Dovolte lidem, aby byli štastní podle jejich vlastních představ

recenze

Než jsem tě poznala (2013) / meluzena

Will má všechno. Vlastní firmu, dům v Londýně, konto s dostatečným počtem nul, kvalitní sex s krásnou dlouhonohou přítelkyní, je urputný, chytrý a pohledný, má světácký rozhled, neustále něco vymýšlí a zkouší nové věci, hecuje se, cestuje. Zkrátka, život mu leží u nohou. Je hybatelem svého života a šlape, co to dá.
Louisa nemá nic z toho. Ve svých 26 letech žije „zaprděný život“ v řadovém domku u rodičů, kteří žijou z týdne na týden, na maloměstě, z kterého nikdy nevytáhla paty. Je spíše divákem svého života. Vyhovuje jí její zaběhnutá rutina, její 7-letá známost se nikam neubírá. Je nezáludná a povídavá, neoplývá sebevědomím, v ničem nevyniká, za ničím se nehoní, nemá přání ani očekávání, pluje s proudem.
On je naprosto aktivní, ona naprosto pasivní. Jenže autonehoda Willovi otočí tenhle přepínač a on umře. Nikoli doopravdy, ale umře všemu, co doteď žil - zůstane na vozíku jakožto kvadruplegik plně závislý na ostatních, protože je až na minimální pohyby prstů jedné ruky zcela nehybný.

Jejich osudy se protnou, když Luisa přijde o práci a na popud úřadu práce začne pracovat jako Willova pečovatelka-společnice (jeho matka prostě chce, aby s ním přes den někdo byl, než se ona vrátí z práce), se smlouvu na šest měsíců.
A tak se potkají dva světy - Willův privilegovaný svět horních deseti tisíc, do kterého vplula Luisa jako nemotorná Popelka.

Will odmítl přijmout svou novou situaci a lidi kolem něj to mají zatraceně těžké.
Luisa čím dál hůř snáší Willovy pichlavé poznámky a chladnou atmosféru v domě, on zas její upovídanost a optimismus. Oba si ale postupně nacházejí k sobě cestu, takže společně trávený čas pro ně přestává být utrpením a začínají si ho v rámci možností skoro i užívat.
---
A zhruba někde tady končí všechna klasická klišé.
Opravdová zápletka přichází s okamžikem, kdy Luisa náhodně zaslechne útržek rozhovoru mezi Willovou matkou a sestrou - což jí převrátí všechno vzhůru nohama, protože tohle rodinné tajemství je těžké snést.
Události pak naberou rychlý spád nečekanými směry a všechno se bude muset ještě hodně zašmodrchat, než přijde konečné rozuzlení. Dokonce i na milostné vzplanutí dojde.

---

Knížka je až na pár výjimek psána v 1.osobě, jako by ji vyprávěla Luisa. Je psaná čtivě. Něco mi ale při čtení drhlo. Možná to byla ta naléhavost, která mezi řádky přímo křičela - bezmoc a zoufalství tváří v tvář takovéto ráně osudu. Možná něco jiného. Rozhodně mi ale v textu překážela slova hrozně, děsně a strašně užívaná v kladném významu (což je nešvar poslední doby). Obzvláště byla-li vkládána do úst lidem z vyšších společenských vrstev jako např. Willově matce („Jsem děsně ráda, že jste přišla.“ apod.).

---

Knížka nutí k zamyšlení, a to nejen nad tím, co se prvoplánově nabízí - tj. jaké to asi je být ve Willově kůži a být ve všem odkázaný na někoho jiného, nikdy už se nepostavit na nohy, nemít už nikdy sex (což v 35 letech dost zamrzí), atd. Jaké to asi je být v kůži jeho matky, jeho otce - rodičů, jejichž dospělý syn už dávno měl žít (a žil) svůj život odděleně od nich, a teď bydlí u nich a oni se o něj starají zas jako o dítě. A jaké to je pro holku.
Jak hodně máme právo zasahovat do života jiným lidem, byť těm nejbližším? Máme je nechat být nebo je „dokopat“ tomu, aby žili svůj potenciál, aby začali vidět svoje možnosti?
Každý má svůj úhel pohledu, každý Willovi něco nutí, každý je svým způsobem sobec - každý „ví, co je pro Willa dobré“, ale nikdo se ho nezeptá, jestli on s tím souhlasí, natož aby se ho zeptali, co vlastně ON chce.
Tváří v tvář takovým tématům se odhaluje lidství až na dřeň.
Ale jako všechna voda nakonec stejně steče dolů, tak i člověk nakonec musí vzít věci tak, jak jsou, i když se v něm příčí úplně všechno.

---

Události v knize popsané navždy změnily životy jejích protagonistů, ačkoli jejich představy o budoucnosti se (někdy značně) lišily od toho, co mělo přijít.
Pokud to čtenář dovolí, můžou změnit i jeho pohled na život.
Protože koneckonců - jak řekl jeden mudrc: „Nejsme tu proto, abychom si to tu kdovíjak užívali, ale abychom došli poznání.“ A pokud alespoň nějaký čtenář díky této knize něco pochopil, mělo její napsání smysl.
A ještě jedno indiánské rčení se hodí na tuhle knihu: „Nikdy nesuď člověka, v jehož botách jsi neušel alespoň sto mil.“

---

Než jsem tě poznala Jojo Moyes

Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bist... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---