Dějiny filmu bez předsudků

Jak studovat dějiny filmu?

V obsáhlém úvodu k Dějinám filmu popisují autoři postup, který při psaní knihy
použili. Elementárně přibližují práci filmového historika a popisují přístup
tzv. nové filmové historie, která se začala rozvíjet po konferenci o
kinematografii v Brightonu (1978)[1].
Filmový historik by měl pracovat s ověřenými fakty, pracovat
s archivy, předkládat důkazy, které potvrzují (nebo i vyvracejí) jeho
tezi. Historik pak používá argumentaci, která nám odpovídá na nějakou otázku.
Autoři rozlišují několik přístupů k dějinám filmu (bibliografické,
estetické, technické dějiny atd.), jejich kniha je pak kombinací těchto
přístupů (jeden přístup nemůže přinést komplexní pohled na celou
kinematografii).

Terminologie

Dějiny filmu jsou
druhou knihou Bordwella a Thompsonové, která se zaměřuje komplexně na celou
kinematografii. Samozřejmě že není možné obsáhnout v osmi stech stranách
dějiny všech kinematografií, autoři se ale snaží podávat informace i
z těch nejmenších kinematografií, i když ve značně redukované podobě. Co
se týká použité terminologie, autoři vychází ze své knihy Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu.
Ta se zaměřuje na film z hlediska jeho produkce, distribuce, formy,
vyprávění, stylu, nikoliv na samotné dějiny. V Umění filmu autoři představili řadu pojmů, které od jejího prvního
vydání v roce 1979 systematicky používají. Ani Dějiny filmu nejsou výjimkou, pojmy jsou ale představeny a
definovány stručně a jasně, čímž je kniha snadno srozumitelná i pro naprosté
laiky.

(Kompletní) dějiny filmu?

Jak již bylo zmíněno, Bordwell s Thompsonovou se
pokusili o kompletní pojetí, ve kterém se snažili neopomenout žádné
kinematografie a významné filmy. Jejich rozsah má ale značné mezery, dán
především několika zásadními faktory. Oba autoři pocházejí z Ameriky, a
tak se (logicky) nejvíce zaměřují právě na Ameriku a její produkci. Autoři se
samozřejmě velice podrobně zabývají i dalšími zeměmi, Francie, Japonsko i Sovětský
svaz a další mají celé rozsáhlé kapitoly, obvykle to souvisí i s jejich zájmem
o dané území/období. Přesto se nedá říci, že by autoři popsali i ty menší
kinematografie, například Československo má ve výčtu minimum prostoru, stejně
tak některé další Evropské kinematografie. Autoři o nich sice píší fundovaně,
podrobné dějiny Československého filmu ale nepodávají. Pro zájemce v každé
kapitole odkazují na další literaturu, ta je (naneštěstí pro nás) většinou
v angličtině.

Kniha je rozdělena do šesti částí (určité časové období), ty
jsou dále děleny do kapitol (geograficky vymezené území) a ty dále do
podkapitol (historické události, tendence, ještě úžeji vymezené území). Každá
část má na začátku několik slov o obecných historických souvislostech a
vymezuje postavení filmu v dané době. Ve stručnosti prezentuje, čím se
budou autoři zabývat v následujících kapitolách a podkapitolách. Každou
jednotlivou kapitolu pak doplňuje závěrečná část nazvaná „Poznámky a otázky“.
V nich podávají doplňující informace – vývoj širokoúhlého formátu
(kapitola 15),  zamýšlí se nad filmovou
teorií (kapitola 17, 20...), využitím internetu jako nové platformy pro film
(kapitola 28) atp. Do textu jsou pak vloženy barevně odlišné strany (obvykle
jedna či dvě), které se podrobněji zabývají konkrétními autory, technickými
aspekty nebo například přímo jednotlivými filmy.

Autoři využívají opravdu značného obrazového doprovodu. Všechny
fotografie jsou v černobílé barvě, tam kde to bylo důležité, autoři
zvolili fotky v původních barvách. Nejedná se však o žádné fotky
poskytované distribuční společností pro prezentaci svého filmu, ale o přímo
vyfocená okénka jednotlivých filmů případně archivní propagační materiály. Na
takových obrázcích pak často ukazují různé techniky a postupy (křížový střih,
netypické použití objektivu a spousta dalších, nejen stylistických postupů).
Všechny obrázky jsou pak popsané, jasně očíslované a odkazuje se na ně
v textu (díky přehlednému značení se může odkazovat i o kapitolu dále a
pro čtenáře není problém dané vyobrazení snadno dohledat).