Syllvanium
přečtené 929
Historie smrti
2008,
Michael Kerrigan
Pojato populárně-naučnou formou, snaha o světové měřítko kazí pokus nacpat hodně informací na málo stran, ve výsledku klouže po povrchu a do hloubky se nedostává. Jako lehký úvod do problematiky asi dobrý, ale to už raději "Stručnou historii smrti" Daviese.... celý text
Žal je to s křídly
2018,
Max Porter
Ten neskutečný OMG HYPE, který v anglicky mluvících zemích tuto knížku provázel, a ty donebevolající láskyplné vzdechy a ódy otisknuté na přebalu mě varovaly, že tohle velmi pravděpodobně nebude kvalitní čtení... Ale jsem paličák a kvůli referencím na Teda Hughese a údajný paralely na jeho život se Sylvií Plathovou jsem tomu dala šanci. Kniha seděla na polici pár roků, než jsem ji jednoho večera přelouskala. Mé dojmy? Ne, neměla jsem to číst. Nemám nic proti "divnoknihám" nebo poetickému vyjadřování, právě naopak - poezii často vyhledávám a zajímavě zpracované knihy po obsahové i grafické stránce mám ráda. Ale tohle bylo jaksi nedotažené, rádoby umělecké a hlavně směšné. Žal a zoufalství mají mnoho podob a jako člověk, co má životní zkušenost se ztrátou milovaných, rozumím těm různým vyobrazením, které autor popsal, ale že by to bylo jakkoliv uvěřitelné? Ne. Emočně uchvacující? Fakt ne. Léčivé? Rozhodně ne. Poetické? Nenechte se vysmát. Kdybych měla vybrat jen ty dobré pasáže - a ty tam skutečně byly, i když jich bylo poskrovnu - vyšlo by to maximálně na 40-50 stránek relativně slušného čtení. A být to pojaté nějak minimalisticky, třebas i s doprovodnými ilustracemi jako v případě knížky "Ztracená duše" Olgy Tokarczuk, neurazilo by mě to a knihu bych dost možná hodnotila lépe. Ale takhle? Nafouknutá propagace, téma slibné, ale nevytěžené, a snaha o umělecko-poetické vyjádření je víc než cokoliv jiného směšná. Kniha mě překvapila jen v jediném směru: až doteď jsem nevěřila, že je možné, aby se mi pouhých 136 stránek beletrie takhle táhlo a protivilo.... celý text
Ghibliotéka
2022,
Jake Cunningham
Jakožto skalní fanoušek animovaných počinů studia Ghibli jsem se od počátku těšila, až se mi tento kousek dostane do ruky. Publikace, která rozebírá víc jak 20 ikonických filmů studia Ghibli, plus zákulisní informace o jejich vzniku? To bude pecka! To zákonitě musí být skvělý! Výsledek? Asi jsem se těšila příliš. Po krátkém úvodu a příběhu o tom, jak se tito dva pánové dali dohromady a započali tento projekt, následuje stručná pitva vybraných filmů. Každý filmový počin je bohatě ilustrován ikonickými scénami, první dvojstrana textu se věnuje přípravě filmu a dohadům o jejich podobě a poselství, které nesou, druhá pak obsahuje více či méně popisnou recenzi, kterak byl film ve svém poselství úspěšný a jak jej diváci hodnotili. Textu je málo, obrázku je hojně a obsahově to poněkud pokulhává. Nějak jsem čekala... víc. Lepší recenze, podrobnější sondu do příběhů, špetičku víc informací ze zákulisí, než jen všem fanouškům známé a věčně opakované útržky rozhovorů... Nedozvěděla jsem se nic, co bych už si stokrát nepřečetla jinde. Dokonce bych řekla, že mi zde spousta informací vyloženě chyběla. Možná tento osekaný "rozbor" bohatě pokrývá potřeby podcastového vysílání, kdy pasivní posluchač nechce nic víc, než souvislé věty doplňující nějakou jeho hlavní činnost; ale jako knižní průvodce tvorbou studia Ghibli - byť neoficiální, bez přispění jakéhokoliv oficiálního člena studia - je tak nějak... jaké slovo se hodí? "Nemastný"? "Neslaný"? Možná "průměrný". A přiznejme si narovinu, dávat slovo "průměrný" do jakékoliv souvislosti s tvorbou studia Ghibli, je kacířství. Za mě osobně vítězí slovo "zklamání". A skutečnost, že je tato knížka prezentována jako čtivý a elánuplný výplod nadšených fanoušků, nemluvě o přemrštěné ceně, za kterou ji v obchodech prodávají, mi nahrává ještě jiné slovo - "žalostný".... celý text
Strašidelná vagina
2018,
Carlton Mellick III
Měla jsem náladu na krátký weird horror, tak jsem sáhla po nejnovější bizarnosti, která se mi za poslední měsíc ocitla v knihovně. A že to bizarní fakt bylo. Nejvíc jsem se bavila u "Strašidelné vagíny" a "Fantastických orgií" - obě byly skvělé, rozsahem mohly být klidně podobně dlouhé (ústřední povídce by to možná i prospělo), ale u obou jsem se královsky bavila a usmívala jako idiot. Ano, autor to fakt myslí vážně. A ano, funguje to. Chytne vás to, čtete a čtete, během čtení nevěřícně kroutíte hlavou a vybuchujete smíchy, ale na konci je satisfakce z dobře napsanýho podivna. O "Pornu v srpnu" nic z výše uvedeného neplatí. Přišlo mi to jako nefunkční patlanina z rádoby surreálných skic, ale vpravdě řečeno, o to víc jsem se nakonec smála, když jsem se v doslovu dočetla, že zrovna tuhle povídku probírají studenti na kurzech moderní fantasy literatury a snaží se dopitvat nějakého smyslu a skryté zprávy v jejích hlubinách - a to je "bizár" sám o sobě, takže cynicky lze říct, že to jistým způsobem taky funguje. :)... celý text
