Co se stalo v Africe?

recenze

V náruči kanibala (2019) / Kikina182

Adrianu našli ležet na ulici před britskou ambasádou. Nic, co se stalo předtím, si nepamatovala. Nic, kromě svého jména. Teď po letech má ale normální život s problémy, které má většina lidí. Se svým přítelem Pavlem se snaží o dítě, ale když se to nedaří, navštíví gynekologa. Dozví se šokující zprávu. Adriana už minimálně jednou rodila.

Tento fakt ji donutí jednat. Ačkoli to vypadalo, že může jen žít svůj život, teď si uvědomuje, že dokud nezjistí, co se před lety stalo, nebude mít nikdy klid. A tak se s Pavlem vydává do Afriky, aby přišla na to, kým byla. Ale to co na ní čeká v Africe, by si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech.

Příběh je napsán v ich-formě z pohledu hlavní hrdinky a odehrává se ve dvou časových liniích. Začátek a konec popisuje přítomnost, ale většina knihy je popis Adrianiných vzpomínek. Právě začátek a konec jsou největším problémem. Autorka se tak moc chtěla dostat k jádru věci, že tyhle části příběhu v podstatě jen přeletěla. Styl psaní je u nich dost vyumělkovaný, měla jsem pocit, jako kdyby to byla slohová práce žáka šesté třídy a ne nijak nadaného.

Ale v momentě, kdy začala zkoumat svou minulost, se to naštěstí změnilo. Styl psaní byl sice pořád trochu rychlejší a jednoduchý, ale nebylo to tak patrné a především byl ucelený. Zhruba tak od sté stránky knihy mi přišlo, že už se to začíná podobat skutečně knize a četlo se to o dost lépe.

Jak už jsem zmínila, tak děj odehrávající se v přítomnosti nebyl zrovna skvěle napsaný, ale ani vymyšlený. Autorka všechno projela opravdu bleskovou rychlostí a nedala čtenáři možnost se pořádně zorientovat v knize a v postavách. Popravdě si myslím, že kdyby nechala jen tu část, kdy se musela hlavní hrdinka vypořádat v Africe s kanibaly, bylo by to mnohem lepší.

Ovšem i tahle část má své mouchy. Musím uznat, že je velice zajímavá, ale nevěřím tomu, že se zakládá na skutečné kultuře. Okrajově možné ano, ale všechno, co se v kmeni kanibalů dělo mi připadalo příliš nereálné, a některé věci odporovaly logice. Bohužel ale nemůžu říct, že by to byl jediný problém ohledně uvěřitelnosti knihy.

Nejvíc nereálné jsou podle mě asi postavy. Nechce se mi věřit tomu, že by někdo ztratil paměť a několik let se nesnažil zjistit, co se vlastně stalo, a neměl žádné výraznější psychické následky. Navíc, když pak zjistila, co se stalo, tak to všechno vzala až neskutečně v klidu, což mi také nepřišlo jako normální chování. A stejné to bylo s reakcemi hlavního hrdiny, všechno bral až příliš v klidu. Ať už se dozvěděl cokoli šokujícího, v podstatě to jen přešel.

Tohle je u postav asi největší problém, ale ne jediný. O nějakém jejich popisu není vůbec řeč. To, že si nelze zařadit ani jednu z postav do kolonek podle toho jaké mají vlastnosti mě vzhledem k tomu, jak podivně se chovají, ani nepřekvapuje. Jenže on tu není ani vnější popis. Jestli si dobře pamatuji, tak jediný výraznější popis byl, když autorka srovnávala barvu kůže, jinak jejich rysy skoro vůbec nepopsala.

Nápad téhle knihy je opravdu zajímavý, ale zpracování je podprůměrné. Autorka má hodně jednoduchý styl psaná, který navíc nedokázala sjednotit. Děj také není promyšlený a především působí nereálně, stejně jako postavy.

Jsou tu lepší a horší části, ale v zásadě je to jeden velký zrychlený chaos. Kniha se určitě dá číst a některé části jsou skoro fascinující, ale co se celkového dojmu týká, tak je dost mizerný. Jako oddechové čtení do vlaku nebo autobusu, kterým jen chcete zabránit nudě, to asi není špatné, obzvlášť pokud nemáte moc načteno. Ale existují mnohem kvalitnější příběhy, které se jako thrillery nejen tváří, ale skutečně jimi i jsou.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Alpress.

Adriana si svůj život pamatuje až od chvíle, kdy ji našli zuboženou ležet na ulici před britskou ambasádou v Sierra Leone. Co bylo předtím, netuší. Naprosto ji šokuje, když se dozví, že kdysi porodila dítě. Zoufale začne pátrat po... více

Komentáře (0)