Čarodějky na cestách přehled

předevčírem

Četlo se to výborně, i když konec se mi trochu zamotával. Připadal mi zkomplikovaný. Třeba bez Soboty by se to klidně obešlo. Nebo Casanovleza. Ale možná mi jen něco uniká.
Nejsou tu ale jen o komické situace a vtipné hlášky. Třeba z osudu vnitřně ztrýzněného vlka doslova zamrazí. A Genova mi připomněla komunistickou diktaturu a tyranii, kdy je na první pohled vše velkolepé, čisté a krásné. Ale kdo to kazí a není veselý a šťastný, tak toho čeká kriminál nebo ještě něco horšího.
Čekal jsem taky, že se v závěru nějak zapojí ti, kterým čarodějky po cestě pomohly. Tak to přece v pohádkách bývá. Takto byli trpaslíci ze závalu nebo město sužované upírem jen krátké epizodky bez dalšího kontextu.
Jinak Magráta je i nadále moje favoritka.

"Komu říkáš panna?" rozčílila se Stařenka Oggová :)

01.09.2024

Zaboha si nevzpomenu kterou to Zeměplochu jsem četl první. Byla to buď Barva kouzel, Těžké melodično, nebo Čarodějky na cestách. Myslím, že to bylo Těžké melodično, ale kdo ví. Každopádně je fakt, že jsem posléze vzpomínal jen na jednu z nich, třebaže i z Melodična si pamatuji mnoho obrazů. Čarodějky ve mně zanechaly nejvíc. Trvalo víc jak šest let, než jsem se k nim dostal znovu.

A je to naprosto fantastické. Ta kniha je opravdu precizní, je skvělá v každém ohledu, nic v ní není navíc. Každá jedna věc, informace, náznak, se posléze v příběhu vrátí. Autorova poznámka pod čarou se posléze připomene, informace o Bábi Zlopočasné je právě ta důležitá, aby dovedl čtenář nakonec pochopit konec a bez právě té informace ho pochopit nemůže. Dochází k ohromnému rozvoji postav. Na jeho pozadí ale zároveň dochází ke hře mnoha témat, která jsou strašně těžká a závažná, ale tak skvěle a lehce uchopená, že se prakticky jakýkoliv jiný autor může jít zahrabat. U téhle knihy můžete v jeden okamžik plakat smíchy, v další jen strnule hledět na papír. Je to krásné, být po čase ve světe pohádek. Je to krásné, být po čase ve světě pohádek? Následující část obsahuje spoiler.

Celý text chápu primárně jako poctu Tolkienovi. Soudné sestry se klaněly Shakespearovi, Čarodějky na cestách se klaní Tolkienovi. Překvapuji vás? Obhájím. Tolkienův patně nejvýznamnější text je „O pohádkách“. Ne Pán prstenů, Silmarillion, ani Hobit. Je to kratičká esej O pohádkách. Autor v ní presentuje svoje, specifické a neočividné, pojedí pohádek, z něhož plyne, že i jeho Pán prstenů je ve skutečnosti pohádkou, jeho Silmarillion je pohádkou. Celý svět Ardy je Férií. Pohádky v Tolkienově pojetí nemusí být veselé. Musí být kouzelné. A to je zde dokonale splněno. Celá kniha přitom je přitom konstruována tolkienovsky. Do rukou nejslabšího člena se dostane magický artefakt, jehož pomocí je třeba zabránit čemusi hroznému. Předmět po dlouhé cestě protagonistů končí vhozen do zapomnění. Tragédii je zabráněno. Po cestě jsou naše hrdinky vyzbrojeny kouzelným chlebem, schopným jednoho sytit po dlouhá léta. Plují po řece v lodičce, kterou dostaly od kouzelných bytostí, jsou přitom sledovány... To jsou nejočividnější odkazy. Do toho je přimícháno mnoho klasických odkazů. Tolkien používal náboženskou symboliku. Pratchett klasické pohádky. Opravdu klasické, grimmovské.

Tolik estetika. Obsah je samozřejmě plně Pratchettův. Xenofobie, místy rasismus, střetávání kultur. Ale také motivy rozporu mezi mladší a starší generací, změnou pracovních postupů, nekontrolovanou energií a klidnou silou. Z velké části je ale text, a zde není tak zábavný, o to je silnější, o identitě, sebeidentifikaci a sebedeterminaci. Je o svobodě a o vůli. Člověka musí mrazit, musí mu být až špatně, hledí-li na rozpolceného vlka, za nějž bylo rozhodnuto, jaký bude, aniž by takový mohl být. Vlka, který velice nepohádkově volí sebevraždu, aby nemusel pohádkově trpět. Celým závěrem se Genova nese v duchu páchání dobra a nucení ke štěstí. A je to opravdu strašně silné.

Já jsem z té knihy opravdu unešený, miluju každý jeden její moment. A rozhodně nejen proto že Silver sežere upíra! Je to prostě dokonalé a já jsem do toho zamilovaný…