Hrad smrti přehled

16.08.2022

Jakub Deml mě vždycky rozčiloval. Ne proto, že je katolický autor (takový Jan Čep je skutečný mystik), ani ne proto, že byl asi za života nesnesitelný, ale proto, že jako autor nedává nikomu prostor. Na nic. Ani na to, aby s ním člověk snil, a ani nesouhlasil. A jak já s ním nesouhlasím! On to vycítí a ještě to zesílí a přimáčkne Vás naléhavostí svých obrazů. S ním není možná jakákoliv diskuse. V Hradu smrti je krásná věta, která ho usvědčuje: "Co pravím? Jaká tajemnost? Vše jest mi tak krutě jasno!" Ano, to je to, co mě rozčiluje nejvíc. Jemu je všechno jasno. A co my, co si myslíme, že právě není zdaleka jasno zhola nic? Chápu, že musel i své současníky strašně hníst.
A Hrad smrti je mistrné, předsurrealistické dílko, které má v sobě i něco kafkovského, ale zároveň je to černá temnota, která má v sobě mnoho světla, které probleskuje, ale základní pozice zůstává ve tmě. A s tou já právě nesouhlasím.
- "Znáte píseň štěstí? Ihned obracíte zraky k nebesům na trilkující ptáče, na bílý obláček, v modru trůnící, a nevím nač. Já sestupuji temnem do sklepa..." (s. 24). Ano ano, ze sklepa, ale s pozice vyvoleného vypráví o světě. "Jednoho rána totiž, kolem deváté hodiny, zarazilo mne veliké ticho, jemuž nikdy nebylo konce. Stál jsem u okna poschodí, pohlídnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšit, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to rázem všemi ostatními smysly a veškerou bytostí nezvratně poznal!" (s. 34). Ano, ano, jen dál, neomylný Jakube Demle! "Každý útvar a každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby." (s. 35). "Oblaka trčí mezi nebem a zemí jako veliké, shnilé ryby, "ovládající" krajinu morem. ...Voda v řečišti jest v nejvyšším stupni rozkladu, do městské kašny stéká hnis, pronikající všechny budovy, zvláště zdivo klášterní... (s. 36)... A tak dále.
Cesta hlavního hrdiny snovým hradem smrti, která směřuje k setkání NÍ, je plná takto pronikavých obrazů. Není možné zůstat lhostejným, není možné knihu odvrhnout, má svoji působivost. Znovu mě Deml vtáhl, povláčel a nechal mě být svědkem setkání hrdiny se Smrtí, která je snad možná i Životem. Ale já odmítám přistoupit na jeho hledisko. A muselo být pro něj strašně těžké žít, já si takový přístup ke světu nedokážu představit. Ještě že můžu žít něco jiného.