Právě jsem dočetla knihu a moc mě bavila. Mám malé dítě a místo abych s ním odpočívadla, četla jsem. Knížka mě chytla hned na začátku a nepustila až do konce. Jako seberozvojového nadšence mě nadchlo pojmenovávání vnitřních částí osobnosti a povídání si s nimi, včetně hlasu srdce. Líbilo se mi to takto číst v praxi u někoho jiného a také to jak dobře se Marie v sobě vyzná. Obdivuji autorčinu vytrvalost a houževnatost ikdyž se s ní život zrovna nemazlí. Najít sama sebe a autenticky to popsat v knize je skutečně inspirující. Gratuluji autorce k takovému vykročení z komfortní zóny. Moc jsem jí fandila a přistihla se nad úvahami "Co asi dál bude dělat Maruška v Tokiu až se zase začtu?" Jak tu někdo píše, že její rozhodnutí byla sobecká, tak z určitého úhlu pohledu ano (a já ji za tu sobeckost, pardon, věrnost sama sobě obdivuji). Pravda ale je, že nikdo z těch ostatních lidí v našich životech ten náš kontaktní život nikdy žít nebudou a je dobré se nejdříve postarat o sebe aby jsme měli z čeho dávat. Znáte to, jako s maskami v letadle. Nejdřív sobě, pak dětem. Líbí se mi, že Marie šla s kůží na trh. Žádný načančaný dokonalý životní příběh bez překážek a s perfektně vyrovnanou psychikou se nekoná. Takhle to podle mě prostě je a funguje, jen to na sebe málo kdo práskne...
Japonsko také miluji a že se příběh odehrává s pozadím věnovaným právě jemu byla pro mě prostě trefa do černého. Čekala jsem Japonsko, ale dostala jsem daleko víc. Další slibovaná kniha rozhodně přistane v mojí knihovně taky. ️
Sama v Tokiu
Marie Machytková
Fascinující příběh novinářky, která propadla japonské kultuře „Kdyby bylo Tokio chlap, vezmu si Tokio.“ Reportérka Marie Machytková se před mnoha lety zcela nečekaně zamilovala do Japonska a tahle láska převrátila celý její život... více