tomas6658 přečtené 194

Revizor 1966, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Satirická komedie, pranýřující byrokracii pozdního carského ruského režimu, dnes jedno z klasických dramatických děl, které je dodnes adaptováno v divadlech po celém světě. Jedno ze stěžejních děl Gogolovy tvorby. Oblastní město v odlehlé gubernii propuká v paniku – dle zvěsti má přijet na inspekci vládní inspektor z Petrohradu. Všichni vlivní potentátci města, v čele s hejtmanem, vzrušeně diskutují a přemýšlí, jakým způsobem zakrýt skuteční stav věcí ve městě. Najednou přichází „zaručená“ zpráva, že revizor nocuje v městském hostinci. Chlestakov - domnělý revizor a ve skutečnosti bezvýznamný ne příliš inteligentní úředníček a podvodník se rázem stává cílem přízně a podlézání všech těchto postaviček. Využívá této situace a přistupuje na dvojí hru – na jedné straně se tváří jako nesmlouvavý a mocný inspektor, se styky na nejvyšších místech, na straně druhé řeší svoji skutečnou tíživou ekonomickou situaci a ze zástupců města postupně vymámí peníze, pod požadavkem půjčky. Chlestakovovi, kterého hostí ve svém domě hejtman, se nastalá „hra“ natolik zalíbí, že začne přijímat audience různých skupin obyvatel, které se navzájem udávají a před tímto domnělým revizorem dehonestují. Započne npokrytě flirtovat s hejtmanovou ženou a dcerou, kterou nakonec požádá o ruku. Hejtman a jeho rodina, s vidinou společenského vzestupu a budoucího povýšení, spřádá plány na přestěhování do Petrohradu. Chlestakov ovšem pod záminkou nutného jednání odjíždí a jeho identita je vzápětí v závěrečné scéně prozrazena. Všichni aktéři jsou v závěrečné scéně konsternováni příjezdem skutečného revizora… Dle legendy získal Gogol námět k této komedii od Alexandra Puškina a tento námět cizeloval postupem času do pětiaktové satirické komedie, která je kritikou byrokracie v carském Rusku – její hlouposti a zkorumpovanosti, a která se stala jedním z vrcholných dramatických děl nejen 19. století. Podle očekávání její uvedení na divadle naráželo na odpor právě těch představitelů státní moci, na které byla svojí břitkostí a kritičností namířena. Leitmotiv díla je nadčasový – jedná se tedy o klasické dílo, které dokáže oslovit diváky v jakékoliv době. Jedno z mých prvních seznámení s ruskou klasickou dramatickou tvorbou – a hned „trefa do černého“…... celý text

Ztracená čest Kateřiny Blumové 1987, Heinrich Böll

Jaká je hodnota cti člověka v konfrontaci se společností a s „vychýlením“ doby? Jak osvědčit charakter v atmosféře, která nahrává „honu na čarodějnice“, zjednodušování a překreslování reality? A jak je možné se bránit zostouzení? Jaké jsou možnosti obrany člověka proti ponižování a veřejné dehonestaci? Mnoho zásadních otázek lidské existence – těžké, či spíše zhola nemožné „přesné“ odpovědi. Toto téma lidské integrity a cti je ústředním motivem této Böllovy kratičké novely s velikým společenským přesahem, která ve své době velmi zarezonovala západoněmeckou společností. Provinční západoněmecké maloměsto, období začátku 70. let 20. století. V rámci poválečného vývoje a více či méně neúspěšného potýkání se (a snad i vyrovnávání) německé společnosti s nacistickou minulostí, přichází i do tohoto převážně středostavovského prostředí fenomén, který se zrodil v západním Berlíně a dalších západoněmeckých velkoměstech – levicový terorismus, reprezentovaný RAF (Rote Armee Fraktion), která vznikla jako výsledek radikalizace části levicové německé mládeže, z generačního konfliktu mezi nimi a jejich rodiči, v pohledu na to, jakým způsobem zpracovávat temnou nacistickou minulost. Kateřina Blumová, žena pocházející z venkovského prostředí, zaměstnána v domácnosti Dr. Blorny, místního právníka a intelektuála, se zaplétá do tenat nastalé celospolečenské nálady tím, že se seznamuje na jedné párty s člověkem, který je pronásledován policií za spáchání loupežného přepadení a je podezříván z napojení na RAF. Kateřina je zatčena a vyšetřována – je podezřelá v napomáhání útěku svého milence před policií. Velmi záhy se ovšem také stane předmětem mediálním kampaně celostátních novin (alegorický odkaz na Bild-Zeitung) a její život je veřejně propírán sérií článků, které mají denunciační charakter, překrucují fakta a očerňují Kateřinu. Tím se stává předmětem veřejné debaty nejen v místě svého bydliště, ale i v široké společnosti. Ačkoliv jí není prokázána trestní odpovědnost či spoluúčast na činech svého milenec, Kateřinina pověst je negativní mediální kampaní zcela zničena, což na ní zanechává psychické následky. Kampaň se zaměřuje také na zaměstnavatele Kateřiny, manžele Blornovy, které vykresluje jako sympatizanty komunistů a levicového terorismu, což zapříčiní manželskou krizi a úpadek profesní kariéry Dr. Blorny. Překroucená a lživá kampaň jakoby rezonovala s atmosférou ve společnosti, jejíž velká část volala v té době po agresivním potírání všech těch, kteří byly (byť často zcela mylně) označováni jako komunisté. Po návštěvě novináře, který sérií článků pro NOVINY píše, také umírá Kateřinina matka. Tyto události mají fatální dopad na Kateřinin život, zhroucení veškerých společenských vazeb (na základě lživých článků je členem řady výhrůžek a útoků), na její základní lidskou důstojnost. Ponížená se odhodlává k činu motivovanému zoufalstvím… Böll v této novele vystupuje kriticky ke společenské atmosféře doby počátku 70. let 20. Století, která byla v Západním Německu těžce poznamenána celospolečenskou polarizací a důsledky teroristických činů ultralevicové RAF. Tako atmosféra se niterně dotýkala i něj samotného – byl označen rozhlasovým novinářem Waldenem za duchovního otce tohoto terorismu. V atmosféře rozjitřené doby, kdy část společnosti volala po radikálních krocích, byl Böll jakožto významný západoněmecký levicový intelektuál dehonestován, jeho postoje a názory napadány, a to i ze strany některých vrcholných politků, což nakonec vedlo i k jeho dočasnému vystěhování do Irska. Kromě výrazné společenskokritické roviny díla je zde velmi významný aspekt kritiky médií – především Bild-Zeitung, které v tehdejší době výrazně přispívaly k další polarizaci společnosti. Předobrazem díla je Schillerova povídka Zločincem pro ztracenou čest (Der Verbrecher aus verlorener Ehre), která zpracovává téma „obrany“ člověka proti útoku na jeho mravní integritu a její následky. Sjednocujícím, a v autorově díle jako červenou nit táhnoucím se, je univerzální téma lidské humanity, nedotknutelnosti lidské cti. Nadčasové téma v podání jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století.... celý text

Smrt obchodního cestujícího 2009, Arthur Miller

Jeden z vrcholů Millerovy tvorby, za kterou získal Pulitzerovu cenu. Bez nadsázky se jedná o klasické dílo americké dramatické tvorby 20. století. V mnoha ohledech nadčasové dílo, které je dodnes hráno v divadlech po celém světě. Willy Loman je zaměstnán jako obchodní cestující, putující Novou Anglií, jako dlouholetý zaměstnanec jedné newyorské zasilatelské společnosti. Nyní, kdy mu postupně ubývají síly, stupňují se problémy (série havárií, zhoršující se zdravotní i mentální stav) by rád s blížícím se důchodovým věkem dokončil splacení hypotéky svého domu, zanechal náročného neustálého cestování a nechal se zaměstnat v sídle své společnosti v New Yorku. V zaměstnání se mu čím dál tím více nedaří – přestává splňovat požadavky svého zaměstnavatele – stává se „neúspěsným“. Jeho rodinné poměry také nejsou příliš utěšené – ačkoliv jeho manželka Linda je mu oddanou (a poněkud velmi materiálně zaměřenou) partnerkou, která přehlíží či bagatelizuje jeho zhoršující se fyzické i kognitivní síly a jejich dopady, jeho syn Biff je věčný dobrodruh, který se po letech strávených námezdní prací v různých koutech USA vrací do rodného domu, mladší syn Happy zůstal svobodný a de facto „přítěží“ ve Willově domě. Biff si po návratu naplánuje, že spolu s Happym založí sportovní obchod, na který získají půjčku od Biffova bývalého zaměstnavatele. Tato, do značném míry iluzorní, představa bere velmi rychle za své. Vlivem stupňujícího se sporu s Biffem, který jej klame o svých domnělých profesních úspěších, a kterému Willy vyčítá to, že v životě nic nedokázal, dochází u Willa ruku v ruce s neutěšeností vlastní pozice a horšící se ekonomické situace v domácnosti k nástupu psychických problémů (paranoia, imaginární rozmlouvání s mrtvým bratrem, zmatené chování a velmi nepředložené jednání). To způsobuje postupnou ztrátu kontakt s realitou – Willy žije v iluzorní představě o tom, že je úspěšným obchodníkem a jeho synové jsou na dosah podnikatelského úspěchu – to ovšem silně kontrastuje s realitou vlastního neúspěchu i neúspěchu jeho synů. Pomyslný pád přichází v zápětí – při snaze přimět svého zaměstnavatele k přesunu do newyorské kanceláře společnosti. Místo vyjednání této pozice je Willy kvůli své dlouhodobé „nevýkonnosti“ a agresivnímu a zmatenému jednání propuštěn. Vyústěním je vyhrocená konfrontace s Biffem, kterého Willy při zjištění krachu jeho podnikatelských záměrů zatracuje a vykazuje z domu. Následně páchá Willy sebevraždu ve svém autě, aby bylo možno z vyplacené životní pojistky splatit zbytek hypotéky… Leitmotivem dramatu je kritika „amerického snu“ – materiální společnosti měřící hodnotu člověka pouze měřítkem jeho profesního úspěchu. Kritika zkomercionalizovanosti lidských vztahů, která zasahuje i do kruhu nejbližší rodiny. Miller byl v průběhu 50. let 20. století, jakožto člen Komunistické strany USA a levicový intelektuál, terčem vyšetřování nechvalně známého Výboru pro neamerickou činnost v rámci tzv. mccarthismu, mj. i kvůli jeho kritickému dílu, prezentovanému Smrtí obchodního cestujícího. Vydařená je i Schlöndorffova filmová adaptace z roku 1985, s excelentním Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Působivé a nadčasové.... celý text

Modrovous 1991, Max Frisch

Poslední, za života Frischova života vydaná novela. Specifickou formou (výslechové protokoly, volný tok myšlenek a asociací) pojatý příběh, se zdánlivě kriminální zápletkou. Po jejím sepsání přestal Frisch kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu s tvorbou. Dr. Schaad je soudně vyšetřován v souvislosti s důvodným podezřením ze zavraždění jeho exmanželky. Svoji vinu popírá. Vlekoucí se soudní proces se ovšem ničivým způsobem dotýká jeho soukromí - na přetřes přichází mnoho detailů z jeho intimního života - nevyrovnaný vztah k ženám (ztroskotání několika manželství) i jeho samotářství a vnitřní „rozervanost“. Vlivem toho se bortí i poslední „jistoty“ v jeho životě – uzavření doktorské praxe, vykořenění ze společnosti – osamocení vlivem stigmatizace kvůli medializaci soudního řízení. Vlivem všech těchto okolností dochází k psychologickému rozložení osobnosti hlavního hrdiny a jejím vlivem k falešnému doznání, že svoji bývalou ženu zavraždil, ačkoliv byl skutečný pachatel dopaden a k pokusu o sebevraždu… Kriminální zápletka a její vývoj (soudní líčení, výpovědi obžalovaného a mnohých svědků) je prvním plánem děj. Druhým plánem či vrstvou je volný tok myšlenek ohledně odehrávajících se dějů a jejich niterné reflexe hlavní postavou. V duchu celoživotního autorova tvůrčího tématu – důsledné hledání vlastní identity a pravdy, byť i za cenu obětí, tázání se na smysl lidského konání – se zrcadlí i jednání hlavní postavy – jeho postoje a konání se mohou zdát jako podivínské a zvláštní, mají ale svoji vnitřní opodstatněnou logiku. Dr. Schaad ví, že není vinen tím, že zavraždil svoji bývalou ženu, tedy ve smyslu obžaloby. Uvažuje ovšem nad svým „provinění“ vůči ní i dalším svým bývalým partnerkám a dalším lidem ze svého okolí. Tím se cítí vinen. Výrazné téma reflexe osobního provinění vůči blízkým lidem. Motiv smrti je zde jakousi reflexí toho, že představují jakousi poslední pravdu v životě každého člověka. Důstojný závěr díla jednoho z nejvýznamnějších novodobých autorů z oblasti německy mluvících zemí.... celý text

Yvetta 1976, Guy de Maupassant

Novela z prostředí pařížské vyšší společnosti, spadající doprostřed intenzivního relativně krátkého Maupassantova tvůrčího období (1880 – 1890, novela vyšla v roce 1884). Dva přátelé z vyšších pařížských kruhů, lehkomyslní a zábavu vyhledávající dandyové, se ve společnosti seznamují s šarmantní ženou – prostitutkou pro pány z vyšších kruhů Oktávií, a její dcerou, mladičkou a krásnou Yvettou. Yvetta učaruje jednomu z pánů natolik, že se do ní bezhlavě zamiluje. Yvetta je okouzlující mladá dívka, ještě nikoliv zcela vyzrálá, zdá se, že nezkažená zkaženými mravy a pokrytectvím lidí z vyšší společnosti. Díky svému atraktivnímu vzhledu je doslova obletována dobře postavenými pány, kteří se ji snaží získat za svoji milenku. Nyní se stane cílem milostných snah bohatého, volnomyšlenkářského a zhýralého pana Servigniho. Ve zdánlivě nekončícím proudu večírků, bálů a opulentních hostin a radovánek se snaží stále blíže s dívkou sblížit. Ta nejprve vzdoruje a zdráhá se, poté se však do Servigniho zamiluje. Ten však vůči ní nehraje zcela čistou hru, jelikož ví, že vhledem ke společenskému postavení Yvetty a její matky, je pro něj vyloučeno nabídnout jí manželství. Po roztržce s matkou a uvědomění si tíživé pravdy – že je dcerou kurtizány, byť pro pány z vyšších kruhů a ve snaze se vyhnout matčině životní dráze, dojde k Yvettině deziluzi, vedoucí k pokusu o sebevraždu… Jedná se veskrze a pro autora zcela příznačně o realistické dílo, reflektující jeden z jeho častých motivů – žena jako oběť ukojenosti společenských konvencí a (marná) snaha hlavní hrdinky se z této „danosti“ vymanit. Děj sleduje Yvettino zrání a citové i tělesné dospívání, konfrontaci jejich romantických představ s realitou okolní společnosti. Poetické a velmi lidské.... celý text

Den první a poslední 1964, Heinrich Böll

Sbírka dvou kratičkých povídek o prvním dni války a jejím konci, s mnoha autobiografickými prvky – Böll byl sám ihned na začátku války odvelen na „několikatýdenní“ vojenské cvičení, které se skončilo návratem ze zajetí po konci války. Jedno z významných děl německé literání skupiny „47“. Když válka začala: Povídka z prostředí telefonního týlového útvaru na začátku druhé světové války. Popis rozbíhající se válečné mašinerie a souvisejících nesmyslných odehrávajících se příprav, na pozadí s odchodem stále více a více bojových útvarů na frontu. Hlavní hrdina je spojařem a prožívá určité bezčasí v očekávání propuknutí válečného konfliktu, narážejíce stále více na absurditu vojenské mašinerie, na indoktrinaci svých vojenských kolegů, podporující nacistickou propagandu. Postupem času se dostává do opozice proti svým velitelům i proti všeobecnému nadšení pro válku a stále více dává najevo svoji nevoli proti jejím projevům – např. benevoletním přístupem k těm, kteří válku horlivě podporují a ke stupňující se vynucované vojenské disciplíně. Dochází k zjištění, že vyrovnávání se s absurditou dané doby a situace není možno s nadhledem a humorem, neboť „se zdálo, že válka odnímá komickým věcem jejich komiku“. Za svůj liknavý přístup je hlavní hrdina potrestán tím, že je převelen k vojenskému útvaru, který má narukovat na frontu. V první momenty války je také konfrontován se ztrátou svého jediného kamaráda u útvaru, který byl zabit při prvních bojových operacích… Když válka skončila: Autobiografická reflexe posledních dnů konce druhé světové války. Tentýž hrdina se po šesti letech vrací spolu s kolonou dalších německých zajatců z anglického zajetí zpět do Německa. Doba je poznamenána všeobecným zmarem, nedostatkem a bujícím černým trhem. Znechucen nad svými spoluzajatci (mnozí z nich se snaží oživovat nacistický sentiment a nejsou schopni akceptovat všeobecnou kapitulaci) se dostává náš hrdina stále do většího sporu jak s německými vojáky, tak se svými strážnými, odmítající se podílet na bující šmelině a chovat se konformně tak, aby mohl mít ze situace všeobecného zmaru jakýkoliv osobní prospěch. Po propuštění ze zajetí se vydává zničenou krajinou hledat svoji snoubenku, se kterou plánoval svatbu. K celkové deziluzi se přidává zklamání, že jej zradila… Celkově se jedná o typicky „böllovské“ povídky, odsuzující absurditu a zvrácenost válečné mašinerie a toho, co přináší a přinesla jak Německu, tak jeho společnosti – ať už se jedná o fanatismus nebo oportunismus při drancování zničené země po válce (černý obchod, prospěchářství). Nemožnost reflektovat s humorem absurditu válečného času. Hlavní hrdina je zároveň jako svého druhu solitér – vnímán svým okolím jako podivín, nepochopen a často za své jednání odsuzován. Cílem je ukázat na absurditu války a kritiku společnosti, která ji umožnila a která se s ní zároveň následně nedostatečně vypořádala.... celý text

Succubus 1969, Honoré de Balzac

Interpretace středověké legendy o působení církevní inkvizice v dobách honů na „čarodějnice“, sepsána autentickým dobovým jazykem. Historicko-společenská kritická sonda do dob francouzského vrcholného středověku. Zulma, mauretánská mouřenínka, která byla vychována v klášteře ve Francii, je ve svých patnácti letech odvlečena jedním z mnichů a sexuálně zneužívána. Stává se z ní milenka dobře situovaných pánů, vydržována a obklopována bohatstvím. To neunikne závisti jejího okolí a přes udání ani církevní inkvizici ve městě Tours. Ta nejprve podrobí výslechům a denunciaci její milence, posléze připraví „čarodějnický“ monstrproces samotné Zulmě. Na pozadí probíhá mocenský souboj o vedení kapituly ve městě Tours a o to, jakým způsobem bude rozdělen její značný majetek mezi církevní hodnostáře. V závěrečné části novely je popisováno mučení Zulmy za účelem vynucení jejího přiznání (obvinění z čarodějnictví) a veškeré atributy související s inkvizičním procesem, včetně závěrečné popravy upálením na hranici. V doslovu je citován dopis jednoho z účastníků procesu svým potomkům, kde je nabádá držet se stranou od mocenských bojů ve vyšších kruzích společnosti, k žití prostým životem v ústraní zájmu vrchnosti. Paradoxem je, že dopis je nalezen v domě vnuka, který byl popraven za účast na vzpouře jedné části šlechty proti panovníkovi… Svým zaměřením se jedná o odsouzení středověké pokrytecké morálky a neomezeného vlivu katolické církve a jejich hodnostářů, soupeřících mezi sebou nejen o vysoké posty, ale i o majetek obětí inkvizičních procesů. Pod domnělou ochranou morální „čistoty“ se odehrávají mocenské boje a jedinou skutečně podstatnou hodnotou je pro zúčastněné postavení a z něj plynoucí moc a majetky. Také ti z řady Zulminých milenců, kteří se dovedou před inkvizicí vykoupit, odcházejí nepotrestáni. Démonizování a zatracování jinakosti, jako další motiv, je v podstatě lidské společnosti vlastní do dnešních dní. Literární realismus ve své čiré společenskokritické formě.... celý text

Letec a živly 1998, Antoine de Saint-Exupéry

Popis jednoho dramatického letu. A jeho myšlenkový přesah. I tak by se dala charakterizovat kratičká Exuperyho novela, líčící jeho vzpomínku na let v Patagonii, který uskutečnil v době, kdy působil jako ředitel letového provozu letiště v Buenos Aires v Argentině. V intencích autorova filozofického humanismu se jedná v prvním plánu o popis komplikací souvisejících s ocitnutím se během letu do Patagonie v bouřkových vzdušných vírech a s následným zápasem o přežití. V druhém se jedná o reflexi tohoto zápasu, jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti stejně tak jako faktické nemožnosti přenést takové okamžiky ve vyprávění ostatním lidem. Ústřední myšlenkou je, že význam fyzického utrpení působí na ostatní tehdy, pokud je ukázáno ve svém duchovním smyslu. Působivé a humanistické, ostatně jako všechna autorova díla.... celý text

Hotel Savoy 1995, Joseph Roth

Jak hluboká a nepřekonatelná může být lidská osamělost? Je touha a snaha změnit svůj život odsouzena předem k nezdaru a je dána lidským údělem a okolnostmi? Na tyto vrcholné otázky lidské existence hledá a (logicky) nenachází odpovědi útlý Rothův filozofický román, z mého pohledu jeden z vrcholů jeho beletristické tvorby. Chudý propuštěný válečný zajatec Gabriel Dan je na dlouhé cestě. Cestě z ruského zajetí bezprostředně po konci první světové války. Je krátce po první světové válce a putováním vysílený Gabriel přichází do nejmenovaného haličského města za svými příbuznými a ubytovává se v nejlepším (v podstatě i jediném možném) městském hotelu. Zde se setkává s mnoha rozličnými lidmi, od chudých cirkusových artistů, přes drobné židovské obchodníky, místního hotelového portýra, starého vojenského lékaře, až po městský patriarchát – majitele místních továren a velkoobchodníky. Gabriel chce pokračovat na cestě do západní Evropy, snad i do Ameriky, nedokáže ovšem od bohatého strýce získat na další cestu žádné peníze. V sílícím přílivu dalších navrátivších se zajatců se setkává se svým kamarádem Zvonimirem, se kterým sdílí i hotelový pokoj pro chudé hosty i těžký úděl chudých námezdních dělníků. Ačkoliv oba sní o odchodu, jsou jakousi nezbadatelnou silou připoutáváni k městu i hotelu. Poválečná situace proletariátu se ve městě i zemi dále velmi zhoršuje, až nakonec přichází pokus o lidovou revoluci, do jehož čela se Zvonomir postaví. V závěrečné dramatické scéně se všechny dosavadní dané poměry mění a hotel do základů vyhoří, následkem krvavého střetu vzbouřených dělníků a povolané armády… Hotel Savoy je zde vykreslen jako alegorický symbol lidské existence a potažmo celé soudobé, poválečné společnosti. Společnosti, kde v jednotlivých patrech žijí lidé podle svého předurčení, osudu i společenského postavení, od nejchudších k nejbohatším. Řečeno s autorem: „Hotel Savoy byl něco jako svět, navenek obrovský lesk s oslňující nádherou sedmi poschodí, ale uvnitř, blízko Bohu, bydlela bída. Co stálo nahoře, leželo dole, pochováno ve vzdušných hrobech a hroby se vrstvily v útulných pokojích boha zazobanců, kteří seděli dole v klidu a blahobytu.“ Vedle nemožnosti se vypořádat se s lidským osudem a jeho nezvratnou daností, která je provázena melancholickým stylem vyprávěni, je zde významným motivem osud židovských obyvatel Haliče po první světové válce (bez ohledu na jejich společenské postavení) – jejich odsouzenost k vyhnanství a odchodu do západní Evropy či do Ameriky. To bylo vedle reflexe poválečných událostí a autobiografického srovnávání s pocitem vykořenění bývalého frontového vojáka a válečného zajatce v nové, poválečné době, jedním z hlavních témat autorovy beletrie i odborné tvorby. Obdivuhodné a svojí melancholií podmanivé dílo.... celý text

Kapucínská krypta 1969, Joseph Roth

Kronika zániku rakousko-uherské monarchie, zániku a zmaru a nemožnosti člověka se s ním vyrovnat. Volné pokračování románu Pochod Radeckého, ságy rodiny Trottů, porakouštěného slovinského rodu. A především velmi přiléhavá freska – zprostředkování pohledu na zánik jedné epochy, kterou následovala deziluze z nových „pořádků“ a nástup fašismu, to vše protkáno autorovou autobiografií. Karl Ferdinand Trotta je potomek šlechtického rodu Trottů, původem slovinského, jehož předek byl povýšen do šlechtického stavu za záchranu života rakouského císaře v boji na frontě. Je to postava plná rozporů – ovlivněna slovanským vlastenectvím svého otce, který pro rodinu nashromáždil značný majetek v americkém vystěhovalectví. Karl Ferdinand dospívá a prožívá svoji ranou dospělost bezstarostným způsobem života vysokých vrstev v císařské metropoli Vídni, tehdy kosmopolitním městě, které obývají obyvatelé ze všech koutů císařství. Obklopen sobě rovnými potomky šlechtických rodů, jakéhosi tehdejšího c.k. establishmentu. Kavárenské povalečství a rozpustilé večírky a vyjížďky v Prátru ovšem záhy nahrazuje vypuknutí první světové války, do které Trotta nadšeně narukuje ve vidině rychlého vítězství rakouské monarchie. Spolu se svým slovinským bratrancem Brancem a galicijským židovským kočím Manesem, rodinným známým, se zúčastní bojů na východní frontě a padá do ruského zajetí. Po složité zajatecké anabázi se až z dálného východu vrací do revoluční Vídně roku 1918. Staré mocnářství je minulostí a zítřek ještě není zcela jasný. Zde se shledává jak se svojí rodinou, ale i se zcela jinou životní realitou – manželčino odcizení, zchudnutí rodiny, která prodělal jmění na krachu měny a válečných půjčkách. Tváří v tvář nové době se Trotta, jakožto příslušník „ztracené válečné generace“ potýká s neschopností adaptovat se na nové poměry, stejně jako většina jeho přeživších přátel z bývalých aristokratických kruhů. Pocit vykořenění vyústí závěrečnou scénou u Kapucínské krypty, pohřebiště císařského habsburského rodu, v den připojení Rakouska k nacistické třetí říši… Pocity spojené se zánikem císařství Roth trefně shrnuje skrze postavu Trotty: „Možná, že v skrytých hlubinách našich duší spaly ony jistoty, jímž říkáme předtuchy, především jistota, že starý císař umírá každým dnem, o který déle žije, a s ním monarchie, ani ne tak naše vlast jako naše říše, cosi většího, širšího, vznešenějšího než pouhá vlast.“ Vystihují pocit vykořenění, ztráty jistot a neschopnosti adaptace na poválečné poměry, zvláště pro generaci účastníků války, mezi které sám Roth patřil. V závěru románu je načrtnuta paralizovanost oné „ztracené“ generace tváří v tvář dalšímu ohrožení, v době nástupu fašismu a v předvečer další války. Jedná se o pozoruhodnou autobiografickou analýzu „ztraceného času“, poslední fáze rakouského mocnářství. Jak Roth kdysi poznamenal: „Nejsilnější prožitek mého života byla válka a zánik mé vlasti, jediné, kterou jsem kdy měl: rakousko-uherské monarchie.“ Lidské a působivé.... celý text

Dům smutku 1970, Franz Werfel

Soubor tří novel z různých Werflových tvůrčích období, které spojuje pro autora typický hluboký ponor do psychologie postav a jejich konání. Kniha byla vydána k příležitosti 80. výročí autorova narození a k 25. Výročí jeho smrti. Ve všech třech případech je přítomný výrazný motiv střetu ideálů a tužeb jednotlivce s nepříznivou životní realitou (a její vnitřní reflexí), která vyúsťuje buď ve zmar a absurditu, nebo v tragédii. Novely nesou i významnou autobiografickou stopu. ''Dům smutku'' je příběhem o jednom známém pražském malostranském nevěstinci, jeho majiteli a událostech v předvečer první světové války. V atmosféře upadajícího c. a k. mocnářství, si dům žije vlastním „životem“ v podobě životních příběhů prostitutek a jejich zákaznictva. V ústředí vyprávění je majitel podniku, stárnoucí židovský podnikatel Maxl Stein. Den za dnem plyne bezstarostně ve víru zábavy (a občasných konfliktů dámského osazenstva nevěstince), až na scénu přijde jednoho večera nečekaně zpráva o sarajevském atentátu, který znamená začátek konce, nejen podunajské monarchie. V následném sledu událostí umírá Maxl na mrtvici. Tím se zpečetí o osud nevěstince, jehož historie se odvíjela od konce třicetileté války a který krátce po smrti svého majitele zaniká – záhy po pohřbu, který majiteli vystrojí jeho bývalí zaměstnanci – tím vytvoří z domu „radosti“ (nevěstince) na krátkou dobu dům „smutku“ – místo posledního rozloučení se zesnulým… ''Schodiště v hotelu'' je příběh mladé dívky z vyšší společnosti, která se ocitá tváří v tvář prvnímu zásadnímu problému ve svém životě – nechtěnému těhotenství s mužem, kterého se chystá opustit, ve vysněné vidině života s jiným mužem, se kterým (přes počáteční nesouhlas svých rodičů) začne brz plánovat sňatek. Pohroužena do vnitřních myšlenek, zmatena a poblouzněna představami o svém budoucím životě, začíná ovšem pociťovat i jakousi „prázdnotu“, která ji začíná obklopovat. V nastalém pomatení mysli přichází tragédie… ''Italská operní sezona'' je název novely z roku 1912, z období Werflova působeí v lipském nakladatelství. Novela není dokončena a pojednává o prostém selském mladíkovi Vladimirovi, který vykonává vojenskou službu u pražského útvaru. Popisuje jeho vnitřní psychické zrání a střetu reality všedního života s jeho ideály a tužbami o jeho naplňování. Teprve na prahu dospělosti, v touze následovat své vysněné ideály, není Vladimír svým okolím přijímán, je vysmíván a v podstatě působí jako outsiderský podivín. V jakési zoufalé snaze o vzepětí se nepřízni své tristní situace se Vladimír marně pokouší o lidské sblížení s šikovatelem Dubrovským, svým velitelem, ke kterému nekriticky vzhlíží. Své touhy a naděje ve své prostotě upírá na večerní představení v opeře, na které mu jeho kamarád z gymnázia nabídl vstupenku…... celý text

Mezi svými 2019, Amos Oz (p)

Soubor povídek o fiktivním kibucu a životě v něm v 50. letech 20. století, do kterého se promítají autobiografické prvky – Amos Oz sám strávil své dětství a mládí v prostředí kibucu. Krátké povídky vykreslují životní běh obyvatel kibucu, s výrazným motivem střetu jednotlivce, jeho individuálních snů a ideálů, s kolektivistickým duchem kibucnického společenství. Jednotlivé postavy se prolínají vícero povídkami, ať už v roli ústřední nebo okrajové postavy daného příběhu. Ať už se jedná o nemožnost prosazovat a naplňovat své plány, které se střetávají s odmítáním okolního společenství, nebo rozmanité prosté události v životech členů kibucu, jedná se vždy o hluboce lidské a dle mého velmi odlehčeným a sympatickým způsobem psané příběhy, nesoucí silné humanitní poselství - ať už v podobě obhajoby osobní svobody jednotlivce, ideálů a principů lidské pospolitosti, nebo třeba oslavu života a díla prostých lidí. Krásné, poetické a LIDSKÉ.... celý text

Dopis rukojmímu 2000, Antoine de Saint-Exupéry

Beletristicky zpracovaný osobní dopis (původně zamýšlený jako předmluva k jeho románu) Exupérimu příteli Léonu Werthovi, francouzskému spisovateli a literárnímu kritiku židovského původu, skrývajícímu se za 2. světové války před rasovou perzekucí na francouzském venkově. Poslední dokončené dílo před autorovou smrtí – sestřelení při průzkumném letu v roce 1944. Jedná se formou o filozofický traktát s ústředním tématem lidské humanity a zamýšlení se nad ní, umocněný dobou svého zvyku, kdy Exupery přemýšlí intenzivně nad tím, co ona „úcta k člověku“ ve válečné situaci obnáší a čím je jí povinován on sám, na základě zážitků ze svého života - ať už jako průzkumný pilot, nebo jako reportér pokrývající španělskou občanskou válku. Ať už se autor zamýšlí nad nuceným exilem před nacistickou hrozbou a jejími dopady na psychiku člověka, svojí vlastní situací exulanta bojujícího za osvobození Francie, nad společně sdílenými prožitky, nebo nad budoucím vývojem ve Francii, vždy klade na zřetel význam hodnoty přátelství k Werthovi, a v širším slova smyslu víru v lidský humanismus jako odpověď na fašismus a útlak. Zamyšlením nad budoucím vývojem, které má optimistický náboj, je v autorově přesvědčení, že „pravda zítřka se rodí z včerejšího omylu a rozpory, které je potřeba překonat, jsou živnou půdou pro náš růst. Včerejší pravda je mrtvá“. Lidské a nadčasové, podněcující k zamyšlení…... celý text

Příběh tisící druhé noci 2016, Joseph Roth

Jaké následky má konání, které je těžké dohlédnout? Je možné jednat účelně, ovšem nikoliv morálně, a nezaplatit za to daň? Existuje satisfakce a možnost nápravy věcí, které se vymknout kontrole člověka? Tyto (a jim podobné) otázky lidské existence nahlíží ve svém posledním románu Joseph Roth. Hlavní postava románu, baron Taittinger, důstojník jezdectva přidělen ke zvláštním službám generálního štábu, je zainteresován do zajištění návštěvy perského šáha u rakouského císařského dvora. Šáh, neomezený vládce, při jedné z recepcí zatouží strávit noc s jednou z žen šlechtice z vysoké společnosti. Taittinger je povolán k řešení nastalé delikátní situaci, která hrozí velikým faux pas. Díky znalosti vídeňských kruhů navrhuje morálně pochybné a cynické, ale věcně účinné řešení – namísto hraběnky (a Taittingerovy tajné milenky) je šáhovi „předvedena“ Taittingerova bývalá milenka Mizzi, barončina dvojnice a žena z nízkých vídeňských společenských poměrů, se kterou má nemanželské dítě, a která se živí prostitucí. Záměna se vydaří k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných a šáh obdaruje Mizzi okázalým perlovým náhrdelníkem. Jelikož jde o delikátní a utajovanou aféru, do které jsou zainteresovány nejvyšší kruhy, celá záležitost podléhá přísnému utajení. Jedním z důsledků je odvolání barona Taittingera k vojenské posádce (k jeho jezdeckému pluku do Mohelnice na Moravě). Mizzi, která se začíná vnímat následkem události jako dáma z vyšší společnosti, opouští své „řemeslo“, prodává svůj dar od šáha a vede rozmařilý okázalý život, naplněný marnivým utrácením a lehkovážností. Důsledkem své lehkomyslnosti ovšem záhy o svůj nově nabytý majetek přichází – je podvedena jedním ze svých milenců a následně odsouzena a uvězněna. Baron Taittinger, degradován a odsunut, prožívá stále větší osobností a morální úpadek, kombinovaný s finančním bankrotem a alkoholismem. K tomu všemu jej vyhledá jeho nemanželský syn Xandl, který byl „uklizen“ v internátní škole, a který na něm vyžaduje peníze. V již tak obtížné situaci se začnou objevovat „kostlivci z minulosti“, kdy barona vyhledá bývalý redaktor Kronenzeitung Lazik a začne jej vydírat ohledně zveřejnění skandální záměny, ve které Taittinger figuroval. Vyústěním všech těchto okolností je propuštění Taittingera z armády a jeho přesun do Vídně, kde se snaží urovnat své záležitosti ohledně Mizzi a svého syna a prostřednictvím svých přátel na vlivných místech i svůj opětovný vstup do služby u armády. Vyústěním příběhu je opětovná návštěva perského šáha ve Vídni, která znemožní Taittingerův návrat do služby, stejně tak jako uvěznění jeho syna Xandla, který je obviněn z pokusu o vraždu. To vše dovrší u Taittingera jeho lidský i morální rozklad a jediným východiskem pro něj je sebevražda… Román je velmi zdařilou a čtivou sondou do života člověka z vysoké společnosti, který byl na vrcholu své kariéry i společenského postavení. Utajovaná aféra okolo šáhovy milostné eskapády s jeho bývalou milenkou (Taittingerův „geniální“ plán) mu ovšem postupně ukončí slibně budovanou vojenskou kariéru a nakonec způsobí i rozklad jeho osobnosti. Silným motivem je způsob vystupování Taittingera, kariérního vojáka, který řečeno s autorem „patřil k těm nikoliv podivným lidem, kteří když vyrostli ve vojenské disciplíně, očekávají od osudu zrovna tak povely a pokyny, jako z nadřízených místu“. Tyto „povely a pokyny“ však v klíčových chvílích nepřichází, což způsobí stále větší Taittingerovo odcizení a jeho lidský úpadek, ústící tváří v tváře nemožnosti dosažení svých životních plánů sebevraždou. V morální rovině je obrovskou zátěží vědomí toho, co svým kuplířstvím s ženou, se kterou měl dítě, ale kterou opustil a poté svým intrikánstvím vtáhl do situace se šáhem. Tato zátěž a nemožnost se s ní vyrovnat je jednou v příčin tragického vyústění příběhu. Působivé a do jisté míry autobiografické dílo o lidském selhání a úpadku, ukazující zašlý svět c.k. mocnářství (Roth umírá v emigraci ve Francii v roce 1939, na následky alkoholismu, ve špatném psychickém stavu).... celý text

Evženie Grandetová 1953, Honoré de Balzac

Bez zbytečného přehánění – jedno z vrcholných děl světového kritického realismu. Mistrná Balzacova studie jedné společenské vrstvy a jejich představitelů na přelomu 18. a 19. století, součást autorova cyklu Lidská komedie. Hlavní hrdinka, Evženie Grandetová, je dcerou zámožného pana Grandeta, váženého občana malého francouzského města Saumuru. Grandet je bývalý bečvář, nyní obchodník s vínem, majitel pozemků a pachtýř, který využil společenského vzestupu díky sňatku s dcerou bohatého obchodníka. To mu mimo jiné vyneslo rozsáhlé statky, místo v městské radě a šlechtický titul. Grandet je vychytralým obchodníkem a spekulantem, neustále se pachtícím po nových možnostech zbohatnutí, neostýchající se použít jakýchkoliv prostředků. V domácnosti je despotou a lakomcem, tríznícím svoji manželku i dceru v obtížných podmínkách. Peníze a bohatství jsou Grandetovou nejvyšší hodnotou, jejímu naplňování podřizuje vše. Prizmatem peněz a moci hodnotí i své blízké okolí, maloměšťáckou společnost obchodníků a úředníků, kterou je obklopen (Grandetův notář, spřízněné obchodnické rodiny, předseda okresního soudu). V tomto prostředí je Evženie jako perspektivní nevěsta s vysokým věnem (Grandetovo obchodní „umění“ i bohatství je předmětem čilých saumurských společenských debat) v centru zájmu dvou místních zámožnějších rodin (Cruchotových a Grassinových). Uzavřenou a tísnivou atmosféru Grandetovy domácnosti a Evženiina strastného mládí naruší příjezd Grandetova synovce Karla. Na pozadí rodinné tragédie Karlova otce (sebevražda kvůli obchodnímu bankrotu) se rodí Grandetův plán, jak pomocí svého notáře získat kapitál z exekuce bratrovy pozůstalosti. Karel těmto plánům překáží, a proto je rozhodnuto, že odejde do zámořských kolonií, aby se pokusil vybudovat své postavení i bohatství. Evženie, která byla vyhovávána v přísně katolickém a asketickém prostředí, se ovšem do Karla bezhlavě zamiluje a zaslíbí se mu, čímž svým způsobem obětuje svoji budoucnost. Grandet, který se dovídá stav věcí, uvrhne svoji dceru ještě přísnějším despotickým podmínkám a vypudí Karla, což způsobí nervové zhroucení jeho ženy a následně její smrt. I smrt ženy je pro Grandeta příležitostí – připraví Evženii o její část pozůstalosti. Evženie, osamělá a citově zlomená, se upíná ještě více k askezi a víře. Grandet umírá tak, jako žil po většinu svého života, obklopen svým nashromážděným pokladem. Po jeho smrti převezme Evženie obchod a uzavře formální manželský svazek s předsedou okresního soudu Cruchotem. Karel se po mnohaletému návratu z kolonií, kde skutečně zbohatne, ožení pragmaticky s dcerou z aristokratické pařížské rodiny. Tím udusí v Evženii veškeré naděje na to, že by dostál svému slibu, který jí dal, když byl vypuzen jejím otcem do ciziny… Precizní sonda do života francouzské měšťanské společnosti (či třídy), kde majetek, moc a postavení jsou nejvyšší lidskou hodnotou a ničí tak touhy a potřeby lidí, kteří svůj život nepodřídili plně těmto hodnotám. Evženie, se svým upřímným citem a lidskou čistotou - zamilovaná do svého bratrance a odhodlaná na něj čekat a přitom překonat jakoukoliv těžkost – je v přímém protikladu otcova hamižného spekulování a lakomství. Nemožnost naplnění Evženiích tužeb a snů a smrt její matky, prosté a upřímné ženy, kterou despocie jejího muže utýrá k smrti, jsou katalyzátorem Evženiina přerodu v nešťastnou a vnitřně uzavřenou ženu, která se nakonec podrobí otcově vůli a po jeho smrti převezme jeho obchod i bohatství, i s tím spojenou roli, dle společenských konvencí. Tím se definitivně připraví o naplnění svých tužeb po životě, jaký si vysnila, a jaký se jí nepovedlo naplnit. Stává se osamělou. Řečeno s autorem: „Peníze daly svůj studený lesk jejímu nebeskému životu a vzbudily v této ženě, jež byla cit sám, nedůvěru k citům,“ Působivé, podněcující se k zamyšlení.... celý text

Konec jedné služební jízdy 1968, Heinrich Böll

O soudním procesu a „jeho“ lidech. Povídka z Böllova vrcholného tvůrčího období a určitý zlom v jeho tvorbě z hlediska formy – po typických příkladech tzv. Trommelliteratur (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) přichází do popředí kritika soudobé společnosti (60. léta dvacátého století) ve smyslu střetu jednotlivce a jeho touhy po svobodě se společností a jejími konvencemi, často spjatými s odlidštěním a morální licoměrností. V provinčním fiktivním městě Birglar (archetyp maloměstského prostředí v tehdejší SRN) se odehrává netypický soudní řízení proti dvojici místních truhlářů, otci a synovi. Obžaloba je viní z výtržnosti a poškození cizí věci – dvojice zapálí služební auto Bundeswehru (synova zaměstnavatele) v rámci jakéhosi deklarativního uměleckého happeningu. Soudní proces je posledním případem místního soudcem, který se po jeho dokončení chystá do penze, známého udělováním mírných trestů, na druhé straně je zástupcem obžaloby mladý ambiciózní státní zástupce, toužící po kariéře. Nezvyklostí soudního přelíčení, kromě šetřeného činu, představují jeho svědci a osazenstvo – ve většině případů známí dvojice obžalovaných. V jakési protiváze reflexe přelíčení mezi místními lidmi se ocitají svědci a znalci povolaní soudem „zvenčí“ – různorodá směsice odborníků, zástupců armády a justice, i politiků a novinářů. Tito lidé, s jejich zaměřením a přesvědčením, se prolínají a svým způsobem reflektují jak soudní líčení, tak určitý „uvolněný“ duch jeho průběhu (obžalovaní se těší sympatiím většiny místních i soudních vykonavatelů). Soudní líčení reflektuje i mnohé aspekty soudobé společnosti (snaha o bagatelizaci a zamlčován nacistické minulosti a provinění v nich spáchaných, „normalizovanost“ a přebyrokratizovanost společnosti a její technicistní a odcizující pohled na jednotlivce a jeho úlohu v ní. Soudní proces končí mírným trestem, který si ovšem dvojice obžalovaných již odbyla ve vazbě a ti jsou tedy po skončení soudního řízení propuštěni na svobodu. Motiv zdánlivě banálního popisu soudního přelíčení a jeho náležitostí je zde dán do kontextu jeho reflexe. Happening obžalovaných je jako symbol lidské svobodomyslnosti se dostává do kolize se státním byrokratickým aparátem, který nereflektuje jednotlivce a jeho touhu po svobodném jednání, naopak se snaží normovat a organizovat pokud možno každou oblast lidského konání - a tím do ní zasahovat a usměrňovat ji podle svých pravidel. Happening zde také představuje jakýsi společenský apel – znepokojení nad stavem společnosti a její zdánlivou normalitou, na pozadí tzv. hospodářského zázraku. Antimilitaristický náboj díla je pak obsažen v kritice fungování Bundeswehru, jakožto instituce, která potlačuje přirozenou touhu člověka po smysluplnosti jeho konání, jako organizace „jejíž smysl pozůstává v produkci absurdních nicotností, v produkci téměř totálního nic“. Kritika míří na fungování Bundeswehru ve spolčenosti a jejího soudobého napojení do struktur NATO v prostředí studené války – to vše necelých dvacet let od konce druhé světové války. Cílí na jeho nehospodárnost, absurditu jeho fungování a personální vyprázdněnost důstojnického sboru. V zásadě jde tedy o kritickou sondu do soudobé západoněmecké společnosti, na pozadí střetu jednotlivce s její represivní mašinerií.... celý text

Masopustní zpověď 1971, Carl Zuckmayer

Jaká je míra osobní zodpovědnosti za běh událostí? Co je vina či nevina z hlediska subjektivního vnímání, konání podle přesvědčení a v rámci vášnivosti v kontrastu s „vyšším“ pořádkem a morální zodpovědností za sebe sama i za druhé? Jaké místo má člověk ve společnost a jakým způsobem je naplňováno? Je konání v záchvatu vášně a žádostivosti skutečně iracionální vůči pokornému a rozvážnému jednání? A existuje pro taková jednání „pozemský arbitr“? Kolik je vlastně druhů viny a hříchu? Tato (a další) témata tíže lidského údělu jsou zpracovávána v tomto Zuckmayerově románu, reprezentujícím jeho pozdní tvorbu po 2. světové válce. O masopustní sobotě večer v roce 1913 přichází neznámý muž v dragounské uniformě do mohučské katedrály, aby učinila zpověď u kanovníka Heinriciho. Po úvodní modlitbě ovšem padá k zemi a umírá. Velmi brzy se zjistí, že je muž zavražděn a začíná vyšetřování tohoto záhadného případu. Souběžně s touto událostí přijíždí na rodinnou návštěvu k aristokratické rodině Panezzů jejich italská příbuzná Viola. V rámci karnevalu, oné „rozpustilé hry odoutaných myslí, pomíjivé promiskuity, zaměněných rolí, bláznivých zákonů“ je rodina zainteresována jak do jeho organizace (manželé Panezzovi jsou oficiálními „králi karnevalu“), tak velmi záhy i do vyšetřování záhadného úmrtí v katedrále – zjistí se, že mrtvý je sedlák z obce, kde má rodina Panezzů své sídlo, byl spolužákem Panezzova syna Jeanmarieho a v posledních letech coby vojenských zběh sloužil ve Francouzské cizinecké legii v severní Africe. Nejprve je z vraždy obviněn bratr zavražděného, pro nedostatek důkazů je však záhy zproštěn viny. V mezičase probíhají veškeré karnevalové slavnosti, při kterých dochází k vášnivému sblížení Jeanmarieho a jeho sestřenice Violy, která se ovšem začíná chovat stále více podivně a tajemně. Paralelně k této zápletce dochází i k sblížení šlechtice Panezzy s dívkou z významné mohučské měšťanské rodiny. Příběh vyšetřování vraždy i citového vzplanutí otce i syna Panezzů graduje v průběhu závěrečného masopustního maškarního bálu, kdy dochází nejen k rozluštění případu, do kterého je zapletena Viola, ale i k velmi překvapivé zpovědi Panezzy kanovníkovi Heinricimu, ze které vyplyne to, že zavražděný byl jeho syn. Dochází také ke zpovědi Violy u Heinriciho, která osvětlí její příběh, konání a motivy, nedochází však jejímu rozhřešení. Záhada vraždy je rozluštěna, otázka míry viny a trestu a jeho individuálního přijmutí je ovšem velmi komplikovaná, nepostižitelná pozemskými zákony, bez možnosti jejího jednoznačného vyřešení… Na pozadí masopustního veselí, onoho několikadenního pohanského „slavnostního šílení, čehosi hlubokého, skrytého, nevysloveného, neúmyslného, děsu tajemné démoničnosti, který lpí na každém maskování a který nemá daleko k zbožštění, jakési směsi bakchického tance a procesí“ jsou postavy příběhu strhávány svými vášněmi a žádostivostí a jsou posléze konfrontovány s otázkami své viny a prohřešení a morální zodpovědnosti. Jednotícím prvkem je kanovník Heinrici, ztělesnění životního nadhledu a vyrovnanosti, zastávající zásadu osobní odpovědnosti člověka za své konání a za jeho společenské dopady tak, aby nebylo pácháno zlo. Otázka míry „provinění“ a spravedlivého „trestu“ za něj je ovšem nejasná a neměřitelná lidskými zákony a etikou. Její tíhu je nucen si každý člověk nést sám a sám také musí nalézat cestu k vlastnímu srovná(vá)ní se s ní, to je vlastně jeho údělem. Všem okolnostem, pohnutkám a lidem v okolí navzdory…... celý text

Hry a slzy 1985, Johannes Urzidil

Výbor z povídkového díla Johannese Urzidila, pražského rodáka německé národnosti. Jedná se o povídky se silným autobiografickým nábojem, ovlivněné expresionismem, sociální kritičností a křesťanským humanismem (Urzidil byl praktikujícím katolíkem a tato skutečnost se v povídkách na mnoha místech odráží). Vedle veliké míry autobiografie (postavy v povídkách mají své reálné předlohy) se povídky vyznačují svojí poetičností a tím, že je jejich námětem zhusta pražské prostředí nebo Šumava, odkud pocházela rodina Urzidilova otce. Zajímavostí je také, že v mnoha povídkách je hlavní postavou autor sám, často ukrytý za nějaké alter ego. Sbírka obsahuje povídky, které odráží autorovo dětství a dospívání v Praze (U devíti křížů, Anton odešel, Nevlastní, Novoroční mumraj, Veřejný posluha Kubát, Repetent Bäumel). Urzidil byl synem nemajetného poštovního úředníka, původem ze Šumavy a židovské matky, která zemřela nedlouho po jeho narození. Své vzpomínky na svá studia (gymnázium) ztvárňuje v povídkce Repetent Bäumel, reflexi své vojenské služby za první světové války v povídce Noc hrůzy. V meziválečných dobách působil Urzidil jako novinář (brněnský expresionistický časopis Der Mensch, Prager Tagblatt) a jako tiskový rada německého velvyslanectv (do nástupu nacismu v roce1933). V roce 1939, za dramatických okolností (židovský původ, výrazně antifašistické smýšlení), Československo navždy opouští – svoji reflexy oněch pohnutých událostí podává v povídce Poslední služba. Přes anglický exil se dostává do USA (1941), kde se živí jako vazač knih a postupně opět jako novinář a spisovatel, občanem USA se stává v roce 1946. Vyjma své novinářské a spisovatelské činnosti (jednatel Ochranného svazu německých spisovatelů v Českých zemích, příslušnost k literárnímu spolku okolo kavárny Arco – především Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel a další, činnost v expresionistických a antifašistických spolcích) se Urzidil zabýval také studiem díla významných českých výtvarných umělců (především Václava Hollara, Emilla Filly, Jana Zrzavého, Václava Špály). Tato záležitost je obsažena v povídce o životě Václava Hollara Slonice. Z mého pohledu se jedná o velmi zajímavé, poetické čtení, prodchnuté autorovými ideály křesťanského humanismu a lásce k venkovské přírodě, se sociálně-kritickými prvky. Urzidil těmito povídkami přináší zašlý obraz a genia loci počátku 20. století a tehdejší Prahy. Krásné, poetické a lidské... celý text

Kde údolí končí 1996, Johannes Urzidil

Soubor Urzidilových autobiografických povídek z Prahy a českých zemí, vzpomínky na jeho mládí a dospívání, se zaměřením na střetávání a prolínání se českého, německého a židovského živlu. Povídky reflektují období od začátku 20. století a postupného rozkladu Rakouského mocnářství, přes události první světové války, následného rozpadu císařství a nastolení Československé republiky, jakožto i život sudetských Němců v odlehlých oblastech šumavského pohraničí, nástup německého nacismu a druhou světovou válku, až po vyhnání sudetských Němců z poválečného Československa. Jedná se o výbor ze tří autorových povídkových sbírek: Die verolorene Geliebte, Die erbeuteten Frauen a Bekenntnisse eines Pedanten. Urzidil, pražský Němec, po matce židovského původu, odráží v povídkách společenské ovzduší dané doby a přidává autobiografické prvky, včetně vzpomínek na své blízké, především na svého svérázného otce a jeho vlivy. Pokrývá také své peripetie jakožto vojáka v první světové válce a svědka vzniku nové republika, i své poválečné zážitky pramenící z pobytů v pohraničí u sudetoněmeckých příbuzných. Reflektuje také následné obsazení Československa nacistickým Německem a jeho dopady na pražské Židy, Němce i Čechy. Povídky jsou psány velmi poetickou a nábožensky-kontemplativní formou, ve které se odráží Urzidilova hluboká celoživotní zbožnost. Skladba povídek postupně graduje, od nostalgických vzpomínek na vlastní dětství a rodinu, přes spíše stále ještě úsměvné vlastní válečné peripetie a následný popis mnohdy obtížných životních osudů venkovských obyvatel Šumavy, přes mezní a dramatické situace spojené s nástupem nacismu a jeho fatálních dopadů na životy sudetských Němců, Čechů i Židů. Vedle zmíněného duchovního a poetického ztvárnění je velmi patrný motiv odsouzení bezpráví a útlaku vůči jakémukoliv z výše zmiňovaných etnik, vyplývající z autorova původu a ze skutečnosti, že byl mimo své silné víry v boha i přesvědčeným humanistou a antifašistou. Mé první a velmi vydařené literární setkání s Urzidilem. Rozhodně ne poslední.... celý text

Cizinec hledá byt 1947, Egon Hostovský

O cizím hostu a hostitelích. Jeden z vrcholů Hostovského tvroby – psychologický román o hledání vlastního smyslu života, boji s vnějším i vnitřním odcizením a s lidskou lhostejností, s mnohými autobiografickými prvky. Pozoruhodné a mistrné zpracování tématu, jež provázelo autora v podstatě celou jeho tvorbou, a jež ztvárňoval i v mnoha svých dalších dílech. Hlavní postava románu, doktor Václav Marek, československý exulant za druhé světové války v Americe, pracuje na svém důležitém vědeckém díle o léčbě vysokého krevního tlaku, kterou zpracovává v rámci stipendia pro jednu významnou akademickou instituci. Povahou mírný a neprůbojný je odkázán na dobrozdání svých hostitelů a mecenášů z řad vyšší newyorské společnosti či zbohatlíků, kteří nemajetnému a idealistickému intelektuálovi poskytují pohostinství. Marek touží pouze po klidném místě, ve kterém by se mohl naplno věnovat své práci. Vlivem své povahy (uzavřenost a idealismus, neobratnost ve společenském vystupování, empatická zainteresovanost do mentálního rozpoložení svých hostitelů a snaha jim pomáhat jej pojmenovat a čelit mu) se však dr. Marek stále více zaplétá do traumat a vnitřních problémů svých hostitelů, jejich frustrací a zasutých křivd, a jejich problematických mezilidských vztahů. To v konečném důsledku znamená, že je svými hostiteli buď záhy vypuzen, nebo znechucen a psychicky vyčerpaný a zraněný odchází, v zoufalé snaze nalézt si pro sebe kýžené „klidné místo“. Dr. Marek se nevlastní vinou stává jakýmsi katalyzátorem frustrací a mentálních slabostí svých hostitelů, kteří se poté od něj vesměs odvrací. Psychicky i fyzicky stále více vyčerpáván, putuje od jednoho dočasného příbytku k druhému, v atmosféře všeobecné bezútěšnosti a bez nalezení vlastního klidu, bez náznaku jakékoliv další životní perspektivy a jistoty. Vyústěním této „odysey“ je doktorova smrt, předznamenána kontemplativním rozjímání o lidském údělu, touze po svobodě a štěstí a konci lidského života, jako symbolu vykoupení všech těchto strastí... Leitmotivem díla, autorovým signaturním, je motiv věčného odcizení od ostatních lidí a vykořenění ze společnosti. Bloudění a pocit osamění, bez možnosti sjednání nápravy a nalezení pochopení jiných lidí, bez možnosti osobního „vykoupení“ z této mizérie, která obklopuje jakékoliv konání hlavní postavy a postupně ji v podstatě paralyzuje. Existencionální touha po nacházení svého „místa“ v životě naráží na hradbu nepochopení, lhostejnosti a odmítání. Řečeno s hlavní postavou: „Je dvojí dobrodružství života. Jedno vás provází, když žijete mezi lidmi v krunýři sobectví, a zcela jiné dobrodružství se vám věší na paty, jestliže ten krunýř shodíte“. Neschopnost přijmout jakousi vnucovanou společenskou konformitu, založenou na přetvářce. Věčné hledání a nenacházení hodnot lidskosti, porozumění a soucitu, je doprovázeno mistrným psychologickým zkoumáním jak postavy hlavního hrdiny, tak jeho hostitelů – zaměřujícím se na jejich touhy, nenaplněné naděje, slabosti i traumata. Smrt, vyobrazena jako „vykoupení“ z nekončících pozemských strastí, je symbolizována jako naplnění tužeb po klidu a usmíření. Tohle je velmi zajímavý psychologický román, dámy a pánové. A Egon Hostovský jeden z nejvýznamnějších československých spisovatelů 20. století. Toda raba, Egone. Za mnohé...... celý text