Přirovnání, uvedené v nadpisu mé recenze, není jen slovní hříčkou, inspirovanou názvem nového Kuškova románu „Až pak můžeme zapomenout“. Vystihuje prostě pocit, který ve mně zůstal po dočtení poslední stránky.
Autora Martina Kušku sleduji pozorně od jeho prvních literárních krůčků, v nichž jsem mu byl i trochu nápomocen. A jsem rád, že jsem se v jeho hodnocení nemýlil. Ačkoliv jde teprve o jeho třetí knihu, je na ní znát, jak se jeho vypravěčské umění rozvíjí. Od poetických dojmů okouzleného poutníka (Křivoklátsko – cesta do duše krajiny“), přes historický příběh o pytlácích a uhlířích (Lidé lesních stínů), kde již ukázal, jak skvěle zvládá napínavé akční scény, až k této poslední novince, v níž už vystupuje jako suverénní vypravěč. Daří se mu splétat tři samostatné příběhy, osudy trojice bratří Radka, Petra a Bořka, z nichž každý šel jinou životní cestou, ale přesto mezi nimi zůstalo dávné pouto.
Hlavní postavou je Bořek, jehož příběh se před námi zvolna skládá. Autor nás drží v napětí tím, že neprozrazuje z Bořkova životopisu víc, než je nutné. Zprvu jen tušíme, že Bořek spadl na úplné dno, že jako feťák přišel o vše, včetně manželky a dcery, že byl dokonce ve vězení a teď se snaží začít nový život. A nemá to lehké; jeho světem jsou nevábné ubytovny, ubíjející práce s namyšlenými šéfy, stíny minulosti, které ho dohánějí ve chvíli, kdy si myslí, že už je z nejhoršího venku. Když už Bořek doufá, že se démoni minulosti nevrátí, objeví se v jeho životě osoba, která mu tvrdě připomene, že to peklo jenom kdesi spalo.
Starší bratr Radek se ukázal jako schopnější, kdysi začal mezi veksláky a teď podniká se zahraničními firmami, žije v Praze v přepychové vile, snaží se bratrovi pomoc, možná se za něj trochu stydí a na druhou stranu má vůči němu výčitky svědomí. A pak je tu nejmladší Petr, který zmizel do ciziny, až na Balkán, kde pomáhal kamarádům z Bosny ve válce proti Srbům. Nedává o sobě vědět, ztratili s ním spojení. Jaké je tedy jejich překvapení, když se Petr jednoho dne bez ohlášení objeví… Petrovy balkánské osudy jsou nám postupně dávkovány v epizodách označovaných jako Intermezza.
Důmyslná stavba románu tedy stojí na postupném odkrývání tajemné minulosti, což udržuje čtenáře v napětí i v pasážích, kde se zdánlivě nic zvláštního neděje. Realistický, podrobný popis hrdinova všedního života, který působí jako místopisný a sociální obraz, je několikrát nečekaně přerván takřka zběsilým akčním děním. Tato metoda vnáší do vyprávění zvláštní dynamiku.
Žánrově je Kuškův román možno označit jako thriller, tedy příběh vyvolávají napětí a emoce, v němž slabý hrdina se snaží zastavit a zničit silnějšího nepřítele, pomstít se mu za nějaké příkoří. Několik přestřelek, nebo velmi sugestivně popsané automobilové honičky bych směle srovnal s nejlepšími scénami z žánrově podobných amerických thrillerů. Dokonce si dovedu tento román představit jako předlohu pro působivý, napínavý film.
Akčnost tady totiž není samoúčelná, není to pouhý vnější efekt, ale vyplývá z logiky příběhu. Například i ta automobilová honička je zcela konkrétní: víme v jakých typech vozidel hrdinové jedou, jaké mají možnosti a technické parametry, známe přesně trasu, po níž ujíždějí (a klidně si ji můžeme najít na mapě). Konkrétní znalost popisovaných míst je dalším bonusem, právě tak jako zachycení systému práce ve velké firmě, způsobů mafiánského podsvětí či postřehy z „partyzánských akcí“ v Bosně.
Dalším důležitým prvkem, a skoro bych řekl jedním z hrdinů románu, je prostředí, v němž postavy žijí. Pro Martina Kušku jsou ve všech jeho knihách důležité náladotvorné popisy krajin. Možná však někoho překvapí, že z romantické divočiny křivoklátských lesů se najednou přesunul na městskou periférii Berouna a Králova Dvora, mezi rozpadající se tovární budovy, výsypky, rezavějící potrubí a opuštěné železniční koridory. Ukazuje nám, že toto nevábné prostředí má svou zvláštní, syrovou a nostalgickou krásu, poezii zániku a marnosti, která tady souzní s duševním rozpoložením hrdinů.
S tím souvisí i vzpomínky hrdinů na mládí, prožité v opojení elektronickou technohudbou a „tanečními drogami“. Teď už jsou ta léta, kdy se celé noci svíjeli v extázích před bednami soundsystémů, dávno pryč. Zestárli a zmoudřeli… Zmoudřeli? Ta hudba jim pořád zní v duši, pouštějí si staré nahrávky, probouzí v nich vzpomínky a určuje jim bezděky rytmus života. Teprve po dočtení románu si zpětně uvědomuji, že Kuškův příběh je postaven jako freetechno skladba s dlouhými plochami na několika tónech, které se náhle lámou do rychlých rytmických pasáží. Ostatně, není vůbec náhodné, že Martin Kuška se kromě psaní věnuje i skládání elektronické hudby. Tyhle dvě stránky svého talentu v románu působivě propojil.
Na konci příběhu se před Bořkem otvírá naděje na nový, šťastnější život. Zbavil se svých traumat. Ale za jakou cenu? Opravdu teď „může zapomenout“? Každopádně by čtenáři neměli zapomenout na Kuškův román. Rozhodně stojí za přečtení!
Až pak můžeme zapomenout
Martin Kuška
Dramatický příběh a zároveň melancholický triptych zcela rozdílných osudů, zasazený do nostalgické atmosféry nedávných let, do období nástupu finanční krize v roce 2008, se syrovou poetikou sleduje, co všechno jsme ochotni udělat ... více