Hra pro čtyři ruce přehled

03.02.2021

Kdo kdy řekl, že ho nebaví povídky, tak nečetl tyhle...
Absolutní naplnění a pocit nekonečného blaha
(TOP 3):

• Ruský člověk
• Do Paříže
• Hra pro čtyři ruce

První zmíněnou hluboce miluju, do druhé jsem bezhlavě zamilovaná, a k té třetí ještě nemám přirovnání, protože jsem ji dočetla právě teď a pořád rezonuje...

Po přečtení čehokoliv od Jana Němce mě vždycky opustí veškeré spisovatelské ambice... To je asi jako s Pink Floyd. To nejlepší už prostě bylo napsáno.
•
“V životě jsou taky situace, které se dotýkají spíš zevnitř než zvenčí...”
•
“Myslel jsem, jak vás oslním,” povzdechl si.
“Dnes je to s vámi ženami těžké. Jak to, že to víte? Chtěl jsem vás oslnit...a jenom jsem si naběhl.”

20.01.2021

Vždycky jsem měla snahu se seznámit s dalšími díly autorů, kteří mě zaujali. A mezi nimi samozřejmě i s prvotinami. Tak jsem se díky románu J. Němce „Dějiny světla“ dostala i k souboru povídek „Hra pro čtyři ruce“ a líbil se mi. Hlavně hned první kapitola „Pusa nosem“:

„Nevíš, co to je za kytku?“ „Tu máme doma,“ přešla blíž ke květináči na parapetu. „Říká se jí trnová koruna. A vypadá, že by se něčeho ráda napila. Počkej, hned jsem tady.“ Nebylo úplně jasné, jestli poslední větu řekla mně, nebo spíš té rostlině. Za chvíli byla zpátky a v dlaních nesla trochu vody. Vytvarovala prsty do hubičky a zalila stonek toho pichlavce s několika malými červenými kvítky na dlouhém šlahounu.
str. 9

Malá mořská víla se teď šlapkou otírala a laskala, tlačila mi do kotníků jako kočičí hlavička, která chce svou srstí zanechat pachovou stopu. Cítil jsem její klouby na nártu, jak mi tlačí na žíly, měkké polštářky na šlapkách, nehty. Prováděla mě tím podvodním světem, jako by to skutečně byla její říše, naložila mě do kočáru, kterým smýkalo spřežení mořských koníků, a předváděla mi všechny své korály, řasy a jeskyně. Trvalo to nejmíň deset minut, pak jsem vzal otěže já, střídali jsme se, hledali jsme nové polohy chodidel a nová spojení, došlapovala a já jsem ji zase nadlehčoval na špičce, vklouzl jsem jí Achillovou šlachou mezi všechny prsty… – ano, milovali jsme se tam dole? Dnes, kdy už na tom pramálo záleží, si to myslím. Zvlášť v té záhadně intimní chvíli, když si večer svlékám ponožky, se občas přistihnu, jak několik minut hledím nepřítomně na svůj nárt, a probudí mě až zatuchlý pach potu, díky němuž ten každodenní úkon dokončím a vlezu si pod peřinu.

str. 24