Valyk přečtené 97

Stezka odvahy 1995, Miloš Zapletal

Růže života 2000, Robert Merle

Škola Malého stromu 2000, Forrest Carter (p)

Pád Cařihradu 2005, Mika Waltari

Ajaj, tak tohle byl omyl... Přečetl jsem to, ale nemohu tuto knihu hodnotit lépe. Je to zdlouhavý, patetický, mnohdy nelogický. No, raději se nebudu rozepisovat.

Výminkáři 1961, Karel Václav Rais

Tato knížka, stejně jako např. Kalibův zločin, vtáhne čtenáře do "světnic" uvnitř několika "stavení" na starém českém venkově a učiní jej svědkem bazálních rodinných vztahů odehrávajících se v těchto hospodářstvích. Myšlenka jednotlivých povídek je monotematická - chudý výměnkář (často vdovec nebo vdova), jenž čelí chamtivosti a nelidské ukrutnosti rodiny, které (výměnkem) předal hospodářství. Mně se na Raisových příbězích hrozně líbí specifická forma vyprávění, které má rychlý spád a napětí, dále oceňuji archaické jazykové prostředky a precizní vyobrazení prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají. Samozřejmě pozornému čtenáři neunikne, že Raisovy postavy jsou poněkud černobílé - jedni výhradně hodní (výměnkáři) a druzí výhradně zlí, čemuž asi málokdo uvěří. Na druhou stranu autorovi asi nešlo o nějakou hlubokou psychologickou analýzu jednotlivých postav a můj čtenářský zážitek to ničím nekazilo.... celý text

Kalibův zločin 2010, Karel Václav Rais

Vynikající dílo, na které by mohl být každý Čech právem hrdý. Je jasné, že vesnická literatura prostě nemusí sednout každému, obzvlášť jedná-li se o dávno zapomenutou dobu druhé poloviny 19. století, avšak toto dílo je podle mého přesahem vlastního žánru i doby. V podstatě jde o nadčasový psychologický román (thriller). Rais myslím skvěle předvedl, jak člověka, jeho myšlení, jednání a vědomí vůbec, formuje do značné míry konkrétní společnost, ve které se pohybuje. U hrdinů tohoto románu jde doslova o mikrosvět malé vesnice. Chudoba, prostý život, strach z pomluv, snaha o "dobré jméno" v komunitě vesnických lidí, život lidí na jedné "světnici" - dnes nepředstavitelné. Vesnický život pamatuju jako dítě při návštěvách prarodičů - byly to roky 1982-1988 a musím říct, že mnohé prvky vesnického života té doby cítím dnes jako jasná rezidua o sto let staršího venkova, jak ho popisuje Rais. Na závěr si dovolím uvést názor, který už v komentářích myslím zazněl - i já si myslím, že na pochopení tohoto díla a docenění jeho odkazu musí mít člověk většinou již dost načteno, a také určitou životní vyzrálost. Vhodná knížka povinné literatury náctiletých studentů to podle mého není.... celý text

Ostrov 2014, Roy Jacobsen

Tak tohle je fakt parádní záležitost. Doporučuji každému, kdo má chuť se zcela věrně ocitnout v mrazivé subpolární atmosféře, ve které se s člověkem příroda rozhodně nepáře. A jako se příroda v tomto podnebném pásu s nikým nemazlí, nemazlí se ani Jacobsen s vyprávěním příběhu. Používá zvláštní stručný styl, který přitom paradoxně vykresluje osudy obyvatel ostrova Barroy neobyčejně plasticky. Opravdu zajímavá knížka. Stylem připomíná místy Bildungsroman. Ve svébytném podání autora je to ale dokonalý nástroj k vylíčení syrového příběhu, bez příkras a kudrlinek. Mě to nadchlo.... celý text

Mladičký král 2000, Robert Merle

Hodnotím plným počtem hvězd. Ano, tolik okouzlující archaický jazyk ustupuje v Mladičkém královi stále více do pozadí a je nahrazován jazykem téměř dnešním, ale i tento díl série si zachovává zajímavý historický příběh, humor i napětí. Je pravda, že jsem se při čtení cítil trochu šizen o působivé metafory, kterými se knihy první série této fresky málem nadouvají. Na druhou stranu si u Mladičkého krále cením perfektního vylíčení intrik francouzské šlechty za dob dospívání Ludvíka XIII., mocenských půtek a plastického vyobrazení mizerného charakteru královny matky. Dojemný je vztah Petra Emanuela k Ludvíkovi. Nikdy bych nevěřil, že mohu pochopit lásku (bez sexuální konotace) muže k muži. Teprve v Mladičkém královi mi takový vztah, jaký byl mezi Petrem Emanuelem a jeho mladičkým panovníkem, přišel logický, pochopitelný a lidský.... celý text

Ples u vévodkyně 1996, Robert Merle

Musím říct, že jsem první díl z druhé série otevíral s určitou obavou, kterou vyvolala recenze celé ságy, podle které je druhá série "slabší". Za sebe říkám, že první díl slabší není, a to ani překladem. Malá stylistická změna snad cítit je, ale i Ples u vévodkyně si zachovává přednosti, které jsem na první sérii velice obdivoval - krásný jazyk s mnohými inspirativními archaismy, neotřelý humor, skvěle podané historické ponaučení a zajímavý příběh bez hluchých míst. Já byl spokojen.... celý text

Srdcerváč 1999, Boris Vian

Celou první třetinu jsem v této knize hledal její myšlenku, smysl, sdělení. Pak jsem to vzdal, protože jsem si uvědomil, že pokud něco takového v sobě má, je to pro mě ukryto příliš hluboko. Ale knížka se mi líbila. Ze všeho nejvíc mi připadala jako vylíčení nějakého drogového přeludu, nebo horečnatého, surově perverzního snu.... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Osobně si nemyslím, že Mersaultovi nebylo líto smrti své matky. To jen soud, respektive prokurátor to takto zveličil. Na téhle knížce jsem si velice cenil psychologické propracovanosti hlavní postavy. Camus mistrně zvládnul vyobrazit poněkud vyprázdněnou či limitovanou emoční sféru vnitřního světa Mersaulta, přičemž podle mého nelze na druhé straně dojít k závěru, že by byl Mersault duševní mrzák. Já osobně jsem s ním sympatizoval. Popravdě mi toto dílo atmosférou hodně připomínalo Kafkův Proces. Soud byl obdobně monstrózní s prvky obludné a neproniknutelné moci byrokracie, jehož obětí (navzdory zřejmé vině) se hrdina v podstatě stal. Zajímavá knížka, která ve mně na chvíli zanechala docela slušnou dávku cynismu.... celý text

Obraz Doriana Graye 2005, Oscar Wilde

Svítání 2009, Robert Merle

Siorak je úchvatná osobnost. I v šestém díle je nesmírně inspirativní postavou. Je vyobrazen tak věrně, že jsem ho při čtení takřka viděl a slyšel. Krásná kniha, naprosto perfektní jazyk, unikátní metafory a výtečný humor. Šestý díl nijak nevybočuje z kvality předchozích knih. Mohu říct, že v celé první části série jsem nezaznamenal jediné slabší místo. Já osobně pokládám Merleho díky této jeho fresce za naprostého génia.... celý text

Kupec benátský 2007, William Shakespeare

Shakespearův smysl pro humor... Ženy duševně převyšují muže. Shylock, žid, o kterém nikdo nemůže tvrdit, že chce víc, než jen splatnost jeho pohledávky, která je sice plně validní, nicméně nemravná. A poněkud překvapivý rozsudek dóžete, ve kterém nelze přehlédnout účelovost, protože formálně vzato může být jen stěží udržitelné, požadovat od Shylocka, aby svoji pohledávku (libra masa z těla Antonia) vyzískal bez kapky Antoniovi křesťanské krve. Takový požadavek dóžete přeci úplně popírá logiku práva věřitele. Pro mě byla tato komedie inspirativní. Pokud odhlédnu od toho, že by byl dlužní úpis od počátku v rozporu s dobrými mravy a jako takový absolutně neplatný, jak bychom se na dlužní úpis a z něj splatný závazek měli podívat pohledem soudobé "civil law" aplikační praxe? Zavrhli bychom snad Shylocka? Proč? Vždyť úpis byl oboustranně svobodnou vůlí. Je požadavek dóžete na výkon exekuce bez kapky krve ospravedlnitelný? Měl být opravdu Shylock takto zdecimován? To byly otázky, se kterými jsem si při četbě jen tak zlehka pohrával.... celý text

Pěna dní 2005, Boris Vian

Pěna dní mi atmosférou velice připomíná Kafkův Zámek. Absurdní prostředí formuje absurdní bytosti. Obdobně jako v Zámku. Zatímco v Kafkovo díle vystupuje obludná mašinérie společenských poměrů na povrch mnohem zřetelněji, i když je stále ještě v principu skrytá, v Pěně dní jsou poměry ve světě Vianových postav zcela mlhavé. Všichni se ve vší samozřejmosti chovají tak nějak "debilně", avšak hlavní instinkty mají racionálně srovnané. V příběhu vystupuje jen pár postav. /spoiler/ Tyto postavy se pohybují po spirále naprosto pokřiveného prostředí od relativního štěstí k absolutní tragédii. Spolu se sílící deformací okolního prostředí se deformují i samotné postavy. Není to četba pro každého. Jde o smutnou knížku, kde se sice tu a tam zablýskne humorná situace, ale jinak je celý příběh veskrze temný. PS: Právě vařím žlutou hrachovou kaši a nad hrachem se před chvílí vzdmula bílo-žlutá, hustá pěna, která přetekla přes okraj hrnce a rozprostřela se po celém sporáku.... :-)... celý text

Zapadlí vlastenci 1974, Karel Václav Rais

Ta kniha si rozhodně zaslouží plné hodnocení. Samozřejmě ji musí člověk číst s vědomím doby, o které Rais psal. Vesnický život, semknutost lidí, dojemný zamilovaný příběh, lidové snahy o pozvednutí českého jazyka a národního uvědomění, a to vše skvěle zkombinované do zajímavého útvaru realistického historického románu. Nářečí, hojně v knize používané, si člověk rychle osvojí a rozumí mu. Mně přišlo velmi sympatické. Svoji hodnotu má i popis Prahy té doby. Po přečtení knihy jsem si pustil ještě film z roku 1932 od režiséra Josefa Krňanského. Kdybych Zapadlé vlastence nečetl, asi by mě ten film nemohl zaujmout, ale po přečtení jsem si jej tak vychutnal, až jsem si některé úryvky pouštěl opakovaně. U filmu bych ještě rád vyzdvihl skvělý herecký výkon, který předvedl v roli preceptora herec Nora Stallich. Ve filmu vystupuje podle knižní předlohy jako citlivý mladý muž. Má ale nádhernou barvu hlasu a vynikající výslovnost. Scéna, ve které zpívá za doprovodu klavíru a v lepší německé společnosti českou hymnu, přiznám se, mě dojala k slzám.... celý text

Horoucí láska 2008, Robert Merle

Já tuto sérii knih od Merleho doslova miluji. Horoucí láska je opět kniha plná krásného jazyka, úchvatných metafor, vynikajícího a velice vytříbeného humoru. Obdivuji autora, že umí nenucenou a naopak velice poutavou formou do svých románů vložit takové ty "životní pravdy" nebo "základní moudra". Velice vzácné je podle mého také to, že celý román je zasazen do reálného historického kontextu, a to navíc tak citlivě, že dějinné události nenarušují příběh a naopak jej krásně doplňují. Prostě je to celé hezky "vykaděno, vyzpíváno", abych zmínil jedno z vtipných rčení, kterých se čtenář v této knize opravdu nabaží. Na pozadí životního příběhu Petra ze Sioraku je v 5. dílu fresky doba krále Navarrského ve Francii v poslední třetině 16. století. Země byla vnitřně rozpolcena a sužována neustálými spory, mnohdy přecházejícími až do podoby velkého násilí, tzv. hugenotských náboženských válek, mezi katolíky a hugenoty, kteří vzájemně soupeřili o moc v zemi. Jádrem příběhu 5. dílů je obléhání Paříže vojskem krále Navarrského a s tím spojený hladomor.... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Reportáž, psaná na oprátce 2008, Julius Fučík

Konec světa & Hard-boiled Wonderland 2010, Haruki Murakami

Při čtení Murakamiho mám dost často pocit, jako bych putoval kdesi uvnitř sebe, jako bych se ocital někde blízko vlastního "já", ale přesto se až k němu nedostanu. Tenhle pocit jsem si vypěstoval už při čtení Norského dřeva a Kafky na pobřeží, ale tehdy jsem jej neuměl definovat. Až po přečtení Konce světa se mi jasně vybarvilo, co vlastně Murakami činí. On nepíše beletrii, on píše úchvatnou psychologickou prózu, mysteriózní literaturu, které nějakým záhadným způsobem vtěluje moc proniknout hluboko do čtenářova podvědomí, usadit se v něm a pracovat s ním. Ovšem pozor! Když pak démon odejde, zůstane po něm jakási zvláštní prázdnota. Tichá a smutná. Murakamiho Konec světa je z toho, co jsem doposud od něj četl, asi jeho nejlépe uchopitelné dílo. V této knize, nakolik se jeví jeden její svět šáhlejší než druhý, se člověk ani na chvíli neztratí. Oba světy k sobě stále směřují a někdo možná řekne, že se vlastně nikdy nepropojily. Pro mě bylo posledních pár stránek a snad dokonce několik posledních slov jasnou spojnicí. Pokud bych se měl pokusit interpretovat dojem z Konce světa, přirovnal bych ten pocit k atmosféře nočního ztichlého a vylidněného města, ve kterém se jednou takhle na podzim procházím v kabátě a se sluchátky, do kterých mi hraje The Wall od skupiny Pink Floyd. Ještě bych rád ocenil kvalitní a promyšlený překlad knihy od Tomáše Jurkoviče a už se klidím zpět do své duše - jestli tam náhodou někde nezůstal nějaký pokoutník....... celý text