Fitzgeraldova jazzová múza

recenze

Z jako Zelda (2014) / Babouš

Díky Luhrmannově zpracování Velkého Gatsbyho se obnovil zájem o jeho autora Francise Scotta Fitzgeralda. Škoda, že už téměř nikoho nezajímá Zelda - jeho žena, milenka a úhlavní nepřítelkyně v jednom.

Scott a Zelda se setkali na sklonku první světové války. Ona byla jižanská kráska z Alabamy, on šarmantní poručík, který chtěl ze všeho nejvíc psát romány. Už od začátku to neměli jednoduché. Proti jejich vztahu se stavěli rodiče („Spisovatelé nemají jistý příjem!“), přátelé („Vždyť je to Yankee ze Severu!“) a koneckonců i sama Zelda měla jisté pochybnosti („Přála bych si, aby nebyl ten pravý, ale obávám se, že patrně bude.“).

Když se konečně vzali, odstěhovali se do New Yorku a Scott okamžitě prorazil se svou knižní prvotinou. Najednou se stali členy vybrané společnosti, chodili na báječné večírky, tropili skandály a užívali si to, jak jen mohli.

New York manželům Fitzgeraldovým brzy nestačil, a tak následovala francouzská Riviéra. A pak Paříž! Město nad Seinou ve 20. letech žilo jako nikdy předtím a nikdy potom. V jeho barech jste mohli narazit na Ernesta Hemingwaye, Pabla Picassa, Coco Chanel, Jeana Cocteaua nebo na Gertrudu Steinovou, jež vedla avantgardní salon. Vzpomeňte si na Půlnoc v Paříži…

Zelda ale z Paříže není nadšená a je to počátek komplikací, které se pak jejich vztahem potáhnou až do konce.

Název Z jako Zelda spolu s všeříkající obálkou mě navnadil natolik, abych si knihu koupil. Líbilo se mi, že autorka Therese Anne Fowlerová ji pojala nikoliv jako běžnou biografii, nýbrž jako román. Navíc velice živý, se spoustou dialogů, takže známe Zeldiny pocity například z Hemingwaye a slyšíme hovořit i samotného autora Velkého Gatsbyho.

Je to fantastická kniha, v níž bouřlivá dvacátá léta ožívají v nevídaných barvách a vůních. A vy máte chuť si se Zeldou zatančit charleston, vykoupat se v kašně nebo se opít nejvybranějším šampaňským.

Jedinou výtku bych snad měl k nedostatečnému popisu posledních let života, ale stejně všichni víme, jak to nakonec dopadlo…

Jižanská kráska a pozdější královna jazzového věku zemřela v roce 1948 v pouhých sedmačtyřiceti letech během požáru sanatoria pro duševně nemocné ženy.

Zeldiny pozůstatky byly uloženy vedle Scotta (který zemřel na infarkt v roce 1940), jejich jediná dcera nechala nad hroby vyrýt poslední větu z Velkého Gatsbyho:

A tak se zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.

Když „kráska z Jihu“ Zelda Sayre poprvé poznala Francise Scotta Fitzgeralda, bylo jí sladkých sedmnáct a on měl na sobě slušivou uniformu. Psal se rok 1918 a oba se do sebe okamžitě zamilovali. Staly se z nich vyhledávané celebrit... více

Komentáře (0)