Točité věty přehled

21.11.2020

"Jung a Šašek mě provázejí, ten první potměšile po mě hází moudra, ten druhý se mi pošklebuje za zády a dělá na mě dlouhé nosy, a mými stavy bezradnosti se oba náramně baví."

V knížce Daniely Hodrové na vás bez varování zaútočí slova ...
„Její život? Můj život! (…) Co píšu o ní, píšu o sobě, její příběh je od jisté doby, ne-li odsamého počátku, mým příběhem, to já jsem držela v klíně Jendovu hlavu klesající do podsvětní říše…“
Slova, která mluví o živých, i o mrtvých, promíchaná do chuchvalců, které se kupí a kupí, až je jich tolik, že dojde k něčemu, nečekanému? ... jenže on je to spíš čistý autorčin záměr, protože to ona chuchvalce slov zamotala do točitých vět, do nekonečného víru rychle se měnících podnětů, které díky tomu působí spíš jako nekontrolovaně roztočené spirály nad kterými i sama autorka (máte pocit) ztrácí kontrolu, lapená do svého vlastního příběhu, ve kterém se vše točí a motá a víří tak dlouho, až vás (původně čtenáře dychtící rozmotat ty složitě rozvětvené věty, tudíž hledající poctivě každou indicii) to nakonec přestane bavit, z tolika otáček se vám totiž začne točit hlava, a vy už nesnesete ani jednu jedinou další otočku, ztrácíte pozornost, ale ještě víc chuť ... na další zákrutu, na další nekonvenční motiv, který roztočená hladová spirála pozřela a donutila ho, točit se s těmi ostatními, jste už příliš přesycení a tak, místo pocitů radosti ze čtení, z objevování něčeho nového, nových literárních postupů, neobvyklých motivů a slov, cítíte jen trýznivý pocit nedočkavosti ... kdy už to skončí ...
"Kdo povede mě? Les stále nekončí, s každým krokem, s každou další větou, je neprostupnější."
Nepřetržité intertextové odkazy (nejen v rámci příběhu této knihy - je první, kterou od této autorky čtu - ale, jak jsem zjistila, vše se děje v rámci komplexní autorčiny tvorby) vám pak vnucují pocit, že mají jen ... zaplnit stránky? Vlastně víte, že to tak není, že je to pocit získaný navzdory tomu, že cítíte, že takhle to myšleno nebylo ... prostě:
"Buď zticha! Takový je zdejší řád, je dobrý. ... netuším, co mě čeká, nevím, kolik vět budu moct napsat, abych byla vpuštěna, kolika branami, nebo tunely budu muset projít ... a co nastane, až vstoupím ..."
Nekonečná souvětí, ve kterých hledáte jako v labyrintu, paprsčitá rozbíhání do různých dějových úseků minulosti, vás nutí neustále rekonstruovat pravděpodobný sled událostí. Všechno pak ještě ztěžuje autorčina představa, že smrt je možná definitivním koncem života, ale ne definitivním koncem existence, takže se se svými mrtvými ... loučí spíš jen prozatímně ...
"Jste/byly jste, Bohunko a Adrieno, mnou inspirací …prožívám díky Bohunce a skrze ni tím, že o ní píšu, svou celistvost, bez její postavy by mé psaní nebylo…“

A tak, co s tím?
Mam snad jedinou radu ... nespěchejte! Výsledkem pak totiž bude jen kupa nezodpovězených otázek, když budete spěchat, jediné co se stane bude, že se nekonečné věty rozvětví jen do prázdna a nedovedou vás tak už k větám dalším. Jen tím, že budete číst pomalu, možná získáte smysluplný text ...
"pod rukama se jí znovu začínají z prázdna rodit tvary, poté, co byl převrácen, zmaten, nebo vůbec nebyl, opět vyvstává smysl."

A ještě něco, možná, že se autorka měla alespoň trochu přidržet známé Wittgensteinovy (filozof a matematik) věty: „O čem nelze smysluplně mluvit, o tom se musí mlčet.“ Myslím, že trochu víc pokory v tomto smyslu by příběhu určitě ... minimálně slušelo.

22.06.2016

Nemohu posoudit tento román v kontextu předchozí autorčiny tvorby, protože tohle byla první knížka, kterou jsem od ní, motivována udělením ceny Magnesia litera, přečetla.
Knížka vrchovatě naplňuje, co svým titulem slibuje. Je plná cizelovaných, dlouhých a složitých souvětí, která jsou natočena na jádra, která představují hlavně reálně žijící osoby, ať už autorčini současníci nebo velké postavy české literární historie. To celé občas lemováno jak hrdiny řeckých mýtů, tak odkazy na C.G. Junga a jeho archetypy.
Námitky depresivnosti odmítám, protože dokud neumřeme sami, umírají nám resp. budou umírat naši blízcí i vzdálenější. Tedy obecně lidská situace, kterou se musíme učit nějak ustát.
Jsem vděčná každému, kdo mi nechá nahlédnout do svého strukturovaného rozmýšlení, takže za mě, tu, která netrvá na sériovém rychlopříběhu cesty z A do B, velká spokojenost.