Aneb jak mě pan Dashner vtáhl do jiného světa
recenze
Labyrint: Útěk (2014) / AndyZaphir
"Jestli se nebojíš, nejsi člověk."
Už na první stránce jsem poznal, že má autor skvělý styl psaní. Hned po dokončení knihy se mi toto tvrzení potvrdilo. James Dashner mě ohromil. Psaní v er-formě jsem se vždy stranil, ale zde jsem ho uvítal. Četba byla nenáročná, oddychová. Kniha mě dokázala naladit do „Labyritové atmosféry“. Ocenil jsem použití slangových výrazů Placerů, které dodalo příběhu šťávu. Později jsem zjistil, že se mi slova samotná zažraly pod kůži a automaticky jsem je začal používat v běžném životě. Velké plus má u mě autor také za to, že akce rozhodně není málo. Nejvíc mě uzemnily napínavé konce kapitol. Kniha nás neustále něčím překvapuje, od samého začátku až po konec. Opravdu mě bavilo číst, třeba až do ranních hodin.
Preciznost a styl pro detail Dashnera lze vidět i na postavách, které jsem si oblíbil. Newt mi přišel jako starší bratr. Přátelskost a upřímnost z něj činí moji nejoblíbenější postavu. Bohužel tohle o Thomasovi říct nemůžu. Stále jsem se pokoušel se do něj vžít a pochopit ho, ale přesto mi přišel až příliš nevyměřený, nemastný, neslanný na to, abychom si rozuměli. Nevím jak to vysvětlit, jednoduše ho nemám rád. I když je v knize za "velkého hrdinu", i když mu všichni říkají, že je jeden z těch, co nemají strach, co nebrečí. Když si odmyslím zmatenost, smutek a občasný strach, nezbude mi z Thomase skoro nic, to mě vcelku mrzí. Každá mince má dvě strany- je pravda, že mi fakt lezlo na nervy, jak nikdo nechtěl Thomasovi nic vysvětlit. Pak se objevila Teresa. Pro všechny to byl velký šok, protože je první dívkou v Labyrintu. S Teresou žádný problém nemám. Optimistická, starostlivá a odvážná. Mám ji celkem rád. A postavy budu zakončovat Chuckem. Chuck je perfektní vyobrazení mladšího, otravného bratra. Občas mi ho bylo hodně líto, kvůli tomu jak se k němu ostatní chovali.
Kniha zabodovala v první řadě s nápadem. Dnešní svět se dystopiemi jenom hemží, a proto je obtížné nalézt něco originálního. Podle mě je Labyrint úžasně provedený. Jenom mi vrtá hlavou, kde se vzalo místo jako kráva na tuhle obludnost. Při následném zjišťování a bádání, které mě provádělo celou dobu četby, se mi jen tajil dech. Tajemství skrývající se v uvnitř pro mě byly nepředvídatelná. Labyrintové dění nás prakticky provází pouze prvním dílem, ale i tak se mi osvědčil. Když odbočím, tak se musím přiznat, že jsem si ani za Boha nemohl vybavit, jak by takový rmut mohl vypadat. Kovové pařáty, na nich různé pilky a sekáčky, ale stejně zvířecí tělo? Ale no tak :D
Před posledními stránkami jsem si řekl „Tak tahle kniha nemá snad žádnou chybu!“. Bohužel jsem to lehkomyslně zakřikl. Konec byl pro mě naprosto hektický a příliš uspěchaný. Chodba k Útesu se zdála být nekonečná. Hlavní hrdina jako by zpomalil čas a sledoval dění okolo sebe. Sekundové chvíle, které v tomhle případě trvají minuty. Chvílema jsem se chtěl vzdát a pasáž přeskočit. Pokusím se to napsat tak, abych Vám nic neprozradil. Po zlomovém okamžiku se čas rozjel až moc rychle na můj vkus. Možná je to mnou, možná knihou, ale něco jsem si musel přečíst dvakrát, aby mi to docvaklo. Cítím (snad až doteď) rozpolcení, které za sebou nechává spoustu otázek. Proto jsem vděčný za epilog, který mi situaci přibliž alespoň o kousíček a prozradil něco z druhé knihy.
Kniha mě velice příjemně překvapila, a proto ji zaslouženě řadím k nejlepším dystopiím, co jsem kdy četl. *potlesk*
Labyrint: Útěk
James Dashner
Thomas se probudí ve výtahu a nepamatuje si nic kromě vlastního jména. Vynoří se do světa, kde žije asi šedesát dospívajících chlapců, kteří se naučili přežít v naprosto uzavřeném prostředí. Každých třicet dní se objeví nový chlap... více
