že už není jediná a musí se o Jenny dělit s jejím novým přítelem. Zkrátka zapomeňte na to, že studentky se zamilovávají jen do mladých, svalnatých, pohledných učitelů, on to totiž může být klidně taky stárnoucí, tlustý dědek. Co jsem celou dobu nechápala, bylo neustálé nucení okolí Vanessy do role oběti. Jak kamarádka Jenny, tak novinářka na ni útočily, že se přece musí považovat za oběť, že byla zneužita, že musí cítit a udělat to a ono... Ale kde není žalobce, tam není soudce a proč by měla Vanessa dělat něco proti tomu, co sama cítí? Pokud mě někdo zmlátí, znásilní, vykrade,... je to přece moje věc, zda se obrátím na policii. Když to neudělám, jsem sice sám proti sobě, ale nutit mě nikdo nemůže. Velmi příznačné je i vyznění celého příběhu. Vanessa, která se za nějaký čas po Straneově smrti trochu oklepala a začíná nový život s novým psem, potká na samém konci knihy Taylor Birchovou, která nakonec zjistila, že celá kauza vlastně k ničemu příliš nevedla, jen se teď cítí být zneužita nejen Stranem, ale i senzacechtivou novinářkou, která se jejího příběhu chopila. Takové... ze života. Věřím, že autorka píše z vlastní zkušneosti.... celý text
Šeptuchy
2021,
Alena Sabuchová
Připadalo mi to lepší než Žítkovské bohyně (ty považuji za dost otřesné), ale možná je to jenom tím, že o fenoménu žitkovských bohyní přece jen něco trochu vím, kdežto o Polesí nic moc. Trochu mě mátly časové údaje, kdy se mluví o počátku léta, hned zase o konci léta, jsou zpracovávány plodiny, které ale zrají každá v jinou dobu. Autorka ve slovníčku poněkud pomotala juliánský a gregoriánský kalendář - gregoriánský je dnes všeobecně užíván, kdežto pravoslavné církve se drží juliánského. Některé čtenáře možná překvapí mísení moderního a starého, například svátek Ivana Kupaly jako běžná komerční pouť s balonky a sladkostmi. Zvlášť vhodná kniha pro ty, co přistupují k podobným tématům s posvátnou úctou a obdivem. Není totiž vůbec od věci si uvědomit, že i Bible se dá založit letákem z Kaflandu, že žena, která je vyhledávaná pro své léčitelské schopnosti, se může snažit na druhou stranu čarovat i v něčí neprospěch, že šptuchářství je něco, co dělá v okolí skoro každý. Ale kočičí mátu bych si klidně pořídila. Pro čtenáře Šeptuch doporučuji knihu "Mýty a pověry v každodennosti obyvatel ukrajinského Polesí a Zakarpatí" (Andrea Preissová Krejčí, Jana Máčalová, Jasna Skotáková), které se stejným tématem zabývá z hlediska etnografie. Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 48): Zdálo se mi, že nejlpší kamarády si vytváříme proto, abychom se nemuseli příliš trápit s jinými lidmi. Dáváme jim jskési podvědomé povinnosti a privilegia, programujeme je, aby byli vždy s námi, aby měli o cosi menší právo říct nám ne. Lidi si v podstatě egoisticky vybíráme kvůli sobě, ne kvůli jejich dobrým vlastnostem. Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 52): Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 88): Druzí nám v podstatě nic velkého dát nemusejí, občas stačí, že něco na chvíli slíbí, a potom ještě něco, získáváme čas na podivnou víru v ...sebe.ě můžeme mít vše, co chceme. Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 113): Jenže pak jsem pochopila, že ti, kteří všechny nejvíc veřejně přesvědčují o svém štěstí, jsou na estě do velkého průseru. Zkrátka dnes už nevím, jaká je míra toho, co se nám děje za něco, co jsme udělali anebo neudělali, a co se stalo jenom tak. Vědomí nějaké boží prozřetelnosti nebo karmy nás obvykle ochraňuje před vědomím, že na nás možná fakt nikdo nedohlíží. Ale pro každý případ se pojistíme. Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 135): Byl blízký, ti si neubližují. Ale občas si říkám, že bližní je od ublížení, protože od blízkosti k ublížení je velmi krátká cesta. Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 141): Fénix vstane z popela a vrhne se do další pi*oviny.... celý text
Hračka
2007,
Sylva Lauerová
Hračka? Nemělo by se to jmenovat spíš S*ačka? Co tohle měli být??? Někdo si udělal radost a vydal si knižně bezduché erotické povídky na pokračování? Psané je to prachbídně, myšlenkově je to prachbídné a navíc jsem si při čtení vypěstovala averzi k luxusním exotickým dovolenkovým rezortům. Předmluvu plnou oslavných chvalozpěvů si napsala autorka snad sama. Když někdo píše sra* ky, napište spíš, že je kontroverzní, ono to líp zní, že :-). P. S.: Prosím mužské čtenáře, aby mi dali vědět, jestli se jim nad touto knihou alespoň dobře leští bambus, abych věděla, zda má text alespoň nějaké smysluplné využití.... celý text
Věci, které září
2023,
Václav Cílek
Je to takové... typicky cílkovské. Parnasistní nafouklá bublina, obalené do lákavé skořápky. Cílek chytá příliš mnoho zajíců, ale ti mu proklouzávají mezi prsty. Klouže po povrchu zajímavých/senzačních/záhadných témat, ale místo, aby napomohl k jejich objasnění nebo přiblížení k současnému odbornému náhledu na tato témata, jen podporuje onu vyprázdněnou záhadnost, podobně jako autoři céčkové úrovně. Například u panonských valů zcela ignoruje, že části vznikaly v různých dobách, plete páté přes deváté, mluví o Slovanech a najednou je skokem v dobách, kdy na území dnešniho Slovenska ještě žádní Slované nebyli. Vůbec nevysvětlí, že Andrej Kmeť, podobně jako u nás třeba Václav Krolmus, měl ma slovenské dějiny velmi idealizovaný pohled plný romantiky, kde prim hrála národní hrdost a obdiv k skvělé minulosti před fakty a vědeckým přístupem (Cílek celkově rád odkazuje na prastaré autory, jejichž náhled na problém je víc nadšenecký než vědecký, plný národnostního cítění a tehdejšího "budovatelského zápalu", důsledně zapomíná zmiňovat, že jsou tito autoři již považováni za překonané a jejich myšlenky byly dávno vyvrácené). Při zmínkách o Nibelunzích a slovech o tom, jak se i ve Skandinávii vyprávělo o Attilovi, se mi protáčely panenky. Splácat dohromaty Huna Attilu a Atlího z Eddy (který je v tomto případě bratrem Brynhildy) je nad mé chápání. Myslím, že daleko užitečnější by bylo přečíst si jak středověký epos Píseň o Nibelunzích i Eddu Snorriho Sturlusona. Pak by snad Cílkovi došlo, jak zkresluje a motá páté přes deváté. Sitno a Blaník rozhodně nejsou jediné hory, kde mají čekat bájní rytíři na pravý okamžik. Podobné pověsti bývají spojovány i s Karlem Velikým, Artušem, Fridrichem Barbarossou a dalšími. Ohledně prvotřídního umění, které bylo dle Cílka ve středověku přístupné i nejprostším, bych doporučila podívat se na to trochu hlouběji. Mnohé kostelíky, které se nalézají v (z dnešního pohledu) malých vesničkách, mohly být ve středověku poměrně významnými centry, třeba tudy vedla nějaká důležitá komunikace nebo místo patřilo do sféry nějaké významné osobnosti nebo rodu, nejde tedy o výskyt prvotřídního umění na bezvýznameném místě, ale o změnu významnosti dané lokality. Kapitoly na téma Bílek a Mucha by také potřebovaly poněkud zkorigovat. Všimněte si, jak Cílek neustále zdůrazňuje otisk theosofie, antroposofie, rosenkrusiánství, mystiky a pařížského pobytu ve Slovanské epopeji, ale sotva zmíní, že možná ještě větší vliv měla Muchova cesta do Ameriky. Pařížský pobyt měl dle autora zásadní vliv na to, že se epopej stala kosmopilitním uměleckým dílem. Já bych spíš řekla, že na jejím vzniku a podobě se daleko víc podílely ideály a především peníze jednoho amerického milovníka Slovnastva. O tom, že epopej financoval majetný slovanofil Charles Crane padne v knize jen poměrně letmá zmínka, kolem této postavy Cílek chodí po špičkách a píše o ní kde co všechno, jen ne ve spojitosti s epopejí, asi by si někdo mohl všimnout, že na bankovkách a na obraze, znázorňující personifikaci Slovanstva není nikdo jiný než Craneova dcera, Američkanka Josephine Bradleyová - ale copak by to dnes ještě někoho pobuřovalo nebo znechutilo? Myslím, že ne, tak proč o tom mlčet? Cílek navíc tvrdí, že epopej nesouvisí zas až tak moc s dobovou politikou, protože přece byla namalována až po vzniku Československa. Nikoli, polovina obrazů vznikla před rokem 1919, navíc, i nově vzniklé státy (nebo spíš právě ty) přece potřebují jakousi ideovou oporu, takže ona malá míra politizovanosti je spíš autorovým přáním. Mylně se dnes domníváme, že secese je umění pro umění, umění, kde jde především o krásu, hravost, pohádkovost, fantastično, ale zcela opomíjíme neméně zajímavou stránku secese, a tou je její silná ideová či politická náplň, více viz kniha "Vytváření národních identit..." od Anne-Marie Thiessové.... celý text
Osiřelec
2022,
Mira Marcinów
Zpočátku jsem si říkala, že to asi nebude můj šálek kávy, ale od druhé části přišla proměna a s těžšími tématy příběh nabral hloubku a originalitu. Neměla jsem z textu dojem, že by měla hlavní hrdinka k matce nějak nezdravý či přehnaný vztah, pouze se to tak může jevit v době truchlení po její smrti. Přirovnání k milostnému vztahu, ke včelstvu bez matky, přípravy zemřelého těla do rakve a úvahy, kolující přitom dceři v hlavě, jsou vylíčeny tak syrově a živě, že tvoří zajímavý kontrapunkt k mrtvosti a stagnaci, kterou bychom snad mohli v takové chvíli očekávat. Na stejné vlně se veze srovnávání začátku a konce života, rození a umírání (např. posmrtný bonding). Bod navíc za zapracování motivu Cimona a Pero. Fiktivní rozhovor na stranách 172-3, kde se o umírání mluví způsobem, jakým se matky často baví o porodu a kojení, považuji za jeden z vrcholů knihy. Mira Marcinów - Osiřelec (str. 189): Svěřování přestalo být aktem pravdy, už je to spíš narcistní představení.... celý text
Kulturní dědictví Zlaté stezky: Po historických cestách v Bavorském lese a na Šumavě
2022,
kolektiv autorů
Tajemství prachu a krve
2021,
Anna Beatrix Bártová (p)
Celá kniha je velmi dobrou ukázkou současné (pod)průměrné tvorby, kdy autorovi jde hlavně o to, aby psal, protože to miluje - bohužel však bez ohledu na to, zda píše dobře. Text na mě působil dojmem, jako by si autorka sama dlouho nebyla jistá, na koho to celé hodí, asi jí najednou začalo být toho "sexy" pseudoupíra Roberta líto, a tak z něj nakonec udělá nového životního partnera hlavní hrdinky - a padouchem je tak v textu sotva párkrát zmíněný docent Hlouška. Přímé řeči jsou nereálné (neustálé OK jsem měla chuť počítat), stejně tak křečovitě a neuvěřitelně působí i příběh jako celek. Proč autorka nahodila linky se strachem z matky a se záhadnou smrtí otce, když se o nich pak už nic nedozvíme? Navíc si dost často odporují některé údaje, například informace o otci jsou na počátku jiné, než když jeho smrt Gabriela probírá s kamarádkou Alicí a ta následně se svým přítelem Pavlem. Pokud děj skáče v současnosti k jiným postavám, než o kterých se mluvilo doposud, není to v textu nijak naznačeno ani odsazením, hvězdičkami,... Mám takový dojem, jako by Bártová napsala některé části, pak nechala text dlouho ležet a bez přečtení po čase dopsala další části, aniž by si pamatovala, co napsala původně. Tak si alespoň já zdůvodňuji, proč si text místy odporuje. Časové údaje také mnohdy nesedí. Eleonora sídlí v Krumově už v době, kdy ještě pobývala na Hluboké (viz článek Swiderové/Popelky níže), Josef Adam se Eleonoře narodí v prosinci 1722, ale Eleonora je těhotná už v prosinci 1721 (nebo je to překlep?). O Eleonořině údajné nevěře, která přispěla k manželské krizi ani zmínka, natož pak o prvním, anulovaném manželství jejího muže. Tyto věci vlastní děj knihy sice o víc jak 10 let předchází, ale jejich důsledky trvaly léta a myslím, že i pro autorku by bylo jen plus je zmínit, Eleonoře by přidaly na plasticitě. Umístění záporákovy boudičky přímo na ostrůvek v zámecké zahradě je diletantství a nesmysl, stejně jako to, že vládkyně panství s Alžbětou na ostrůvek do boudy neposlala žádné mužské osazenstvo zámku. Proč udělat z Eleonory Amálie Schwarzenberské z Lobovic zase jenom postavu, spojenou s upíry? Vždyť její životní příběh je daleko zajímavější. Až pojedete pátrat do Krumlova po jejích stopách, vyzbrojte se třeba článečkem Kristiny Swiderové (dnes Popelka) "Adam František a Eleonora Amálie ze Schwarzenberku. Příčiny a průběh jejich manželské krize v letech 1710–1722", který najdete v časopise Theatrum Historiae. 2011, čís. 9, s. 359 (dostupné na internetu) nebo ještě populárněji pojatým textíkem téže autorky "Nevěrná manželka a upíří kněžna?" v časopise Tajemství české minulosti, leden-únor 2013, s. 52–55. Ona knihovnice, která psala o Eleonoře na vysoké škole písemnou práci a která Gabriele líčí podrobnosti kněžnina života má být zřejmě inspirována právě Kristinou Popelkou, kterou však nenajdete v budějovické knihovně, ale přímo v archivu na českokrumlovském zámku. Po celou dobu čtení jsem čekala, že Gabriela do tohoto archivu přímo na druhém hradním nádvoří zavítá, leč bohužel. Když Simona probírá s Romanem knihu o upírech od významného italského autora, má na mysli "Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy" Giuseppe Maiella, což ovšem není žádný přední etnolog, ale poměrně tuctový autor, který vzdor tomu, že působí na univerzitě, píše nebývale neodborně a jeho kniha má mnoho nedostatků (viz rezenci Michala Téry v Dějiny a současnost 2005, č. 12, s. 45-6 nebo v časopise Český lid 2006, č. 3, s. 329-331). Neumím si představit, že by skutečný vyučující tak jako Roman neznal literaturu, kterou sám doporučuje v rámci povinné četby a navíc ještě věřil všemu, co z té literatury ocituje nějaká studentka. Bártová do své knihy nijak nezakomponovala (zřejmě proto, že to dneska nefrčí) vztah kněžny Eleonory k víře. Přitom součástí schwarzemberských rodových legend je i "zázračné" usmíření znesvářených manželů u hrobu Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta v Praze. J. K. Votka velmi zajímavě píše třeba o různých soškách a ornátech, které Eleonora věnovala tomuto svatému patronovi. Nově (což ovšem autorka ještě při psaní použít nemohla) se tomuto tématu věnuje Jan Schwarz v bakalářské práci "Barokní šlechtic pod ochranou pěti hvězd". Podle knihy se již za života kněžny Eleonory, ale především až po její smrti, začíná rodit legenda o jejím upírství. Nikoli, hlavní podíl na vzniku této legendy má "mediální vědec" Reiner Köppl, který si prostě vyfabuloval senzaci a dokonce o ní natočil film. I na Novinkách se v článku "Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu: Upíří kněžna z Českého Krumlova" můžete dozvědět, jak to bylo ve skutečnosti s tím vlčím mlékem, které ve skutečnosti vůbec nepocházelo od vlčic, ale skrývá se za ním název byliny. Leč upírství táhne líp a reklama je dobrá i když je vylhaná - asi proto šíří tyhle upírské nesmysly i sám krumlovský katelán. Bártová líčí Eleonoru jako silnou ženu spíše mužského naturelu, odvážnou a ráznou - o důvod víc, proč nahlédnout do článku Kristiny Popelky, kde jsou i citace z jejích dopisů, kde se naopak projevuje i velmi pokorně s až podlézavou touhou naklonit si zpět svého manžela, k oné ráznosti se patrně uchylovala spíše v dobvě, kdy již byla vdova a musela se starat o rodové majetky. Bylo by dobré zmínit, že autorka sice vystudovala historii, ale věnovala se ponejvíce 19. a 20. století a inklinovala spíše k dějinám umění (což v tomto hororu příliš nezúročila).... celý text
Malá lhářka
2024,
Pascale Robert-Diard
Velice pěkná ukázka toho, jak jde západní společnost ode zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně jsou oběti znevažovány (co čekala, když s ním šla, když se takhle obléká, říkala si o to...), na druhé je zase absolutní víra, že "oběť" říká pravdu (proč by si něco takového vymýšlela, není možné, aby lhala,...). Ale pravda může být na té i na té straně a možná bude dokonce někde uprostřed, jako je tomu v této knize. Ne vždy je jednoznačná oběť a jednoznačný viník, někdy je to mnohem složitější. Když děvče kolem patnácti let řekne, že bylo znásilněno, rozjede to kolotoč nevídaných událostí. Matka najde viníka v řemeslníkovi, který u nich pracoval a nechoval se jako svatoušek. Kamarádka, která o Lise pochybovala, je najednou zase jako dřív, stojí zcela na její straně. Hodná paní učitelka a pan učitel, kteří jí bezpodmínečně věří, se postarají o to, aby se celá věc začala vyšetřovat. A Lise je najednou tak dobře, jako už dlouho ne. Měla strach, že se na ni provalí její promiskuitní chování včetně kompromitujícího videa, měla strach z neshod rodičů a trpěla jejich (zčásti domnělým) nezájmem a pocitem, že oproti starší sestře není dost dobrá. A najednou je jako v bavlnce, všichni se o ni starají, chodí kolem ní po špičkách, všímají si jí... Už nejde couvnout. Během pěti let Lise postupně dojde, jaká to celé byla hloupost a že se vlastně stejně nic nevyřešilo. Rodiče se stejně rozvedli a ji trápí svědomí. Jde se svou kůží na trh a rozhodne se u soudu všechno říct. A najednou zjistí, že přesvědčit okolí, aby věřilo pravdě, je možná těžší než bylo přesvědčit je, aby kdysi věřili jejím lžím. Ironie osudu a doby. Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): "Aha, takže lepší to bylo dřív, když se jim nevěřilo? Tak to já mám radši tuhle dobu, kdy se věří dívkám a ženám, které ty, co je znásilnili, udají. O něčem tak vážném se nelže. To ani není možné. Nikdy by neobvinila nějakého muže jenom tak. I bité ženy stahují žaloby. A přitom jsou to oběti." "Není to možný? Proč by to nebylo možný? Jak můžeš něco takovýho tvrdit. Mám za sebou třicet let v advokacii a povím ti, že jestli něco díky tomu vím, tak to, že se člověk musí mít na pozoru před vlastníma jistotama." Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): Tak takhle vypadá dnešní feministka? A co si o tom myslí Romain? Choulí se provinile a zahanbeně v koutku postele, když Adele menstruuje, a snaží se, aby ho bolelo břicho jako ji? Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 129): "...Jeden z nich nám dokonce řekl, že tohle se nás netýká, že naším úkolem je vyučovat, nikoli se starat o psychiské problémy žáků, na to prý existují specialisté. Přišli mi, jak to říct... úplně mimo realitu." Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 145): Oběti tak neposkvrněný, že ten, kdo si dovolí proti nim něco namítnout, je okamžitě hajzl. Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 188): Že nejznepokojivější na celé té věci nejsou důvody, proč Lisa lhala, nýbrž důvody, které vedly tolik lidí k tomu, aby jí věřili.... celý text
Šest procházek literárními lesy
2023,
Umberto Eco
Prostě Eco. Nejdřív vás poučí o italské frazeologii (lector in fabula jako obměna rčení lupus in fabula = vlk v pohádce = my o vlku, vlk za humny), pak vám předloží doslova jízdní řád časových posloupností, které vykutal z románu, co připomíná spíš zmatenou změť snů, vzpomínk a úvah (Nervalova Sylvie), odhalí vám svůj trik na rozpoznávání porna od uměleckého fimu (když běžné činnosti ve filmu odpovídají reálnému času, zatímco sexuální scény jsou delší než ve skutečnosti, bude to dozajista porno) a poučí vás o tom, že d´Artagnan žil ve stejné ulici jako Aramis, aniž by o tom věděl - tedy aniž by o tom věděl sám Dumas. S poťouchlým pobavením si přečtěte i o tom, jak si Eco xkrát prošel pařížskou trasu jednoho z hrdinů Foucaultova kyvadla, zjistil si dokonce i takové detaily, jako bylo postavení měsíce a hvězd oné noci, do níž děj zasazuje - a po vydání knihy mu jeden ze čtenářů napsal dopis s dotazem, proč se hrdina vůbec nezmiňuje o požáru v jedné z vedlejších ulic. Má se pak autor cítit potěšeně, že čtenáře natolik strhl, až začal text považovat za realitu, nebo nad tímtéž naopak pociťovat zklamání a zděšení? Vrcholem je poslední textík, kde je stručně, přehledně, hutně, ale precizně odhalen celý příběh Protokolů sionských mudrců. A že je to opravu kuriozní přehlídka toho, jak funguje tichá pošta - na konci vám vyleze něco zcela jiného, než co bylo na začátku. Ale koneckonců, z literárních textů přece také vylézáme proměněni, takže proč ne, to patří k věci. P. S.: Nevíte někdo něco víc o tom odlišném vnímání modré a zelené v antice, o němž Eco píše? Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 169): Lidé si lámali hlavu, jak by mohlo empiriské božstvo vypadat: jestli má vousy, jestli je to On, Ona či Ono, jetsli se někdy narodilo, nebo existovalo vždy, a dokonce (v naší době) jestli je mrtvé. Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 171): Zlaté pravidlo kryptoanalyticků a luštitelů kódů zní, že každé tajné poseltsví se dá rozluštit, pokud člověk ví, že to poselství je. Problém skutečného světa tkví v tom, že lidé se už od úsvitu věků ptají, jestli je v něm nějaké poselství obsaženo, a pokud ano, jestli dává smysl. Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 204): Úvahy nad těmito komplexními vztahy mezi čtenářem a příběhem, mezi fikcí a životem, mohou představovat jistou formu terapie proti spánku rozumu, který plodí nestvůry.... celý text
Sága o Lundirovi
2023,
Jan Kozák
Ale jo, proč ne. Umberto Eco to sice není a myslím, že pro milovníky dnešní pokleslé fantasy to asi bude nestravitelné, i když inspirace oblíbeným Tolkienem je značná. Nejvíc mě ale bavily spíš ty nadčasové narážky, kde autor zúročil své zkušenosti z běžného a čtenářského života i z akademické sféry. Zábavné a promyšlené bylo i dělení lidí na žijící a nemrtvé, co obývají zásvětní nekropole, dokud se na ně ve světě živých nezapomene, zatímco jejich živí protějšci obývají biopole. U podobných fantasy,které se mají odehrávat v jakýchsi předkřesťanských dobách, mě vždy překvapí, jak moc si autoři tyto doby představují vrcholně středověce (vyspělá města s jasně hierarchizovanou společností, rozvinutá a specializovaná řemesla, mlýny - považte, že těm s pádem Říma do značné míry odzvonilo a znovu se rozšířily až později ve středověku). To je ale asi chyba ve mě, že si je představuju zasazené v barbariku, kdežto autoři si prostě tvoří zcela svůj svět, který přebírá co se jim hodí z několika dějinných etap a kulturních okruhů. U klanu Kvanari autor uvádí, že tito lidé milují blízkost přírody a jejich domy oplývají dřevěnými prvky a rukodělným nábytkem - jiný než rukodělný nábytek však před vznikem průmyslu neexistuje, jde tedy o anachronismus. Klan Avinar zase chová jen bílé ovce a kusy jiné barvy jsou s křikem vyháněny - přitom "zesvětlování" zvířat je produktem dlouhotrvající domestikace a většina domácích zvířat ještě ve středověku vypadala divočeji, než si dnes představujeme. Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 7): Jejich autorem je profesor..., proslulý nejen svou učeností, ale i - tomu zcela protikladnou - schopností svou učenost srozumitelně sdílet. Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 12): ...v nichž se hrdinové jeví jako bezchybné sochy z alabastru a zloduši jako neméně estetické bestie z obsidiánu. Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 13): Vymyšlené ságy svými nerealistickými příběhy plnými výmyslů a fantazie zcela zkazily vkus řadových čtenářů: ti si nejprve zvykli na pohodlí fantastických příběhů s jejich umělým napětím a vybájenými hrozbami, ale nakonec je odložili, protože nafouklá bublina fantasmagorie neprokázala dostatečné literární kvality a nedala se doopravdy číst. Dodnes zůstává jediným uznávaným fantastou zakladatel žánru Ivaren Alaronion,... Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 17): Onen jazyk totiž nemá nejen časy, ale ani podstatná jména, osoby a čísla, postrádá rozdíl mezi kladem a záporem a další pro nás základní představy. Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 76-77): Odejdu s tebou, podle zvyků tvého lidu ulehnu po tvém boku ke kořenům stromu, nebo s tebou vystoupím na hranici podle zvyku mých předků. Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 167): ...život jen jako kratičký průlet ptáčka hodovní síní. Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 215): Nalháváme si, že rosteme, ale ve skutečnosti umíráme a přicházímeo své sny každou vteřinu.... celý text
Nemesis
2000,
Agatha Christie
Od filmového zpracování s Geraldinou McEwanovou se knižní předloha opravdu velmi liší, takže čtete vlastně úplně jiný příběh. Jen se obavám, že až na knihu narazí někdo z pseudofeministických kruhů, bude žhavým adeptem na černou listinu - o tématu znásilnění se tam totiž píše takovým způsobem, který by v dnešní hyperkorektní době již neprošel. Překlad místy kulhá, občas nesedí slovosled nebo věta nedavá smysl a překlepů je v textu také dost. Poklad Vikingů z Luten-Loo mě rozesmál, manžela archeologa Agatha prostě nezapře :-).... celý text
Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku
2019,
Martin Moravec
Všechny knihy z této série jsou velmi zajímavé. Doktor Beneš je stejně jako Marek Dvořák tak trochu cvok, oba potřebují k životu spoustu adrenalinu, byť každý v trochu jiné formě. Velmi sympatické a přitom srozumitelné vyprávění. Moc pěkně mluví hlavně o tom, jak důležité je znát míru, vědět nejen kdy operovat, ale hlavně kdy si zbytečně nehrát na hrdinou a neoperovat. A míra je to, co nám v dnešní době hodně chybí, zatímco jsme často tlačeni to onoho nesmyslného a zbytečného "hrdinství".... celý text
