Až doteď jsem od Kate Mortonové nepřečetl ani řádek. Ale když jsem na sociálních sítích viděl tu mánii, která se seběhla kolem vydání její čtvrté knihy v češtině, řekl jsem si, že tajemství její popularity musím přijít na kloub.

Jsem sice muž, ale občas si nějakou tu romantickou knihu dopřeju rád a třeba knihy Jojo Moyesové jsem přečetl všechny, co v češtině vyšly, a nestydím se za to. Rozdělení žánrů na „mužské“ a „ženské“ neuznávám. Jak už kdysi napsal Oscar Wilde, existují jenom dva druhy knih – ty dobré a ty špatné.

Při jedné ze svých milovaných návštěv knihkupectví jsem si proto pro Šepot vzdálených chvil došel s tím, že kdyžtak knihu nechám mámě nebo babičce. Ještě cestou domů metrem jsem se začetl. Knihu jsem přečetl za tři dny a myslím, že už popularitě této australské spisovatelky rozumím.

Na začátku Šepotu vzdálených chvil je dopis. Dopis, který dorazí o půl století později, než ho adresát čekal. Adresátkou je matka Edie Burchildové, která se za druhé světové války ukrývala na venkovském sídle, který byl ušetřen bombardování nacistickými stíhačkami.

Edie neví, co v tajemném dopise stojí, ale shodou okolností sídlo o nějaký čas později navštíví a uvědomí si, že její matka jí něco zatajila. Staré kamenné zdi, bohatá knihovna a především obyvatelky domu na její matku totiž měly výrazný vliv. Edie se do rodinného tajemství noří hlouběji a hlouběji.

Historie se mísí s přítomností, naplno se ukazuje, jak mají události z druhé světové války dopady do dnešních dní… Příběh je napsaný velice citlivě a jakkoliv lze knize vytknout, že trochu hraje na city, atmosféra je skvělá.

Občas mi vadily zdlouhavé myšlenkové pochody hlavní hrdinky a pomalý rozjezd, ale když jsem se do knihy začetl, všiml jsem si, že Kate Mortonová píše v několika ohledech podobně jako už zmiňovaná Jojo Moyesová. Například ten námět se ztraceným a posléze nalezeným dopisem mi trochu připomněl knihu Poslední dopis od tvé lásky, která vyšla pár let nazpět.

Obě autorky píšou velice citlivě, ve svých dílech se zabývají tématem lidského osudu a samozřejmě lásky. Myslím však, že Jojo Moyesová je lepší spisovatelka. Ta už se z té mnou kritizované škatulky „ženská literatura“ skutečně vyprostila a píše kvalitní, lidské knihy, které navíc mají tu výhodu, že se dobře čtou.

Abych ale odpověděl na tu větu z titulku, Kate Mortonová podle mě čtenáře a čtenářky zaujala právě tím, že ukazuje, že minulost a přítomnost se v mnoha ohledech liší, ale láska a jiné vztahy mezi lidmi zůstávají pořád stejné. Hlavní hrdinka je navíc taková ta sympatická knihomolka, s jakou se spousta lidí dokáže snadno ztotožnit: neustále na pochybách, v obavách, aby něco neudělala špatně…

Při čtení se navíc člověk neubrání fantazírování a přemítání: mohl se stát podobný příběh i mým předkům? Jak by se zachovala moje prababička?

Podle Oscara Wildea se knihy dělí na dobré a špatné. Můžu říct, že Šepot vzdálených chvil je kniha dobrá. Asi si budu muset sehnat Dům u jezera a další autorčiny předchozí knihy…

---

Šepot vzdálených chvil Kate Morton

Edie Burchillová dostane nečekaný dopis a vydává se do Milderhurst Castle, vznosného, ale chátrajícího sídla, kde žijí neprovdané sestry Blytheovy. S nimi a s jejich stárnoucím otcem zde před padesáti lety během druhé světové válk... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---