Aphra / Citadela hrůzy přehled

26.01.2024

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii se jedna doktorka archeologie nečekaně vydala na výpravu do chrámu zapomenutého řadu. Se svým otcem archeologem. S fašisty v zádech. Jestli vám to připomíná Indianu Jonese a poslední křížovou výpravu, tak to musí být podoba čistě náhodná. Obličej Indyho v této povídce s názvem Aphra nenajdete. Ten je až v té druhé. Je to zábavné a děj skvěle šlape. Nechybí ani oba zabijáčtí droidi a Černý Krrsantan, u kterého občas zapomínám, že to není Chewbacca. Na kresbě spolupracovali tři výtvarníci a rozdíly v jejich kresbě jsou minimální. Přinejmenším mě jejich přechody nebily do očí. Navíc mi kresba silně připomínala Ú.P.V.O., což jsem tady vnímal silně pozitivně. Aphra se zkrátka povedla.

Druhá povídka Citadela hrůzy navazuje na tu první. Doktorka Aphra přesvědčila Luka, že to s ním myslí dobře a vzala jej do Chrámu zkázy. Možná si říkáte, že jsem už trapný, s tím Indym, ale počkejte až uvidíte ovládaného a zlého Hana Sola Citadela hrůzy má pěknou atmosféru, která by se popravdě mohla přirovnat k atmosféře v Chrámu zkázy. Celý příběh pak docela pěkně vyvrcholí laserovou přestřelkou. Problémem Citadely hrůzy jsou střídající se výtvarníci. Zatímco v první povídce byly přechody téměř neznatelné, taky je každý kousek nakreslený úplně jinak, výrazně jiným stylem a je výrazně jinak kolorovaný. Nejhorší byla kresba s fotorealistickým koloringem, protože to místy vypadalo, jako by tam někdo nalepil obličeje vystřižené z fotek. Ve výsledku to ale nebylo tak hrozné, aby to zkazilo zážitek ze čtení.

31.12.2023

Super. Aphra je na mě sice pořád zbytečně "edgy" a namachrovaná, ale ve spojení se zbytkem její posádky funguje parádně. První část je výrazně lepší, má více osobnější ráz, druhá je lehký nadprůměr. Hvězdu dolů dávám hlavně za závěr knihy, kde se na každém sešitu střídají kreslíři a když máte na jedné straně téměř realistického Luka a vedle je jeho opožděný bratr Chad (tím myslím, že je to naprosto ohavně nakreslené), tak to čtení dost ruší.