zanetkov77
přečtené 646
Broučci
1989,
Jan Karafiát
„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně? Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.... celý text
Výlety pana Broučka
1952,
Svatopluk Čech
Výlety pana Broučka jsou povedeným satirickým pohledem na českého člověka 19. století (který vlastně není nepodobný tomu ze století našeho). Autorova kritika nemíří jen na samého hrdinu (pakliže mu tak můžeme říkat). Ve výletu pana Broučka do Měsíce se velmi jasně setkáváme s tím, co si vybral S. Čech za svůj hlavní cíl kritiky – samotného Matěje Broučka, představujícího jakýsi prototyp moderního člověka a Pražana. Je to člověk velmi sebestředný, materiálního založení, hledící si především velkého zisku a plného břicha, a zároveň, napříč tomu, že to nebyl zrovna žádný chudák a měl se dobře, neustále si na něco stěžujícího a cítícího se jako oběť společnosti. Na druhou stranu zde kritiky neujdou ani éteričtí Měsíčané, kteří zase naprosto odmítají vše „mrzké” pozemské a tělesné, a staví na odiv svou domnělou oduševnělost a uměleckost, nad kterou dle nich nic není (a přesto postupně poznáváme, že mají stejné špatné vlastnosti jako pozemšťané). Přesto mě mnohem více bavil druhý Broučkův výlet, ve kterém se dostal do 15. století, do dob husitských. Zde kritika cílí především na morálku novodobého člověka, kterou staví do ostrého kontrastu s odhodláním za pravdu a morální sílou člověka středověkého. Druhý Výlet měl mnohem dynamičtější děj a lepší vyvrcholení, jakož i sympatičtější postavy (Měsíčané mě začali brzy otravovat). Oba příběhy jsou značně popisné, což jsem ale především u druhého ocenila, byť nevím, s jak velkou historickou přesností je zde středověká Praha vykreslena, nicméně pro čtenářovu představu to bylo velmi imaginativní.... celý text
Fantómová Ada a myší duch
2014,
Chris Riddell
Miluju ilustrace Chrise Riddella, primárně pro ně mě tahle knížka zaujala. Ale ani samotný příběh nezaostává, jde o velmi milou, vtipnou a dětsky strašidelnou pohádku o malé Adě a velkém hradu plném nejrůznějších rozmanitých bytostí, i když s klasickou zápletkou odhalování něčích nekalých úmyslů dětmi. Příběh je ale plný slovních hříček, jinotajů a aluzí, které celý příběh obzvláštní dospělému čtenáři, takže si ho může užít ještě z jiné perspektivy než děti.... celý text
Kříž u potoka
1974,
Karolina Světlá (p)
Karolina Světlá je pro mě českou Emily Brontë a Kříž u potoka mi v mnohém připomíná Wuthering Heights. Je to román plný bouřlivých emocí a vyhrocených situací, s úžasně propracovanou psychologií postav, a to nejen těch hlavních; s neustálými zvraty, milostnými zápletkami a tragickými nedorozuměními. Vše je postaveno především na vztazích mezi Evičkou, Štěpánem a Ambrožem, které jsou značně dynamické a během několika stran se dokážou otočit o 180 stupňů. Pestré vykreslení charakterů jednotlivých postav nám pomáhá jasně pochopit, co kdo cítí, jelikož dialogy tu vůbec nejsou tolik podstatné. Protagonisté usuzují na základě vlastních domněnek z chování ostatních, nikdo se nikdy nezeptá a nikdo nikdy druhému neosvětlí, proč tohle udělal takhle, z čehož vzniká celý koloběh tragických událostí. Kříž u potoka je brilantním vykreslením ostře vyhroceného chování a cítění lidí, mezi kterými nefunguje komunikace.... celý text
Druhé pohlaví
1967,
Simone de Beauvoir
„Člověk se nepozdvihuje nad zvíře tím, že dává život, nýbrž tím, že ho dovede dát v sázku. Proto také lidstvo nepřiznává nadřazenost tomu pohlaví, které rodí, ale tomu, které zabíjí.“ Beauviorová se pouští do detailního náhledu do historie postavení žen a mužů a hledá důvody, kvůli kterým na ženy bylo od prvopočátků (až na výjimky) pohlíženo jako na podřadné - jako na ty druhé. Zabývá se různými mýty, které lidstvo mělo o ženském pohlaví, o menstruaci, o panenství, o sexuálním styku. Sleduje vývoj a význam manželství a vliv jeho (ne)dobrovolnosti na psychologii ženy i muže. Kromě toho vyzdvihuje, že velkou roli sehrává markantní rozdíl ve výchově chlapce, jenž je podporován k rozvoji své osobnosti, a dívky, která je chystaná na svou největší kariéru - výhodné manželství. Říká, že ženy často samy volí toto nečinné místo a nechávají se vydržovat, ale je důležité pohlédnout na důvody tohoto rozhodnutí - na výchovu a okolnosti ve společnosti, které nejsou svobodné ženě příznivé. I přesto, že ženy postupem času získaly stejná práva jako muži, nelze očekávat, že toto je konečným cílem, pokud se nezmění i přístup ve společnosti a rodinná výchova. Ačkoli je kniha pár desítek let stará, některé feministické otázky v naší společnosti zůstaly stejně důležité doposud, některé se zmírnily a nové vyvstaly. A myslím, že tato kniha je důležitým nahlédnutím do historie soužití ženy a muže, abyste pochopili situaci, jejíž důsledky stále nejsou zcela vymýceny, a fakt, že tím, že žena byla zrovnoprávněna s mužem, neznamená, že už není společností diskriminována.... celý text
Povídky malostranské
1956,
Jan Neruda
Neruda jako básník prostého lidu. Jako poetu ho vnímám vlastně i v dílech prozaických a Povídky malostranské mají poetický nádech, který nám přiblíží na první pohled zdající se poklidnou čtvrť malostranskou druhé poloviny 19. století. Když nahlédneme ale pod povrch tohoto zdání, narazíme na život v samé jeho podstatě - na lid prostý a jeho žití plné upřímnosti, humoru, strastí i radostí. Seznámíme se se spoustou postav, některé si oblíbíme, jiné méně, u některých svůj vztah můžeme pozměnit ještě během příběhu, ale v konečném důsledku si vlastně všechen lid malostranský nelze nezamilovat. Líbí se mi, jak Neruda dokáže brilantně vykreslit atmosféru svého rodného místa i charakteristiku postav, které nejsou jen černobílé a často nás překvapí. Povídky jsou krásné, smutné, ironické i humorné, to je jedna ze skvělých schopností autora, vyvolat v čtenáři hned několik emocí naráz. A v neposlední řadě nejde nemilovat osobitý Nerudův jazyk, který je vždy pohlazením po duši.... celý text
