whale77
přečtené 791
Vraždy s monogramem
2014,
Sophie Hannah
Jste-li fanoušek Agathy Christie, tak si v duchu rčení „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde,“ četbu této detektivky nevychutnáte ani jako čtení od Agathy, ani jako jakoukoliv jinou detektivku od někoho jiného. Protože budete pořád srovnávat a říkat si: „né, tohle by Poirot neřekl/neudělal“ a „né, tahle by to Agatha nevyřešila“. Už předem postavíte autorce nepřekonatelnou překážku v podobě (oprávněného!) předsudku nedostižitelnosti Agathina umu. Fanoušci Harryho Pottera také neuznávají fanfiction pokusy různých pisálků o dokončení nebo prohloubení příběhů o hrdinech jejich milovaného originálu. Sama tento styl psaní také neuznávám, neboť to „nejhorší“ vydřel původní autor a autor „druhotný“ už se jen veze a dovymýšlí si kudrlinky. Na druhou stranu – tady se autorka hodně snažila a s těmi „kudrlinkami“ si dala práci, napodobit Poirota se jí celkem podařilo (možná jen to prokládání francouzskými frázemi trochu nadužívala). Ač nemám mnoho zkušeností s detektivkami od jiných autorů než právě ACH, myslím, že nenecháme-li se ovládat předpojatostí a oprostíme-li se od myšlenek na nenapodobitelnost Agathy, pak shledáme, že se autorce podařila pěkná a napínavá detektivka, bez nesrovnalostí v ději a detailech, s překvapivými zvraty i s atmosférou 20. let. Co mě tlouklo mezi oči: zkraje mi byl hodně nesympatický a neuvěřitelný hlavní hrdina, vyšetřovatel Catchpool ze Scotland Yardu. Byl opravdu hodně, hodně, hodně hloupoučký a nepřipouštějící si poměrně logické nápady Herculovy. Ale zatímco Hastingsovu „hloupoučkost“ jsem vždy cítila jako spolupráci, u Catchpoola docházelo až k jakési kontraproduktivitě. Spíš ve mně zkraje vyvolával pocity jako např. policista Giraud z Vraždy na golfovém hřišti. Naštěstí Catchpool se v průběhu děje vyvíjel a změnil (ale jeho „temné tajemství“ považuji za zbytečnou a relativně nedořešenou vsuvku). Dalším velkým mínusem je, že příběh byl (možná zbytečně) natažen na více než 300 stran – nabízí se další srovnání s ACH, ta si s podobnými příbehy vystačila vždy na cca 200 stránkách. Přesto musím autorce přiznat čtivý styl a schopnost udržet napětí, nadpoloviční část knížky jsme dočetla během jedné noci.... celý text
Půlstoletí s Cimrmanem
2016,
Zdeněk Svěrák
Knížka je psaná s nadhledem a bez (evidentní) nostalgie, přesto čtenáře sentimentem naplní!
Tři prasátka
2016,
Vojtěch Kubašta
Pěkný jednoduchý text známé pohádky doplněný hezkými prostorovými obrázky. Prostorovými – tedy knížka vhodná jen pro děti bez demoličních sklonů.
Hmyzáčci - Příběhy z trávy
2016,
Eszes Hajnal
Po přečtení komentů níže jsem své hodnocení zmírnila, abych nebyla za úplného zlouna, ale na víc než na jednu hvězdu to u mě nevyšplhá. A ani u našich starších (4 a 6) to nezabodovalo, takže to se mnou přetrpěla ta nejmladší (1,5), která u toho usínala během jedné pohádky, takže aspoň za rychlá uspání ta jedna hvězdička. Možná je můj opačný názor zapříčiněn tím, že jsem ve stejných dnech předčítala nesrovnatelně kvalitnějšího Ferdu Mravence – co do výtvarného zpracování, co do čistoty jazyka (což ale v případě Hmyzáčků může být chyba překladatele!), ale i propracovaností jednotlivých příběhů. A také zajímavějším podáním i věcí poučných. Autorku neznám, ale její styl na mě působí (nejen kvůli překladu) jako nevypsaný, amatérský. Psaní pro psaní. Občas rozvláčné popisy na úkor nedostatečného příblížení hrdinů. Slovník (dle mého) neuzpůsobený malým dětem - jsem překvapená oběma níže uvedenými komenty, protože já sama jsem si během čtení říkala, že tohle může bavit jen děti spíš až školního věku a to ještě takové ty hloubavější typy. Protože udržet pozornost (a zapamatovat si přečtené) tady dělalo problém i mně, dospělému.... celý text
Na náš pohřeb do smrti nezapomenete
2010,
Vít Pokorný
odpad!
Kdyby nebylo té spousty stránek zmatečných dopisů na konci knížky, tak bych tomu aspoň jednu hvězdu dala. Za to, že jsem Vítka „Velrybu“ Pokorného před čtvrtstoletím milovala, asi stejně upřímně, jako jeho hrdinka zbožňuje Bena Cristovao. Dala bych mu tu jednu hvězdičku třeba i za to, že autor stejně jako v jedničce dokáže napodobit neuvěřitelně blbou holku. Jenže ten dopisový závěr jsem prostě nepochopila. Jestli v tom byl nějaký záměr, jakože třeba každý dopis byl parafrází nějakého slavného díla, tak jsem to v tom neobjevila. Spíš mi to přišlo jako (neskutečně zdlouhavé) protahování příběhu. A taky jako, když si autor v průběhu života rozepíše spoustu nápadů a pak si u druhé knížky řekne, že na to kašle, a „zbaví“ se všech rozepsaných námětů jedním vrzem, že je vecpe do knížky jako výplody choré mysli jedné z postav. I celý zbytek knížky je psaný poměrně zápisným, neprostříhaným stylem, ale jako záchodový čtení se to dá přežít. Stejně jako první díl – tam tedy tu jednu ještě dám, ale tady, sorry!... celý text
Neználkovy příhody
1996,
Nikolaj Nikolajevič Nosov
Člověk s věkem zcyničtí a dětské knížky si už nedokáže užívat bez toho, aniž by mu na mysl nepřišly otázky do pohádkového světa nenáležející. Jako např. u Neználka, jehož příběhy jsem jako dítě bezvýhradně milovala – když jsem teď našim holkám četla, že uklízení, vaření a zašívání patří hodným malenkám, protože malíčci jsou jenom na zlobení (kromě Šroubka s Vroubkem, kteří dokážou odvést kus chlapské práce při opravách všeho druhu!), tak jsem si říkala, kam se na tohle hrabe celá kauza s Žáčkovou básničkou ve Slabikáři! Tady by si gender studies smlsly! Přesto, že s dospělým pohledem už vidím Neználkovy příhody jednodušší a ne tolik dobrodružné, jako se mi zdály v dětství, tak si myslím, že do dětské knihovny (i přes silně mravokárný tón, již zmíněné genderové dělení a mírnou socialistickou agitaci) patří. Obrázky jsou naprosto úžasné, roztomilé, dětem krásně doprovází příběh, dospělákovi vyvolají tu správnou nostalgickou náladu.... celý text
K moři
2007,
Petra Soukupová
Tady nějak nevím. A jak čtu komenty ostatních, tak v tom nejsem sama. Skvělá psychologie postav, vcítění se do kohokoliv. Autorce věřím chlapa, dítě, nemocného, puberťáka, alkoholika,..., kohokoliv. Neobvyklý styl psaní ustála, i když svou věcností byl trochu monotónní, ale přesto dokázal vyvolat zvědavost na osudy jednotlivých postav. (Možná takovou až trochu bulvároidní zvědavost, chuť nakouknout k jiným, jak to chodí u nich doma.) Převaha informativně podávaných detailů o jednotlivých hrdinech a minimum přímé řeči mi sice na jednu stranu vyhovovalo (hodně muziky za málo peněz, v dnešní době úspěchu krátkých textů ideální!), na druhou stranu to u mě vyvolávalo pocit – nepsala si autorka jen osnovu, podle které to pak chtěla napsat pořádně? Něco mi v tom chybělo – možná sblížení se s některým z hrdinů. O všech to bylo tak rychle, že jsem to u žádného pořádně nestihla, občas mi i málem splývali. Byla to pro mě sága v kostce, jako kdyby autorka vyprávěla memoáry něčí rodiny, ale vybrala jen ty nejnutnější informace (kromě tedy té podrobnější scény u moře, kde tedy došlo k velkému, až kontrastnímu zpomalení tempa příběhu). Ráda věřím, že to byl autorčin záměr a styl, a podle reakcí níže (a získaných ocenění) uznávám, že má své publikum, ale asi jsem čekala víc děje. Rozhodně ale knížku nechci shazovat, nebo odrazovat budoucí čtenáře! Četla se velmi dobře, čtenář poznává příběhy ze svého okolí a je rád, že všude je něco.... celý text
Pomsta Oleksy Dovbuše - Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti
2004,
Rita Kindlerová
Knížka pohádek a pověstí z Ukrajiny. Četla jsem jako uspávanky na dobrou noc. No... U nás to ještě prošlo, my jsme rodina drsoňů a holčičkám se čtení o usekávaných hlavách a očích visících z důlků líbilo, ale obávám se, že u dětí citlivějších povah by to vedlo přinejmenším k nočnímu pomočování. Takže doporučuji přečíst nejdřív jako dospělák, vybrat si bezpečné pohádky jako např. O koblížkovi a zbytek mít jen jako studijní materiál (seznámení se s jinou kulturou, s jinými hrdiny a jinými interpretacemi pohádek známých z jiných zemí). I když... Nejlíp se holkám usínalo u těch nejdelších pohádek, protože byly skutečně nezábavné a monotónní. Tato nuda ale není chybou překladatele, ale holt těch pověstí samotných. Některé příběhy byly až uměle natahovány, nedodržovaly ani klasické pravidlo magické trojky – př. když šel bohatýr plnit úkoly, nebyly jen tři, ale třeba čtyři, nebo dokonce pět. Velice často začínalo vyprávění nepodstatnými informacemi, které jste už na konci dávno zapomněli, nebo vám naopak chybělo plnohodnotné dořešení nakousnutého. Knížka ale za přečtení (aspoň čtenářem starším 1. stupně ZŠ) stojí.... celý text