Chmurné doby a ještě chmurnější zahradnictví

Pokud máte alespoň zevrubný přehled o české kinematografii, jistě vám nemohl uniknout snímek Pelíšky. Co se týče Zahradnictví, bude vám stačit vědět, že tato připravovaná, jednotlivými celky samostatná filmová trilogie, vede přímou linkou k postavám z Pelíšků a do svého hereckého obsazení si započítává mimo jiné i Aňu Geislerovou, jednu z předních současných českých hereček. Na tu ostatně sází i filmová obálka s dostatečně vypovídajícím ruským Z v názvu knihy.

Co na anotaci musí ihned každého zaujmout, je slibovaná prohlídka nejzlomovějšími okamžiky 20. století. Mrazivou dopravní (pochopitelně německou) hlídkou kontrolující vzácné květiny v roce 1939 počínaje a svatbou v létě 1959 konče. A ano, to celé podle reálného základu.

„Jedete ještě zpátky do špitálu?“
„Za chvíli mě tady vyzvednou. Operujeme teď ve třech směnách.“
„Co budete dělat po válce, až tohle skončí?“
„Raději nic neplánuju. To se pak člověk necítí podvedený životem.“

Toho, že Zahradnictví svým stylem vybočuje z řady, si všimnete na první pohled. Přítomný čas, důraz kladený na dialogy, er-forma, a pak také věty typu „Ve velkém bojleru v koupelně hoří a praská dřevo.“ nebo „Vzadu za domem a skleníky se na pozemku Peckova zahradnictví rozkládá ovocný sad.“, kterými začínají podkapitoly, jako by křičely, že se jedná o knihu scénáristy. Ale i přesto, že si Petr Jarchovský v dlouhých souvětích moc nelibuje a čtenáře ohromuje spíš jednoduchostí textu, můžete si být jistí, že si zvyknete. Obzvlášť, když si později uvědomíte, že právě díky těmto „zvláštnostem“ čtete mnohem rychleji, než je tomu u vás zvykem.

Kniha je stejně jako film rozdělena do tří částí, kapitoly začínají datem, ty jsou pak rozděleny na podkapitoly s číselným označením na vnitřní straně. Zvláštní pochvalu zaslouží filmové a později i rodinné originální fotky, přiložené vždy na konci jedné ze tří částí. Co je hlavně ze začátku rušivým elementem, je absence přehledu hlavních postav. Protože máte potřebu Zahradnictví řadit do stejné kategorie jako scénáře/divadelní hry, a to obzvlášť kvůli přebytku dialogů, jména, pár informací a stručná charakteristika je něco, co si buď neúspěšně hromadíte v hlavě, nebo píšete na papír.

Ulicí mezi činžovními domy poblíž Puškinova náměstí v Bubenči projíždí krokem automobil naložený nábytkem a krabicemi s knihami a obrazy. V oknech už nevisí tolik praporů, ale nějaké ještě vidět je. Z ulic již zmizely barikády, jen sem tam na nárožích čeká na odvoz to, co z nich zbylo.

I přestože do myšlenek postav se téměř nedostanete, jejich dialogy a činy působí perfektně uvěřitelně, emoce, které k nim chováte, jsou nepokryté a naděje v dobrý konec obrovské. Co knize však chybí, je to něco, co by jí dávalo náskok před filmem. Tedy, přinejmenším co se první části týče, jako by románová „předloha“ do slova a do písmene shrnovala veškeré filmové scény. Své vypovídá i počet stránek – 100 stran na 130 minut filmu je zatraceně málo.

Zahradnictví by byla svého druhu vynikající česká próza, vzhledem k filmovému zpracování se ale spíše řadí k průměrným filmovým scénářům (byť v tomto případě beletrizovaným), které nedodávají žádné zajímavosti navíc. Velkou výhodou je ale prozatímní nedostupnost dvou zbývajících filmů, které si můžete načíst. Přesto, pokud knihy podle filmů čtete rádi, nebo se vám Zahradnictví v kině prostě líbilo a pro českou historii máte slabost, s románovým zpracováním nemůžete šlápnout vedle.

Literární zpracování velkolepé filmové trilogie. „Je to nejosobnější věc, jakou jsem kdy napsal. Vycházel jsem ze vzpomínek svých rodičů na moje prarodiče,“ říká scenárista a autor Petr Jarchovský, který se ve svém Zahradnictví vr... více

Komentáře (0)