Tyna_Pav
přečtené 165
Harry Potter a Fénixův řád
2004,
J. K. Rowling (p)
SPOILER Knihu jsem teď četla po 12 letech znovu. A musím říct že nic takového jsem nečekala. Začala jsem znovu od jedničky a až do čtverky vlastně vše v pohodě, podobné prožívání jako když jsem to četla poprvé hned po vydání. Fénixův řád mě však dostal, tolik emocí jsem neměla snad u žádné knížky, a to už jsem to četla a film viděla milionkrát! Snad to bude tím, že poprvé jsem knihu četla v 9 letech a asi neměla tolik rozjeté prožívání, pamatuju si, že jsem to milovala jako vše okolo Harryho Pottera, ale abych zuřila s Harrym, když se mu nikdo z přátel celé léto neozval, celý díl byla naštvaná na Brumbála který Harryho ignoruje, stále dokola s ním soucítila jelikož mu nikdo pořádně nevěří a Harry se většinu knihy cítí na vše sám, navíc pod neskutečným tlakem Dolores Umbridge, jejíž praktiky mi až odporně připomínaly komunismus... Plus samozřejmě strach z Voldemorta, myšlenky, co když je jím posedlý, se kterými mu nikdo nemůže pomoct, první láska a aby toho nebylo málo tak zkoušky NKÚ. Hroutila jsem se i za Harryho a konečná smrt Siriuse mě zasáhla natolik že jsem volala kamarádce v histerickém pláči (a to jinak brečím asi jednou ročně). Neskutečné, co tato knížka dokázala. Takže sice jsem většinu knihy trpěla a prožívala stejné negativní emoce jako Harry, ale zároveň mě to tak bavilo že jsem nemohla přestat. Přirovnala bych to k Ronovu věštění Harryho budoucnosti ze třetího ročníku: "Budeš trpět, ale náramně si to užiješ."... celý text
