terimila
přečtené 961
Pohádky
1989,
Karel Jaromír Erben
Jedna z mála sbírek pohádek, které se mi zaryly do paměti a zůstaly tam od dětství až dodnes. U téhle sbírky to podtrhly kouzelné obrázky Cyrila Boudy, ten pán neskutečně uměl a jeho styl byl nezaměnitelně nádherný. A Erbenovy pohádky jsou klasika. Nejvíc se mi vždycky líbila pohádka Dvojčata - neotřelej a nepříliš známej příběh o dvou princích, kteří jsou spolu propojeni doslova na život a na smrt... ten je nádherný.... celý text
Tam kde žijí divočiny
1994,
Maurice Sendak
Četla jsem ji jako děcko po večerech svému malému, dvouletému bráchovi. Ten ji zbožňoval. Mně se už tenkrát nelíbila, nelíbil se mi hlavní hrdina, přišlo mi to celé nesmyslné a nelogické... přece jen je to asi určeno pro menší děti. Dávám tedy průměr - čtyři až pět za tehdejšího dvouletého bratra, dva za desetiletou, realistickou sebe.... celý text
Můj brácha
1993,
Valja Stýblová
Stýblové knihy vynikají hlavně psychologií postav a tím, jak s nimi mávají události, do nichž se přimotají. A pro mě osobně Stýblová = motiv viny. No a tady je to postaveno na dětských postavách pro dětské čtenáře, což je podle mě kumšt... a Stýblová to zvládla skvěle. Knížku jsem četla někdy na druhém stupni a pamatuju si, jak se dobře četla, jak mi utkvěly jednotlivé postavy a různé motivy... nu a ten děj také bere dech. Snad každý, kdo má sourozence, si pamatuje nějakou chvíli, kdy se něco stalo a on se pral s tím pocitem, že to zavinil ON... a tady se fakt něco stalo a nebylo před tím úniku. Hodně silná knížka, i když je pro děti. Skoro mám chuť sehnat si ji znovu.... celý text
Poklad na ostrově
1969,
Robert Louis Stevenson
Ostrov pokladů mě nikdy moc nechytil. Za prvé jsem se vždycky bála obálky... :))) a ani když jsem si ji pokládala vždy zásadně čelní stranou dolů, abych tu lebku v plachtách neviděla, to nebylo o moc lepší. Knížka sama neděsila, ale ani moc nebavila. Jo, měla jsem ji v knihovničce, přitahovala mě a já si ji fakt chtěla přečíst... ale nešlo mi začíst se, ten úvod s klukem v hospodě a přijedším cizincem se ještě dal, ale pak mě to bavit přestalo. Snad dvakrát jsem to zkoušela a vždycky odložila. Pak jsem se jednou kousla, přečetla to celý... ale kde nic, tu nic. Nic to ve mně nenechalo. Asi mi to tenkrát přišlo hodně zastaralý. I když, takovej Verne, kterej byl taky celkem ze starýho železa, ten mě bral. Holt já vždycky měla ráda robinzonády a boj o přežití s přírodou a knihy motající se kolem techniky a vynálezů. Ostrov pokladů byl z tohohhle hlediska bohužel moc obyčejnej.... celý text
Tajuplný ostrov
1935,
Jules Verne
Jeeejda, tohle byla jedna z nej knížek mého dětství. Coby holka-kluk jsem verneovky a foglarovky hltala a všem těm dobrodruhům a trosečníkům neuvěřitelně záviděla, ale kdo z nás ne? :-) Příběh přeživších, jejich boj o holý život, pak kolonizace a nakonec celkem luxusní žití na ostrově mě fascinovaly a okouzlily. V nějakých pětadvaceti jsem knížku objevila u babičky a vyprosila si ji do své knihovny. Náhle jsem zjistila, že ten příběh není vůbec tak báječně dlouhej, pomalej a logickej, ale naopak letí dosti skokově a najednou už to všecko tak kouzelně a hladce nepůsobí, naopak to je místy poněkud hůře uvěřitelné. :-) Nicméně ten půvab v knížce zůstal. V dětství byla dokonalá a v dospělosti je příjemná. PS: Nejprv jsem dala čtyři hvězdy (pod vlivem čtení v dospělosti), ale teď, když se hrabu v dalších knihách z dětství, si uvědomuju, že je hodnotím podle toho, jak mě chytily tenkrát. A to prostě Tajuplnej ostrov musí dostat plnou palbu.... celý text
Prstýnek z vlasů
1996,
František Kožík
Tu knížku jsem měla strašlivě ráda. Asi jedinej příběh o lásce, kterej mě vzal za srdce v dětství/mládí... a jeden z mála, kterej mě vůbec kdy chytil. Ten příběh je KŘEHKEJ, líp ho vystihnout nedovedu. A to, co je křehký, se musí přijímat s otevřeností a citlivostí, a já to tehdy dovedla. Vždycky jsem měla ráda hrdiny outsidery. A tady mě nesmírně dostala láska kluka k chudé a napohled nijak zvlášť zajímavé holce... a jejich pomalu a opatrně se rozvíjející vztah. No a ten závěr, kdy Petr běžel a letěl o Jenčin život, když onemocněla... na ten se nedá zapomenout. A po-ly-o-my-e-li-tic-ké sérum taky ne. :) U takhle starých knih vždycky teď dumám, zda se je mám snažit najít a přečíst znovu. U téhle mám strašně silnej pocit, že bych to dělat neměla, že bych tu dávnou křehkost (která těmi věky ještě víc zkřehla) mohla navždy zničit, a že by to byla děsná škoda.... celý text
