Deštník svatého Petra

recenze

Deštník svatého Petra (1959) / Matematicka

Nejdříve jsem viděla stejnojmenný starý film, který mi přišel jako krásná pohádka pro dospělé. Zatoužila jsem si přečíst i knihu. Ta je tak stará, že ji neměli ani v knihovně, takže jsem si ji musela koupit. A jen jsem se do ní začetla, věděla jsem, že už ji neprodám.
Kniha je ještě lepší "pohádkou pro dospělé" než film. Mladý advokát Jurko Vibra se vydá pátrat po ztraceném dědictví po svém otci, které by mělo být ukryté v rukojeti starého deštníku. Čeká ho ale náročná cesta, protože deštník se mezi tím stal předmětem náboženského uctívání na slovenském venkově, když se zázračně objevil nad miminkem malé Veronky, aby nezmokla:
A pověst se nesla do dalekých krajů, kudy protéká Biela Voda a kde prostí slovenští lidé si u pastýřských ohňů nebo na přástkách vypravují, co ohromuje jejich fantazii, co upoutává jejich pozornost, co je obdivuhodné a nevšední. Zdá se jim, že vidí svatého Petra, oblíbeného vrátného nebeské brány, jak přináší deštník, aby farářova sestřička nezmokla. Jak se asi ten stařeček snesl z nebe? Jistě si sedl na nějaký mráček, ten mráček se pěkně spustil na zem a vysadil svatého Petra na nějakém kopci.
Potom se vypravuje o kouzelné moci deštníku, říká se, že nebožtík zahlédl deštník a hned vstal z mrtvých – a tak letí legenda dál a bere s sebou postavu hlohovského faráře a jeho sestřičky. (Panečku, bude to ale junák, který ji jednou dostane za ženu!) A zemře-li někde zámožný člověk, je farář Jan zván třeba do desáté vesnice na pohřeb, aby přišel s dalmatikou a s posvátným deštníkem, z něhož se už stala učiněná relikvie. Ale farář Jan bývá zván nejen na pohřby, ale i ke zpovědi, k lidem těžce, beznadějně nemocným a do končin vzdálených někdy i dva dny chůze, vždycky však s podmínkou, aby nad nemocným rozevřel deštník a držel ho nad ním, dokud neskončí zpověď. Není přece možné, aby to nepomohlo. Takový nemocný se buď uzdraví, nebo se neuzdraví a dojde tak aspoň spásy posmrtné.

Autor má hodně specifický druh humoru, který mě velice bavil. Neparoduje náboženskou víru, ale s jemnou ironií paroduje její nesprávné podoby, obrazy a venkovské pověry. Kromě jiného paroduje i povýšenecké maloměšťácké smýšlení:
Ale pan Konopka, nejchytřejší senátor, který vedl jednání s vdovou Münczovou a sám také dojel pro ni a pro její věci do Bystrice s povozy, které určilo město (dokonce koně, kterými ji přivezl, vyzdobil květinami), nemilosrdně usadil nespokojence takovým argumentem, že ani kámen z Davidova praku nemohl zasáhnout pádněji.
„Lidičky, nebuďte bláhoví! Když už mohla být žena královnou v Uhrách, proč by jiná žena nemohla být židovskou kramářkou v Babiné!“
Jen co je pravda, nespokojenci se poznenáhlu uklidnili, ba dokonce začali chválit volbu magistrátu, když se při první slavnosti pod zelenou a pak o všech dalších židovských Velikonocích sjížděli synové vdovy Münczové ze všech končin světa a lidé viděli, jak přechází po rynku sedm synů v slavnostním panském oblečení, se šněrovacími botami na nohou a s vysokými klobouky ve tvaru hrnce na hlavě.
Babinští měšťané stáli za slézovými ploty svých zahrádek a hruď se jim nadýmala pýchou, jak se tak za nimi dívali, a volali na sebe přes plot:
„Když už tohle není město, kmotře, pak je i netopýr pouhá muška!“
„Tolik židů se v Plešivci nevidí ani za deset let,“ odpověděl druhý kmotr a hladil si břicho samou rozkoší.
Stará Münczová se pásla pohledem na své syny ze dveří krámu, neboť tam obvykle sedávala a pletla s brýlemi v měděné obroučce na nose (už i ty brýle dodávaly Babiné jakéhosi vznešeného městského vzhledu), ale jinak to byla laskavá stařena příjemné tváře a ve svém sněhobílém krajkovém čepci se hodila tak dobře k celému rynku, k těm stavením bíle natřeným, k majestátnímu průčelí radnice, že nikdo nemohl jít kolem, aniž smekl zrovna tak jako před sochou svatého Jana Nepomuckého. (Vždyť v Babiné byly konec konců jen ty dvě pamětihodnosti.) Všichni instinktivně vycítili, že ta kulaťoučká babička je pevně spjata s plány na povznesení Babiné.


Mladý advokát překonává na své cestě za dědictvím mnohé překážky a shodou okolností se setká i s Veronkou, kterou v dětství hledaný deštník ochránil. Dnes je z ní mladá slečna a deštník mezi tím prošel mnoha peripetiemi spojenými s jeho náboženskou úctou. Jen pomalu si mladý advokát uvědomuje, že velké bohatství po otci nemusí být tím nejdůležitějším cílem když se může bez problémů uživit svou vlastní prací:
“Já taky horuji pro motýly,“ ujišťoval Jurko, „protože motýl miluje jen jednou.“
„Ó, já je mám ráda pro něco jiného…“
„Snad ne proto, že mají vousy…“
Veronka nadurděna odvrátila hlavu.
„Začínáte být nesnesitelný, pane Vibro.“
„Děkuji za vyznání.“
„Za jaké vyznání?“
„Říkala jste, že začínám být nesnesitelný. Z toho vyplývá, že jsem dosud nesnesitelný nebyl.“
„Tady to máte! To jsou ty advokátské finty. Podkládat lidem něco, co neřekli. S vámi je nebezpečné se dát do řeči, abyste věděl. Už nepromluvím ani slovo.“
Jurko prosebně sepjal ruce.
„Už to nikdy neudělám. Opravdu ne. Jen mluvte dál.“
„Vážně se zajímáte o motýly?“
„Čestné slovo. Ani lvi, ani tygři mě v tom okamžiku tolik nezajímají.“
„Motýli jsou tak krásní, víte, jako nádherně oblečené ženy. Jaký vkusný soulad barev! Dívám se na jejich křidélka jako na vzorkované látky. Vezměme například takového otakárka! Jaká nádherná souhra černočervené barvy se žlutohnědými doplňky! Zrovna taková krásná harmonie je v pestrosti admirála, a jak slavnostně ponurou náladu budí smuteční plášť na hnědé, žlutě lemované a modrými puntíky zpestřené toaletě babočky. Věřte, že by si věhlasný pařížský Worth mohl občas zajít do lesa a učit se od motýlů umění, jak se oblékat.“

Příběh dvou hlavních hrdinů je „pohádkou pro dospělé“ v nejlepším slova smyslu. Kromě toho ale kniha otevírá i mnoho prostoru k zamyšlení. Jsou opravdu peníze a bohatství v životě tím nejdůležitějším? Co je nejdůležitější ve víře a v církvi? Jak se k sobě mají chovat manželé? Jak se snaží obyvatelé malého městečka vypadat větší, než ve skutečnosti jsou? A vyplatí se energie, investovaná do takového chování? A mnoho dalších otázek a problémů je v knize humorným způsobem otevřeno.

Čtení knihy mě opravdu neskutečně bavilo. Ráda si ji někdy přečtu znovu a řadím ji ke svým nejoblíbenějším beletristickým knihám.

Vtipné dílko o "zázračném" deštníku, který přinesl štěstí mladé Veronice, sestře chudého faráře z malé slovenské vsi, a nakonec i jeho pravému majiteli, který toužil po dědictví, v deštníku ukrytém. Příběh vyznívá jako realistická... více

Komentáře (0)