5. února 2013
Milý příteli,
na základě již mnohokrát viděného filmu The Perks of Being a Wallflower, který jsem si velmi oblíbil, jsem se s nadšením snažil pořídit knihu. A upřímně, ve většině obchodů jsem naprosto pohořel. Až teď jsem na ni náhodou narazil v jednom knihkupectví, ve kterém jsem tuto knížku očekával asi nejméně. No, narazil, ve skutečnosti na ní narazila prodavačka, které jsem se zeptal, jestli mají knihu The Perks of Being a Wallflower, přičemž se na mě dívala jako na spadlého z Marsu. Na anglický název jsem zvyklý a moc se mi líbí, takže mi až posléze došlo, že sháním knihu Ten, kdo stojí v koutě. Prodavačka se podívala do počítače, beze slova se otočila na podpadku a odešla do útrob literaturou přeplněných polic. Když se vracela, více než jí jsem si všiml malé, křiklavě zelené knížečky a po tváři se mi rozlil pitomý úsměv. S naprosto nezaujatým a chladným přístupem mi knihu namarkovala a zabalila do papíru. Ani si neuvědomovala, jakou radost mi to vlastně udělala.
11. února 2013
Milý příteli,
prohlížel jsem si svoji knihovnu a přemýšlel, jakou knihu k maturitě si přečtu tentokrát. Měl jsem na výběr asi tři možnosti, když jsem zrakem narazil na křiklavě zelený hřbet. Myšlenky na maturitní četbu šli stranou a já popadl knihu Ten, kdo stojí v koutě. Začetl jsem se velmi, velmi rychle a extrémně mě překvapilo, jak mě to celé překvapilo i když jsem předem několikrát viděl film. Dočetl jsem celou první část, když jsem zjistil, že je kolem jedenácté večer a já se měl správně ještě učit. Založil jsem místo, kde jsem skončil a šer raději spát.
12. února 2013
Milý příteli,
celý den jsem nemyslel na nic jiného, než jak se znovu začtu. Víš, byl to jeden z těch školních dní, kdy si tě každý maximálně všímá, kdy trávíme celé vyučování na počítači a pečlivě děláme na zadaných úkolech - takže nezbývá čas číst si při hodině. Ale když jsem se vrátil domů, hned jsem pro knížku běžel. Abych pravdu řekl, začíná se mi hodně líbit. Nemám teď vyloženě na mysli, že se mi líbí díky příběhu, ale líbí se mi tak jako celkově, jak vypadá, tedy až na tu ne zrovna povedenou fotografii v rohu titulní strany - podlě mě mohli buďto vybrat lepší a nebo jí tam nedávat vůbec. Ale hlavně, na celé knížce se mi líbí ten rozměr, že není ani dlouhá, ani široká, ani tlustá, je prostě přesně jako ty knížky, které si zaslouží chovat je na hrudi.
Opět jsem se začetl až asi kolem desáté hodiny večer, ale tentokrát to bylo jako vzít si LSD. Všechno kolem mě se točilo a kroutilo a jediná ta knížka zůstala v klidu a naprosto zaostřená. Nemohl jsem přestat číst, prostě nemohl. Miloval jsem to, maximálně a beznadějně. V ten okamžik jsem děkoval bohu za to, že mám internet v mobilu a že jsem si díky tomu mohl najít všechny písničky zmiňované v knížce. Většinu z nich jsem znal a i když jsem je dlouho neslyšel, znovu jsem si je oblíbil. Asi v půl dvanácté za mnou přišli rodiče, ať konečně přestanu číst a zhasnu, protože to svítí skrze skleněnou výplň mých dveří a nemůžou kvůli tomu spát. Tak jsem našel v šuplíku baterku, otevřel okno a zalezl si pod peřinu, kde jsem si baterku zajistil na rameni. Představa, že bych měl přestat číst, že bych měl čekat do dalšího dne, byla nepředstavitelná. A tak jsem si zase četl, o svých kamarádech - to je pravda, stali se pro mě kamarády.
13. února 2013
Milý příteli,
vůbec mi nepřišlo, že by byl další den. Byla tma, tedy noc a já stále četl pod peřinou. Oči jsem měl zvlhlé od slz a potu, protože pod tou peřinou se nedalo pořádně dýchat, ale musel jsem tam být, abych nebudil rodiče. Zbývalo mi pár stránek do konce knížky a já tomu vůbec nemohl uvěřit, protože jsem ji sháněl hrozně dlouho a bylo trošku smutné, že jí mám přečtenou za tak krátkou dobu. Jenže mě s ní bylo strašně krásně.
Po dočtení poslední věty jsem se ještě nekolik minut potil pod peřinou. A rozbrečel se. Přišlo mi to trochu komické, protože i když jsem znal film, neubránil jsem se slzám. Zavřel jsem okno a jen tak ležel a díval se do stropu. Na hodinách bylo něco málo po půl druhé ráno. Přemýšlel jsem nad tím vším, co jsem právě prožil. Napadlo mě, že bych chtěl Charlieho za bratra, kterého bych měl rád a chránil ho, Sam za přítelkyni, kterou bych neskutečně miloval a Patricka za svého nejlepšího kamaráda, u kterého by mi jeho orientace vůbec nevadila.
Ležel jsem tak ještě asi půl hodiny a ukázal kuželem světla z baterky na křiklavě zelený hřbet v knihovně a říkal si, tahle kniha nesedí v koutě, tahle kniha tu bude pořád pro mě a já tu budu pro ni. A tak jsem se na ni pořád díval, a bylo mi strašně krásně a brečel jsem a to vše jen proto, že jsem se ještě chvíli, než půjdu spát, chtěl cítit nekonečně!
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskyho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo ... více