Taralcielle přečtené 398

Jediné pravé lásky 2017, Taylor Jenkins Reid

Čtivá kniha, zajímavé téma, rozebrané do detailu. Svým způsobem oddechové, nutí ale i k zamyšlení, co by v takovém případě člověk dělal. Emmě její rozhodování nezávidím.... celý text

Hvězda naděje 1994, Lenka Lanczová

Dobré, nenáročné. Psáno z pohledu všech čtyř sourozenců, dobře se četlo. K rodině Šímových se autorka vrací v Milenky a hříšníci, je to příjemné si přečíst, co se s nimi dělo dál.... celý text

Království za botu 2008, Lenka Lanczová

Pěkný dívčí román. Báry mi bylo chvíli líto, chvíli jsem jí nadávala, chvíli jí zase litovala... Nakonec jsem byla ráda, že se vzpamatovala a všechno dobře dopadlo a její nová rodina byla nakonec docela fajn :-)... celý text

Osvětimská knihovnice 2013, Antonio G. Iturbe

*** hodnocení obsahuje spoilery a z velké části prozrazuje část děje *** Další z řady neskutečných knih s touto tematikou. Znovu smekám pomyslný klobouk před lidmi, kteří nejenže přežili, ale dokázali o zažitých hrůzách vyprávět. Dita Adlerová je jednou z nich. __________________________________________ Dovolím si citovat pasáž ze závěru knihy: "Možná se najdou lidé, kteří nebudou sdílet nadšení nad tím, že někteří nasazovali život, aby v Osvětimi-Březince udrželi při životě tajnou školu a utajovanou knihovnu. Možná se najdou lidé, kteří si pomyslí, že ve vyhlazovacím táboře, kde existují jiné, naléhavější starosti, jde o odvážný, ale nepotřebný čin. Knihy neléčí nemoci, ani se nemohou použít jako zbraně k porážce vojska katů, nelze jimi naplnit žaludek ani zahnat žízeň. Jistě, kultura není zapotřebí k tomu, aby člověk přežil. K tomu slouží chléb a voda. Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije, aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti, nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit hranice naší nevědomosti, jsme buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic, co by nás odlišilo od lososa, zebry nebo tura pižmového." ______________________________________________________ I já jsem byla jednou z těch, kteří nechápali, proč se v Osvětimi snažili uchovat při životě knihy. Nemohla jsem se začíst a celé mi to připadalo jako úplně jiná Osvětim, než o které jsem doposud četla. Ale jak se postupně prohluboval příběh a odkrývaly všechny hrůzy, pochopila jsem, že jde jenom o jiný pohled na věc. Knihy měly tu moc, že na chvíli odváděly děti i dospělé pryč z Osvětimi, do svobodného světa. Bylo mi líto Ditiny maminky, že přežila celou válku, nelidské zacházení, "omylné" zařazení při selekci, ale nepřežila nemoc už při osvobození a nemohla opustit Bergen-Belsen jako svobodný člověk. Překvapil mě popis Bergen-Belsenu. Myslela jsem si, že Osvětim byla nejhorší ze všech táborů. Ale v Bergen-Belsenu chodily lidské trosky bez vůle žít. Nemuseli zabíjet lidi v plynových komorách, nebyla to továrna na smrt jako Osvětim, lidé padali vyčerpáním, nedostatkem jídla a pitné vody a hygieny jako mouchy. Stovky každý den. nedokážeme si nikdo představit, jak hrozné to muselo být odnášet mrtvoly spoluvězenkyň. Když byla popisována pasáž, jak Dita nesla jako 16letá jedno z mrtvých těl, nemohla jsem ani pokračovat. Obdivuji Ditu za to vše, co vydržela. Dojal mě dovětek na konci, jak aktivní byla Dita i jako osmdesátnice. Stojí za přečtení!... celý text

Dempsey & Makepeaceová 3 1993, John Raymond

Super knížky. Miluju seriál a knihy se mi taky moc líbí, četla jsem je pořád dokola, všechny tři :)

Dempsey & Makepeaceová 2 1993, John Raymond

Super knížky. Miluju seriál a knihy se mi taky moc líbí, četla jsem je pořád dokola, všechny tři :)

Dempsey & Makepeaceová 1 1993, John Raymond

Super knížky. Miluju seriál a knihy se mi taky moc líbí, četla jsem je pořád dokola, všechny tři :)

P.S. z Paříže 2018, Marc Levy

Taková slabší nenáročná lovestory... Čte se to docela dobře, na podzimní večery ideální. Řadím do oddechového čtení, u kterého netřeba moc přemýšlet.

Mengeleho děvče 2017, Viola Stern Fischerová

Nemám slov... Děsivé, kruté, nechutné, zvrácené, nevím, jakými slovy bych popsala... Obdivuji všechny, co mají sílu o svém utrpení vyprávět. Někdy jsem nemohla číst, musela jsem to rozdýchat, rozchodit a pak až pokračovat dál. Velmi velmi silná kniha.... celý text

Vypravěčka 2014, Jodi Picoult

Úžasný příběh, který mi bral dech od první do poslední stránky. Zezačátku jsem měla trochu problém se zorientovat mezi příběhem, který Minka vymyslela, mezi vyprávěním Sage a mezi vyprávěním Josefa... Četla jsem v elektronické verzi. Ale pak mi to v průběhu knihy secvaklo, jak to všechno je. Nemohla jsem knihu odložit a musela jsem to dočíst za každou cenu. Příběh Minky je velmi dojemný, opravdu mě dostal. Podle slov autorky vím, že to není podle jedné konkrétní postavy s historie, ale podle více sebraných příběhů. Závěr byl pro mě velmi překvapivý. Už několikrát zmíněný pocit viny, odpuštění, pohled na koncentrační tábor ze strany oběti i esesáka, který dobrovolně vstoupil do Hitlerjugend je velmi zajímavý. Rozhodně vede k zamyšlení, zda by byl člověk schopen někomu takovému odpustit. Může se vůbec člověk natolik změnit? 8 let v Hitlerjugend a v SS a pak 60 let trenérem dětí, učitelem němčiny, milým dědečkem, majitelem psa... Neuvěřitelně popsané se všemi detaily.... celý text

Děti, které přežily Mengeleho 2015, Eva Mozes Kor

Velmi smutný příběh vyprávěný očima desetileté dívenky, která bojuje v Osvětimi Březince nejen o život svůj, ale i své sestry - jednovaječného dvojčete. Na konci je spoustu fotografií, které dobře doplňují příběh. Obdivuji paní Evu, že přežila a ještě dokázala odpustit i dr. Mengelemu. Nechápu, kde se v malém desetiletém děvčátku vzalo tolik síly a odolnosti. Překonala nákazu neznámou nemocí, tisíce odběrů krve a ještě pro sebe a svojí sestřičku zajišťovala jídlo.... celý text

Český Honza 1987, Jiří Horák

Byl jsem Mengeleho asistentem 2009, Miklós Nyiszli

Kniha je napsaná jako deník doktora, který pracoval v Osvětimi pod dohledem dr. Mengeleho. Byl jedním ze členů sonderkommanda. Vyprávění je čtivé, je vidět, že je psáno lékařem, ponechává tam hodně odborných termínů. V některých věcech se plete nebo má nepřesné informace, spousta věcí mu zřejmě splynulo, něco způsobila neznalost zeměpisu v Polsku - jak je napsáno na konci knihy, proto jsou do textu vloženy poznámky a opravené názvy - napr. řeky u Osvětimi,jinak je vše ale zcela ponecháno tak, jak to doktor napsal. Čtení je to hrůzné, jako všechno, co bylo napsáno o Osvětimi a ostatních koncentračních táborech. Výpověď je syrová. Doktor Nyiszli několikrát litoval, že odmítnul členům sonderkommanda dát větší množství prášků, aby mohli sami spáchat sebevraždu. Sám si několikrát bral prášky na uklidnění a na spaní. Přitom nikdy nepomyslel na sebevraždu on sám, přestože měl na dosaz ruky tolik léků! Je to velmi těžká kniha.... celý text

Z ptačí říše 1978, Květoslav Hísek

Díky za každé nové ráno 1996, Halina Pawlowská

Hrůza. Zdaleka nejhorší kniha od Haliny Pawlowské. Byť jsem její Banánové rybičky, Banánové chybičky, Záhadu žlutých žabek a další přelouskala vždycky během pár hodinek, tuhle knihu jsem nemohla dočíst týden... Překombinovaná, chaotická, divná, nemá to ani pořádný příběh, je to jen změť historek. Strašně přeskakuje ve vyprávění, přebíhá od jednoho k druhému, ztrácíte se v množství jmen a postav.... celý text

V pekle plynových komor 2010, Shlomo Venezia

Musím se přiznat, že při čtení se mi místy zvedal žaludek. Je to to nejsyrovější vyprávění o hrůzách v Osvětimi, jaké jsem četla. Není podané klasickou románovou formou, ale formulováno jako rozhovor - otázka+odpověď, libovolně dlouhá. Občas jsem si říkala, že bych ještě nepokládala další otázku a nechala Shloma vyprávět dál. Hrůzy, které zažil jako člen Sonderkommanda, jsou neuvěřitelné. Ještě neuvěřitelnější je, jak dlouho po válce mlčel, protože nikdo mu nechtěl věřit. Nikdo nechtěl poslouchat, jaké zvrácenosti se děly v Osvětimi. Kniha je plná detailů, které jsem se zatím jinde nedozvěděla. I když jsem opravdu někdy měla co dělat, musela jsem číst dál, protože mě zajímal Shlomův osud, chtěla jsem vědět, jak se z toho pekla dostal. Úžasné je, že přežil, založil rodinu a dokonce docházel do škol, kde vyprávěl své zážitky, šířil osvětu dál, znovu a znovu se vracel ve vzpomínkách do pekla, přestože byl psychicky poznamenán na celý zbytek života. Nezamlčel nic, nic si nepřikrášloval. Věcně popsal, co se opravdu dělo v Osvětimi, v plynových komorách, ve svlékárnách... Mlčet je někdy jednodušší, obdivuji ho za to, že šel s kůží na trh. Muselo být strašné se účastnit vražedné mašinerie, denně se dívat smrti do tváře, odklízet mrtvá těla, stříhat vlasy, trhat zuby a vědět, že kdykoliv mohou přijít na řadu oni sami. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení v rámci rozšíření povědomí o hrůzách 2.sv.v. Na škole nám nic z toho do detailu neřekli, tuhle moderní historii jsme prolétli jen tak v kostce. Přitom o tom by se mělo učit nejvíc. Mrazí mě z toho, že to není tak dávná historie, není to žádné před 500 -1000 lety, za života Julia Caesara nebo tak, ne je to před pouhými 80 lety!!!!... celý text

Čtyři dohody – Kniha moudrosti starých Toltéků 2001, Don Miguel Ruiz (p)

Nic moc. Opakuje se stále totéž. Stačilo by mi pár motivačních hesel.

Vaříme s Láďou Hruškou 2014, Ladislav Hruška

Osvětimská ukolébavka 2019, Mario Escobar

Po přečtení této knihy jsem na chvíli oněměla... Nevěděla jsem vůbec,co na to říct. To, co se dělo v Osvětimi byla hrůza, ze které mrazí, zvrácené pokusy doktora Mengeleho, v této knize jenom z části naznačené, byly otřesné. Člověku se z toho zvedá žaludek. Nechápu, jak taková zrůda mohla žít a v klidu dožít v jižní Americe. Příběh je velmi čtivý, přečetla jsem jedním dechem, zanechal velmi silný dojem. Konec mě naprosto dostal. Pořád jsem doufala, že to dobře dopadne, i když jsem od začátku věděla, že ne. Helen byla silná žena, která se obětovala pro svojí rodinu. Odešla dobrovolně do koncentračního tábora s nimi, se svým cikánským mužem a dětmi. Přestože jí příslušník SS upozornil, že ona může zůstat doma. Na konci jí dal i Mengele vybrat - jako příslušnici árijské rasy, čistokrevnou Němku, by jí nechal jít a dal by jí ještě jednu šanci - aby se tentokrát vdala pořádně, za čistokrevného Němce a porodila čistokrevné německé děti. Zabil by "jenom" jejích 5 dětí, které jsou napůl cikánského a napůl německého původu. Pro něj nemají tudíž žádnou cenu. Helen si vybere jednoznačně smrt po boku svých dětí a dokáže jí čelit s hlavou vztyčenou. Její duši nacisté nedokážou zabít. Příběhy z Březinky jsou nelidské! Mlácení lidí jen tak, jenom proto, že jdou špatným směrem. Nadávky. Mučení. Nelidský přístup esesáků. Pálení lidí v pecích, sonderkommanda, plynové komory, přebírání osobních věcí lidí jdoucích na smrt v Kanadě. Pokus doktora Mengeleho sešít k sobě dvojčata, která dostanou infekci a zemřou ve velkých bolestech. Nehygienické podmínky, které v táboře panovaly, epidemie tyfu, eliminace několika tisíců lidí jenom proto, aby dr. Mengele zabránil šíření epidemie. Všudypřítomné vši, infikovaná voda, spaní na zemi, v zimě, v exkrementech, chození na záchod pouze v povolené hodiny. Ponižování. Sebevraždy spáchané vběhnutím do ostnatých drátů pod proudem. Celá fanatická ideologie, která je vidět na doktorovi Mengele. Je to neuvěřitelné - věří tomu, co dělá. Věří, že to páchá pro Německo, pro lepší život Němců. O tom všem by si lidé měli povinně přečíst. Zařadila bych do povinné četby, aby na tyto věci nikdo nikdy nezapomněl a historie už se nikdy znovu neopakovala.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Výborná kniha, velmi silný příběh. Kdybych mohla, dám i 10*. ***!Pozor obsahuje spoilery! *** Osud jedné duše zlomené válkou a pobytem v koncentračních táborech. Od prvního momentu, kdy se autorka o Haně zmiňuje, jak tiše seděla u stolu, koukala před sebe a občas si jen tak ukousla chleba, který s sebou nosila všude po kapsách a měla ho i všude doma, jsem věděla, že se opět rozjede mistrně vyprávěný příběh. Takový, který mě opět vtáhne a několik dní mi nedá přemýšlet o ničem jiném. A nebyla jsem zklamaná. Znovu a znovu se mi potvrzuje, že Alena Mornštajnová umí psát. Knihu Hana jsem si nechala až jako poslední od této autorky. Znovu předesílám, nemá cenu srovnávat její příběhy, každý je jiný. Ale všechny jsou o obyčejných lidech a jejich nejednoduchých osudech. Osud Hanin je velmi pohnutý. Během života přijít o všechny své blízké a dostat se do stavu mysli, kdy si přeje, aby v koncentračním táboře byla řekla, že je nemocná, a šla rovnou vpravo, tj.do plynu, není vůbec jednoduché. Mira, která jako 9letá přijde o maminku, tatínka a dva sourozence při epidemii tyfu, je na tom podobně. Teprve když se spojí tyhle dvě duše dohromady, dojde každá z nich svého vlastního stavu “klidu”. Mira má zázemí a někoho, kdo jí má rád, i když to tak na první pohled nevypadá. Hana se nechce na nikoho citově vázat, po zážitcích z koncentračního tábora, po předčasném vynuceném porodu dítěte, ztrátě všech, potom co celý zbytek života má bolavé nohy i ruce, s bídou 42 kilo, vypadané zuby a ve svých 35 vypadá na 60 let, už nechce nikomu věřit ani se na nikoho připoutat. Přesto se neubrání. Přeskakování v čase mi při čtení nijak nevadilo, naopak mě baví, jak se postupně příběhy odkrývají. Jeden opustíme v nejnapínavějším okamžiku, abychom se ponořili do druhého, a vzápětí se vrátili k tomu předchozímu. Autorka také poukazuje na to, že všechna rozhodnutí mají své následky. Elsino rozhodnutí neodstěhovat se za bratrem do Anglie, její rozhodnutí nechat doma dceru Rosu a zachránit jí před transportem, Jaroslavovo rozhodnutí vzít si nakonec Ivanu a ne problémovou Židovku Hanu, Hanino rozhodnutí schovat dopis s dokumenty pro sestřičku, Rosino rozhodnutí nedat při rodinné oslavě Miře žloutkový věneček, všechna tato rozhodnutí nakonec k něčemu vedla.... celý text