My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme byli podmíněně propuštěni z kriminálu zvaného RAKOVINA, máme obohacený život o nezapomenutelnou zkušenost. Velmi jsem docenil, že mám kamaráda, který terapie prodělával dva roky přede mnou, a tak mě o některých věcech k mému prospěchu poučil (připomnělo mi to, jak mě poučoval kamarád, který tam několikrát byl, co musím vidět v Paříži, když jsem tam jel poprvé a na krátkou dobu). Jako zkušenost z té doby, o niž se mohu rozdělit, nabízím jen jeden literární pokus, a to haiku s jasným názvem Chemoterapie: Přestože teď zadek těžce zvedám, / vím, že se nedám, nedám. To je na recenzi málo, ač báseň je to hezká. Nicméně formuloval jsem radu, kterou trousím, kudy chodím (trus, doktore, trus!): Neberte oznámení o chorobě jako zvěst o životní tragedii, ale jako oznámení, že jdete v životě do nové školy. Budou tam noví spolužáci, noví kantoři, nové učivo, nový režim. Bude to životní lekce, nová zkušenost!
Tereza Schillerová to na rozdíl ode mne vzala z gruntu a v duchu hesla, že ze stresu se lze vypsat, se pustila napřed na blogu a pak knižně do Deníku raka. To, co napsala ex post, je ale ve své stručnosti také velmi zajímavé: Nejsložitější situace byly pro mne občas v nemocnici, kdy jsem nevěděla, co se mnou bude, co mě čeká za vyšetření, jak to bude celá léčba probíhat. Vše jsem pochytila až za pochodu. Těžké byly také chvíle plné depresí, úzkostí, nespavostí a agresivity. Musela jsem si nakonec pomoci léky na zklidnění. Tyto momenty střídaly i pěkné chvíle, kdy se mi dařilo vrátit se zpět na cestu a bojovat dál. Vypráví to totiž o tom, o čem vytrvale kecám celý život, o významu komunikace. Já jsem se proti ní měl jak prase v žitě, věděl jsem totiž dobře, že na výsledky se čeká. Jak dlouho? Vždycky o den déle, než jste mysleli!
Potkáváme se s pacienty denně, poznáváme jejich reakce, část jejich problémů, ale takovýto deník nám – zdravotníkům – ukáže celou plastickou mapu jejich stonání, selhávání i vítězství v každodenním životě. Nebudeme se pak divit nešťastnému výrazu, když máme víc informací než zkušenost svých zrcadlových buněk, která nás netěší: Můj život se zastavil. Zastavil se a já si nevím rady. Mám před sebou ceduli STOP. Jsem v bublině smrti. Stačí tu bublinu propíchnout a má mě. Svině. Autorka vůbec není hysterická a navzdory těmto úvahám jede ve svém „zastaveném“ životě jak fretka.
Nepohodu nepřináší jen nemoc a zdravotníci, také spolutrpící: Ta paní má pocit, že jí to tam patří, takže se neohleduplně producíruje kolem mé postele, která je u okna, takže „s největším soukromím“, ale ona mi ho narušuje, protože každých deset minut leze do mého prostoru. Sere mě.
Jsou tu i lidé blízcí, rodina: Mám pocit, že můj muž musí být jednoznačně v prdeli. Chodí bytem a je přesvědčen, že má nádor mozku. Na můj dotaz, odkud to ví, odpovídá, že to četl na internetu. Je to vždycky stejný. Začne ho něco trápit, hodí to Googlu a už si určuje diagnózu. Mám chuť ho uškrtit. V tu dobu jsem sama psychicky slabá a fyzicky vyčerpaná, že si vůbec neuvědomuju, že to období je pro něj ještě náročnější než pro mě.
Tento bedekr končí happyendem s vědomím, že to máme všichni podmíněně. Až já budu velkej a odhodlám se napsat svoje zkušenosti, přál bych si mít tak přesné postřehy a k tomu tak lehké pero.
MUDr. Radkin Honzák
ČASOPIS PSYCHOSOM (2019)
Deník raka
Tereza Schillerová
Otevřená, upřímná a schopná nemilosrdně pojmenovat všechny stavy, které provázejí léčbu rakoviny. Právě taková je zpověď blogerky Terezy Schillerové, která po celý rok na svém blogu zaznamenávala své zážitky z boje s touto nemocí.... více
Toto není uživatelská recenze podle pravidel DK.