Knihu s názvem Poslední štace, kterou napsal Jaroslav Beneš jsem už zaregistroval dříve, stejně jako autora. Jeho postřehy a úvahy se občas vyskytují v nejrůznějších literárních skupinách na FB. Proto vím, že kniha je už v pořadí asi osmá, kterou napsal, ale první, kde detektivní děj není prolnut s sci- fi motivem.
Přiznám se, že to byl hlavní důvod, proč jsem si ji vybral k přečtení. Mám rád tento žánr. A druhý… poněkud osobnější: docela pečlivě jsem si přečetl alespoň ukázky z jiných knih, které autor napsal i jeho postřehy a úvahy, které, jak už jsem uvedl, se dají najít na netu. A domnívám se, že se jedná o autora neobyčejně sečtělého, originálního, s obrovskou slovní zásobou a schopností vytvářet neotřelé příběhy, ale… přesto je mu mnohé vyčítáno. Proč? Možná proto, že si zvolil svůj specifický a na dnešní dobu netradiční styl.
Jen připomínám, že hodnotím pouze na základě této knihy a uznávám, že můj názor nemusí být zcela objektivní. U ostatních knih, jak už jsem se zmínil, jsem četl jen útržky, ale mám dojem, že styl je velmi podobný.
Ano, mohlo by se říct, že tolik akcí a tak komplikovaný děj a hlavně stále se odněkud vynořující nové a nové postavy, jak se to děje v knize Poslední štace, by si zasloužily minimálně další dvě knihy nebo dvě divadelní hry. Pokusím se tento názor trošku zvrátit.
Nejprve musím ale vypíchnout skvělou grafiku na přebalu. Asi tak nějak by měla obálka vypadat. Jasná, vtipná, důrazná a čitelná. A dál?
Kniha Poslední štace je uvedena jako krimi žánr, popř. jako detektivka. Mě napadl po přečtení úplně jiný druh literatury: Gangsterka. Ještě jinak: parodie na gansterku. A to nemyslím nijak hanlivě. Naopak. Je to unikátní, specifický styl, a ne zrovna jednoduchý, který je sice často využíván ve filmu, ale v literatuře se vyskytuje jen zřídka. Bohužel není tak docela obdivně přijímán. Sám autor kdesi ve své úvaze pronesl, že si je vědom, že píše „brak.“ Neviděl bych to tak dramaticky. I když...
Připomenu např. román Nenada Brixy s názvem: Mrtvým vstup zakázán. Neznáte? Ale znáte. Je to odlehčené čtení o bandách gangsterů, kteří se navzájem zabíjejí k vůli šeku na milión dolarů. Pokud vám to připomíná film O. Lipského „Čtyři vraždy stačí, drahoušku,“ máte pravdu. A nesmím taky zapomenout na spisovatele Jaroslava Žáka a jeho Tajnosti žižkovského podsvětí a v neposlední řadě i film Tomáše Vorla Mazaný Filip nebo méně povedený Buldoci a třešně od J. Herce aj. Všechna díla se v každém případě vyznačují originálním a nezaměnitelným rukopisem a dokázala na sebe více či méně strhnout pozornost.
Nebál bych se knihu Jaroslava Beneše Poslední štace k nim zařadit. A to se smeknutím klobouku. Jen si nejsem úplně jist, zda to byl autorův původní úmysl. Já to tak prostě vidím. A je to také důvod proč jsem se u četby bavil a hlavně vydržel. Akce střídá akci, mrtvoly se hromadí a Praha a okolí zůstává v němém úžasu stát nad člověkem, který tvrdě, nekompromisně, ale s Eastwoodovým úšklebkem ve tváři a s nezbytnou hláškou, kosí nepřátele, odhaluje pravdu, aby postupně došel k závěru, že pravdu má skoro každý, kdo má prachy, moc a vliv.
Abyste ale mohli Emilovo (hlavní hrdina) dobrodružství dostatečně prožít, musíte přistoupit na autorův styl. Což značí značně zrychlený děj, který hrne před sebou několik událostí a tolik postav, že si občas musíte dát pauzu a otevřít láhev dobrého vína. A hlavně smířit se s tím, že kniha je téměř celá psaná v přímé řeči (proto v úvodu ta zmínka o divadle). Ale proč ne! I to je jistý autorův originální rukopis.
Román vyžaduje od čtenáře soustředění a možná i jistou reminiscenci. Vadí to? Možná v dnešní uspěchané době ano. Dnes je prostě v módě jiný styl psaní. „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno…“
Jistě, chápu, ale proč na chvíli nepřijmout změnu. Proč svou mysl nepřinutit, aby se alespoň nepokusila uznat fakt, že by mohl existovat ještě větší gangster než don Corleone z věhlasného Kmotra, a drsnější než Al Capone, a to už vůbec nemluvím o nějakém Krejčířovi nebo Mrázkovi.
Ti všichni mohou zacouvat do stínu temnoty, protože na scénu nastupuje Emil Remyler rodák z „Horní Dolní.“ Respektive z fiktivních Oběnic. Člověk, před kterým se kdysi chvělo celé podsvětí, člověk, jenž stále balancoval na ostré hraně života a smrti. Jednoho dne se ale zaprodal policii a musel zmizet. Podsvětí mu vyhlásilo válku. Dvacet let o něm nebylo téměř slyšet. Jenže čas trhnul oponou a tento král podsvětí se vrací do vlasti. A hned na něho sáhne smrt. A ta ho čeká na každém kroku a on se musí bránit a ještě se pokusit odpovědět na několik záludných otázek: kdo zabil jeho rodiče, jeho ženu, se kterou ovšem dlouhodobě nežije a jeho dceru, která ovšem, jak zjistí, jeho dcerou vůbec není. Vše je ještě komplikovanější než si myslel.
A pak je tu policie. Měla by ho stíhat? Možná. Možná taky ne. A jak mu zasáhla do života? To zjistíte až téměř na konci knihy. A taky se dozvíte, kdo je vlastně Matylda, a kdo Oslovič, Skrutka nebo Koupen, a kdo se Emilovi snažil vpravit nějakou prazvláštní látku do těla? A je toho mnohem víc a hlavně náš hrdina musí neustále dlaní hladit pažbu své zbraně. Protože nikdy neví, kdo číhá za dveřmi.
Naštěstí Emil Remyler má schopnosti šelmy a jeho reflex, předvídavost a bleskové uvažovaní předčí všechny Bondy dohromady, a co se týká hlášek mohl by se se přiučit i Drsný Harry, Philipe Marlowe nebo John McClane. A hlavně… během jedné věty dokáže zastřelit čtyři protivníky. Kdo z vás to umí?
Jen škoda, že autor nepoužil Berettu na odstřelení pár vět a několika zbytečných jmen. Bylo by to ještě lepší počtení.
Závěr: Chcete se bavit a trochu fandit hlavnímu hrdinovi? Obdivovat spojení nejrůznějších známých destinací v naší krásné zemi se zločinem? Přemýšlet, kdo chystá pasti a kdo se snaží koho obelstít? Usmívat se nad směsí současné brutality, ale i žargonu galérky z první republiky. „Jářku, je toho skutečně moc.“ Kupte si knihu Poslední štace.
Pokud ovšem hledáte psychologii, gradované napětí, sofistikované vyšetřování a kladného hrdinu, ne, raději sáhněte po jiné knize.
A ještě na závěr si neodpustím jednu z mnoha hlášek: ...díval se jako želva přes upatlané čtecí brýle…
Příjemné počtení.
Poslední štace
Jaroslav Beneš
Emil se vrací po více jak dvaceti letech z vynucené emigrace zpět do vlasti, aby na pohřbu nemilované manželky uzavřel jednu kapitolu svého života a otevřel jinou. Dohání ho však jeho minulost. Účty se musí srovnat a v podsvětí to... více