Čtivý brak s určitými nedostatky
recenze
Hladový národ (2019) / IgorIndruch
Ke cti autorky musím poznamenat, že byť obsah recenze znala, stála o její zveřejnění zde.
Tato knížka je čistokrevný brak a já nemám s brakovou literaturou skoro žádné zkušenosti. Nikdy jsem například nečetl nic od slavného Kulhánka. Takže nedokážu posoudit, zda je Hladový národ v rámci žánru průměr, podprůměr či nadprůměr. Jinak ale proti braku nic nemám a občas se rád podívám na brakový film. Jsem třeba fanda Resident Evil, Underworldu či filmů jinak poměrně neoblíbeného režiséra Scotta Charlese Stewarta. Mimochodem, tu jeho neoblíbenost dost dobře nechápu. Legie i Kazatel jsou příjemné brakové oddechovky, které se přesně drží hranic žánru a na nic si nehrají. Ale to je jiný příběh.
Každopádně ty filmy jsem zde nezmínil jenom tak náhodou. Kniha Venduly Brunhoferové s nimi má ledacos společného. Se všemi.
První, co je třeba říct, je, že je to poměrně čtivé. Rozhodně se mi to četlo lépe než slavná Teorie podivnosti Pavly Horákové. U braku by ale čtivost měla být samozřejmostí. Celé dílo jsem přečetl za nějakých 10 hodin. K tomu je ale třeba říct, že jsem to chtěl mít co nejrychleji za sebou. Braková literatura prostě, jak už jsem předeslal, není můj šálek čaje.
Základní dějové schéma (můžete číst dál, je to bez spoilerů) je poměrně jednoduché: jedná se o hi-fi (history fiction) s prvky upírského hororu a exploitation fiction. Sem tam se mihne troška černého humoru. Během druhé světové války se nacistům podaří přivolat jakési nadpřirozené bytosti, které mění lidi ve žravá nemrtvá monstra. Spojenci jsou proti novému nepříteli takřka bezmocní. Příběh začíná v okamžiku, kdy je malá skupina vojáků vyslána do Francie na sebevražednou misi.
Příběh se odehrává střídavě ve více dějových rovinách s občasnými, nepravidelným flashbacky. Jednotlivé postavy jsou poměrně zajímavé, ale bohužel jsou jenom tak načrtnuty. Poznáváme je postupně, útržkovitě, občas popisně, což by samo o sobě nevadilo. Ale o žádné se nedozvíme dost na to, abychom si k ní mohli vytvořit nějaký vztah. Autorka se navíc patrně nedokázala rozhodnout, která postava bude tou hlavní. Což je chyba. Pro čtenáře je zpravidla důležité se do nějaké postavy alespoň vcítit, případně se s ní ztotožnit. Tady tu příležitost nedostane. Přitom možnosti jsou jasné: Klaus, Crispin, Joachim, Ilke. Celý příběh by hned dostal jiný tvar, kdyby byl skutečně postaven na těchto čtyřech postavách. Na jejich vnitřním boji a vývoji, na jejich vzájemných vztazích a konfliktech. Ono tam sice něco z toho je, ale je toho málo.
Jedním z těžišť vyprávění je uzavírání nečekaných partnerství a spojenectví. Je to docela dobrý nápad, ale probíhá to na můj vkus moc jednoduše.
Příběh vůbec obsahuje řadu nelogičností, ale to je vzhledem k žánru asi normální. Například některé dějové zvraty působí dojmem, že tam jsou vpasovány násilně, právě a jen z toho důvodu, aby tam byl nějaký dějový zvrat. Přitom ale ta událost, ke které dojde, nedává vzhledem k vnitřní logice příběhu moc smysl. Některé postavy nejsou zpracovány důsledně. Například Ilke mluví chvíli hovorovou češtinou a chová se na svůj věk značně vyzrále, a o pár stránek mluví pražským dialektem a jako typické dítě. A o pár stránek dál zase hovorově a vyzrále. Hlavní záporák Moltke je jednou líčen jako buran a tupec, který si nic nepamatuje, vzápětí jako velmi bystrá mysl s detektivními schopnostmi.
I celá koncepce je poněkud nedomyšlená a nedotažená. Čtenář se například moc nedozví o podstatě zlé moci, se kterou se nacisté spojili, a o jejím fungování. Není například jasné, proč „pekelné bytosti“ vůbec spolupracují s nacisty. Vypadá to totiž, že je ve své podstatě k ničemu nepotřebují a spíš pro ně představují komplikaci.
Docela mi občas vadilo podrobné líčení páchaných zvěrstev. Zvlášť při první „hostině“ hladovců jsem měl sto chutí knihu odložit a už se k ní nevrátit.
Čímž vzniká tak trochu otázka, pro jakého čtenáře je vlastně kniha určena. Celkovým laděním je to taková spíš pohádka, což by odpovídalo velmi mladému čtenáři. Tak okolo puberty, možná méně. Tomu však neodpovídá zmíněná brutalita zabíhající až do vyložených nechutností a okořeněná perverzní sexualitou.
Je vidět, že si autorka nastudovala historické reálie, takže sype z rukávu značky automobilů, vojenské techniky apod., ale sem tam jí přece jen něco ujede. Například Ir v Irsku pije „skotskou“, „koňak“ se jmenuje Armagnac, sten gunu se říká kulomet atd.
Malá Ilke mluví plynule polsky, německy a anglicky. Také vlkodlak pocházející z Německa a žijící nějaký čas ve Francii nemá s angličtinou problém. Můžeme se jenom dohadovat, jak k těmto jazykovým znalostem přišli.
Jak říkám, knížka pro mě to není, ale to je dáno už samotným žánrem. Čtivé to ale je. Párkrát jsem se u toho zasmál a párkrát dokonce i dojmul. Závěr na způsob „osvobozování Morfea“ z Matrixu je poměrně strhující. I když od jistého okamžiku to začalo trošku připomínat druhou a třetí řadu Stranger things. Naopak epilog působí trošku jako nastavovaná kaše.
Určitě se z toho dala i v rámci žánru udělat mnohem lepší knížka, kdyby se tomu věnovalo ještě pár měsíců práce. Jsou tam pasáže, které působí vyloženě vycpávkově (měly být vyhozeny). Naopak, jak už jsem psal, by tomu slušelo lepší prokreslení hlavních postav a jejich vztahů i lepší promyšlení logiky celého příběhu.
Hvězičkové hodnocení berte v tomto případě s velkou rezervou. Žánrovou literaturu je totiž třeba hodnotit v kontextu daného žánru (pokud se nejedná dílo o natolik výjimečné, že hranice žánru přesahuje). Jelikož žánr moc neznám, dávám tři hvězdičky za čtivost a nápadidost.
Hladový národ
Vendula Brunhoferová
Evropa, rok 1943. Celý kontinent ovládá Říše Thule plná nelidských okupantů. Klaus Klinsmann je vzorný říšský důstojník s jistotou solidního kariérního postupu. To se však mění po setkání s polskou dívenkou, která se transformuje ... více
