Zlord Antiježíš
přečtené 1133
Helikonie - Jaro
1992,
Brian Wilson Aldiss
Trilogie Helikonie je často označována za Aldissovo vrcholné dílo. Já jsem přečetl pouze Jaro a to s obrovskými potížemi. S knihou jsem zápasil asi načtyřikrát. Problém není v tom že by byla špatně napsaná, nebo v tom že by nosná myšlenka nestála za to, naopak. Svět Helikonie je dost originální. Výchozí a nejdležitější fakt který všechno řídí je, že planeta má dvě slunce. Oběhy jedné hvězdy zajišťují drobné změny počasí a rychlé střídání ročních dob. Kromě toho je tu ale vzájemná poloha obou hvězd, která způsobuje na planetě rozsáhlé klimatické změny, jejichž cyklus je 2500 let a během jednoho vrcholu v Helikonském létě je celý povrch planety rozpálený, kdežto v opačné poloze v zimě je planeta zamrzlá. Originální, zajímavá a v tomhle případě dokonce i dobře pojatá myšlenka, ale s jedním neduhem, který právě způsobil moje problémy při čtení. Aby byly patrné změny podnebí, musí autor v ději skákat o desítky až stovky let - tedy mnoho generací. Takže zatímco první část knihy se odehrává ještě v tuhém klimatu helikonské zimy, poslední kapitola už v plném jaru kdy na planetě bují vegetace. A já ubohý čtenář, když jsem se v první části knihy začetl, přišel skok o několik generací kde o době předchozí je jen pár zmínek a musel jsem se začíst znova. A podruhé a potřetí...prostě i přes existenci spojek mezi jednotlivými částmi knihy je nutně kniha trochu roztrhaná a neplynulá. Až poslední třetina částečně vynahradila zmíněné obtíže, děj tam má spád, je akční a atraktivnější prostředím (už se nepohybujem jen v jeskyni nebo ledu). Po dočtení člověku dojde že i ty skoky v čase má autor vymyšlené dobře a fungují nejlépe jak můžou a že by si vlastně nekdy, až bude čas, přečetl i pokračování. Svět Helikonie je složitý a těžký, ale také zajímavý, přitažlivý a originální.... celý text
Nadace
2009,
Isaac Asimov
1951 - dva roky po tom, co Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu, šest let před vypuštěním první umělé družice zěmě (Sputnik) a celých deset let před prvním člověkem ve vesmíru. V době kdy kosmický program je v plenkách vydává Asimov své nejzásadnější dílo - Nadaci. Rok 2011, šedesát let po vydání nadace, dnešní facebooková generace surfuje po internetu z mobilu, ve kterém má integrován fotoaparát s větším rozlišením než je v Hubbleově teleskopu, geneticky upravujeme potraviny, začínáme využívat nanotechnologie, genové inženýrství v lékařství, simulujeme v CERNu mladý vesmír. V tomto světě Nadace stále funguje, se stejnou silou jako v době svého vzniku. Jde málem o zázrak. Asimov dokázal napsat vědeckofantastickou knihu, která odolává nejen času, ale i vědeckému pokroku. Nadace je totiž spíše než technologický román, román sociální. Autor se nezabývá popisem úchvatných strojů budoucnosti, ale píše o své současnosti, o současnosti lidstva roku 1951, zároven píše o jeho mnohatisícileté historii, a v neposlední řadě budoucnosti. Svět galaktické říše je pouze nástroj nadhledu. Vše podáno jedinečným, málem až detektivním stylem, tak typickým pro Isaaca Asimova. Nadace je o člověku, o lidském druhu, o Asimovovi i jeho čtenáři.... celý text
