40 dní pěšky do Jeruzaléma

recenze

40 dní pěšky do Jeruzaléma (2015) / Ivett7

Chodíte rádi pěšky? Nesnášíte chození pěšky? Poznáváte rádi nové lidi, třeba úplně z jiného konce světa? Poznáváte rádi různé kultury a náboženství? Máte pocit, že prostě nic nedokážete? Máte rádi humor? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli "ano", směle vám mohu doporučit knihu 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Ač by se mohlo na první pohled zdát, že jde o další zajímavý, ale ne až tak prožitkový cestopis, rozhodně tomu tak není. Princ Ládík sice píše svůj cestovatelský zážitek den po dni, nicméně se nemusíte bát, že byste se nudili. O to se postará, jak autorův přirozený a nenucený humor, tak jeho mnohdy nevšední a pro naši českou společnost neobvyklé zážitky, u kterých prostě není možné se nudit.

Jak už jsem zmínila, tuto knihu bych se nebála doporučit nikomu. Pokud rádi chodíte pěšky, můžete se pokochat čtením od někoho, kdo má s takovýmto chozením opravdu bohaté zkušenosti. Jestli naopak nadáváte, kdykoliv musíte zdolat jakýkoliv kopec a pětikilometrová túra je pro vás výšlap na život a na smrt, můžu vás ujistit, že tato kniha vám ukáže, co je to opravdový výšlap a třeba už příště tu chůzi přes kopec budete brát pozitivněji. A když už nic jiného, nade vší pochyby se u knihy minimálně královsky pobavíte, což se hodí vždycky.

Pro mě je však jedním z hlavních přínosů knihy právě to, že prostřednictvím Ládíkových zápisků můžeme poznat tolik naprosto odlišných lidí, kteří žijí naprosto odlišné životy, jejich hodnoty se od našich často dost liší a jejich "normálno" je úplně někde jinde, než to naše. V tomhle mi kniha opravdu hodně otevřela oči, protože s tím, jak všude slýcháme, jak je svět nebezpečné místo, jak jsou LIDI nebezpeční a jak bychom se měli bát o svůj život na každém kroku, si najednou přečteme knihu od někoho, kdo se mezi ty cizí a údajně nebezpečné lidi vydal a zjistil, že se vlastně vůbec nemá čeho bát. A že se u nich má vlastně jako doma... Až na to, že mu často skoro nerozumí, ale i s jazykovou bariérou se člověk může mezi lidmi cítit dobře, jak se v knize můžete dočíst.

Mě tato kniha neskutečně bavila. Nepamatuji si jediné místo, kdy bych si snad říkala, že už se nudím. Navíc, přestože kniha není primárně zaměřená na poznávání památek, i tak se jim samozřejmě nevyhneme, za což jsem jedině ráda a občasné zajímavosti o místech, kterými Ládík prochází, si vždycky ráda přečtu. Jak vidíte, opravdu nejsem schopna přijít na jedinou věc, která by se mi na knize nelíbila. Ne že bych se to snad vůbec pokoušela. A jestli vám můžu ještě něco opravdu doporučit, navštivte některou z Láďových projekcí. Sama jsem na jedné nedávno byla a můžu vám říct, že je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Stejně jako kniha. Ať už v knize nebo naživo vám Ládík poví spoustu zajímavých a důležitých věcí ani ne tak o světě, jako o lidech ve světě a mám-li vypíchnout jedno z největších poslání - přestože války, spory a nenávist jsou ve světě bohužel stále aktuální, vedle toho jsou tu "normální" lidé, jako my všichni, kteří nesouhlasí s tím, co se v jejich zemi děje, jen však nejsou schopni sami o sobě s tím něco udělat - není ale žádný důvod mít strach i z nich a rozhodně nejde posuzovat všechny obyvatele země podle těch vůdčích.

Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a... více

Komentáře (0)