Život pod psa. Příběhy o psech, které se vám nebudou líbit. přehled

28.04.2016

Průběžně jsem si zapisovala názory na každou z povídek a teď mám opravdu problém vyhodnotit knihu jako celek. Nejvíce příběhů (téměř polovina) bylo napsáno M. Horblandem, a to mě hrozně mrzelo, protože jeho pointy jsem měla problém pochopit, jeho postavy mi přišly nerealistické a ve skutečnosti moc ani o psech nepsal. Osobně mi jeho styl prostě vůbec nesedl. Na druhou stranu, pár lepších kousků se tam našlo, konkrétněji mi přirostl k srdci Šaryk a Speedy Dark Boy, a jen kvůli nim bych i dala o tu hvězdu navíc... ne, nemůžu. Knih s takovouto tématikou je třeba a možná je to právě díky panu Hobrlandovi, že kvůli jeho množství příspěvků kniha vyšla... ale přece to nejde za každou cenu, která je podle mě v tomto případě snaha o kvantitu namísto kvality. Ale jde jen o můj názor a možná autoři, kteří mně nesedli, se jiným budou líbit více. Prý plánují druhý díl, který již nemá být tak smutný (za mě škoda, právě tragická tématika je dle mého to, co tuto knihu dělalo speciálním), aby se lépe prodával. Tak uvidíme.
Mimo jiné mi v knize chyběl nějaký obsah, nebo alespoň výpis kapitol a jejich autorů, protože jejich počet a jména jsem mohla zjistit jedině prolistováním celého díla. Nevěděla jsem, že alespoň stručný obsah v každé knize není povinností...
Chtěla jsem původně v komentáři přidat mé názory na všechny povídky, ale kdo by až tak dlouhé komentáře četl, tak zmíním jen ty dvě nejlepší, které mě opravdu chytly za srdce.

7. Zuzana Horká, "O Šarykovi, co byl cepovaný a cepovaný a cepovaný" - tak v něco takového jsem "doufala" v celé knížce. Zatím ten nejvýstižnější a pro běžné lidi nejpoučnější příběh. Pro ty, co tvrdí, že "pes patří jen na zahradu a v bytě trpí", pro ty, co trestají, protože "on ví za co to je," nebo "on se tváří provinile, takže je jasné, že zas něco provedl!" nebo protože si chtějí prostě vylít vztek a on se nějaký ten důvod vždycky najde. Sice to nářečí mi nejdřív trochu vadilo, ale jak si zvyknete, jen to podtrhuje tu povahu těch lidí. Tohle není příběh psa jednoho z tisíce, tohle je bohužel příběh velké skupiny (v dnešní moderní době už naštěstí ne většiny) nejen zahradových psů a především lidí, kteří si je pořizují. Výborně popsány myšlenkové pochody, jaké se těmto "cvičitelům" odvíjejí v hlavě. Je mi líto všech těchto vystresovaných a vyděšených Šaryků a v jejich okolí žijících lidí a pejskařů, kteří to často odnášejí. Díky Bohu, že už je takový rozmach pozitivky. Že je tady něco špatně by přece po přečtení muselo dojít i těm, kteří tyto metody užívají... nebo snad ne?

9. Lucia Eggenhoffer, "O chrtovi, který neuměl nic jiného, než běžet za svým štěstím" - krásný příběh. Smutný a krásný, a pak zase smutný. Už během prvních pár řádků jsem si Speedy Dark Boye zamilovala. Vystihla přesně důvod, proč jsem zvažovala adoptování vysloužilého dostihového psa, a v závěru i pravděpodobné komplikace, které mě od toho odrazovaly. Hodně se mi líbila kompozice i styl psaní autorky. Moc povedený kousek. Zatím jediný z této sbírky, u kterého mi zvlhly oči. Často se mi to nestává, ale doufám že jde opravdu o tak dobrý výkon a nejsem teď jen naměkko z toho zbytku, kterým jsem se musela přelouskat. Jo, jsem naměkko... ale že bych adoptovala chrta?