Amoris laetitia přehled

24.04.2019

„Svědectvím života a také slovy mluví rodiny druhým o Ježíši, předávají víru, probouzejí touhu po Bohu a ukazují krásu evangelia a životního stylu, který nám nabízí. Křesťanští manželé tak vymalovávají šeď veřejného prostoru barvami bratrství, sociální vnímavosti, obrany slabých, zářivé víry, činorodé naděje. Jejich plodnost se šíří a projevuje mnoha způsoby, a tak zpřítomňuje ve společnosti Boží lásku.“

Nauka o rodině je v podání papeže Františka velmi tolerantní a vlídná (líbil se mi termín pedagogie lásky), vyhýbá se zjednodušování, není školometská ani zastarale moralistní. Zkrátka moderní a racionální hlas v tomto světě, který může přinést užitek i pro rodiny mimo církev, i pro vztahy mimo rodin – ukazuje totiž na obecné rizika života v současné společnosti a staví nám před oči to důležité, co si ve vztazích musíme pěstovat, abychom dosáhli spokojeného života.
Zaznamenáníhodných myšlenek jsem našel celou spoustu a nedokázal jsem odolat pokušení se s některými z nich podělit.

„Být trpělivý neznamená se sebou nechat zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí. Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že všechno se bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všecko reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulsivnost, a rodina se promění v bitevní pole. (...) Moje trpělivost se posílí, když uznám, že také druhý má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem bytí a svými idejemi, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.“

„Vlídnost není jeden ze stylů, který by si křesťan mohl zvolit nebo odmítnout: je to nezadatelný požadavek lásky, a proto ‚každý člověk je povinen být vlídný k těm, kteří žijí kolem něho‘.“

„Dnes víme, že abychom mohli odpustit, musíme projít osvobozující zkušeností pochopení a odpuštění sobě samým. Naše chyby nebo kritický pohled lidí, které milujeme, často způsobily, že jsme k sobě ztratily úctu. Tak si nakonec začneme na ostatní dávat pozor, vyhýbáme se náklonnosti k nim a v osobních vztazích se projevujeme ustrašeně. Ale svalování viny na druhé nám poskytne jen falešnou úlevu. Je třeba se modlit nad vlastním příběhem, přijmout sebe, umět žít se svými limity a také si odpustit, abychom měli stejný postoj také k druhým.“

„Láska pečuje o obraz druhých s jemností a je dokonce schopna uchovávat dobrou pověst nepřátel. Při obraně Božího zákona nesmíme nikdy zapomínat na tento požadavek lásky.“

„Nenávist za nenávist posiluje jen existenci nenávisti a zla ve světě. Jestliže já udeřím tebe a ty mě a jestliže ti tvoji ránu vrátím a ty mi vrátíš mou ránu a tak dál, je zřejmé, že to pokračuje do nekonečna. Prostě to nikdy neskončí. Někde musí mít někdo trochu rozumu, a to je silná osobnost. Silnou osobností je člověk, který je schopen přetnout řetěz nenávisti, řetěz zla (...) Někdo musí mít dost víry a mravnosti, aby ho přetnul a uvedl do samotné struktury světa silný a mocný základ lásky.“

„Jak je milá a útěšná radost připravovat potěšení druhým a vidět, jak se z něj radují. Tato blaženost, plod bratrské lásky, není samolibost marnivého člověka, který vidí jen sebe, ale blaženost milujícího člověka, který se těší z dobra milovaného – blaženost, jež se přelévá na druhého, a tak nese dobré ovoce.“

„Klademe milosrdenství tolik podmínek, že ho zbavujeme konkrétního významu a reálného smyslu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia. Například je pravda, že milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, ale my musíme především říkat, že milosrdenství je plnost spravedlnosti a nejjasnějším projevem Boží pravdy.“

„Důležitá je schopnost vyjádřit to, co člověk cítí, aniž by druhého zraňoval; používat jazyk a způsob řeči, které mohou být snadno přijaty nebo tolerovány, i když se sděluje náročný obsah; vyslovit svou kritiku, aniž si člověk vybije hněv mstivým způsobem, a vyhýbat se moralizujícímu jazyku, jehož výlučným záměrem je druhého napadat, ironizovat, obviňovat a zraňovat.“