Francouzi neměli jen Arsène Lupina - Žlutý Robert byl menší gentleman

recenze

Žlutý Robert (1970) / RoBertino27

Románové přílohy na pokračování měly u čtenářů hned dvojí úspěch - zakoupením většinou celého ročníku daného periodika jste získali navíc sympatickou knížečku, mnohdy originální v tom směru, že její klasické vydání chybělo nebo se teprve chystalo. To byl i případ "strašného loupače" Žlutého Roberta - jak pravil jeho nesmiřitelný protivník komisař Ledocq.
Protože Vojtěch Steklač na přelomu 60. a 70. let psal drtivou většinu článků do Ohníčku, zvolil si pseudonym, aby to někomu nepřišlo divné. Žlutého Roberta vytvořil ve svém klasickém duchu - jde o směs fikce, humoru a solidní detektivky, do níž vkládá i několik odboček. Liší se názory, proč tak učinil - někteří se domnívají, že příběh sám neměl takový potenciál, spíš bych se ale klonil k názoru, že chtěl využít šíři svého záběru. Nesmíme se dívat na celé dílko příliš ostřížím zrakem - asi nebude běžné, že se Francouzi učí česky a těžko říci, proč by to dělal věhlasný lupič ve žlutých rukavicích, na druhou stranu si tím autor vybudoval milou možnost nechat komisaře Ledocqa úžasně komolit češtinu. Ale proč ne. Velmi dobře jsou vylíčeni i oba zlodějíčci Ferda Štístko a hromotluk Mamlas, pro našince poněkud cize může působit soukromý detektiv Maryska (tohle po boku Veřejné bezpečnosti???), zato na inspektoru Mamulovi bylo zřejmé, že jako reprezentant ramena spravedlnosti působí poněkud těžkopádněji. Je znám onen konflikt vedoucí k jednomu vysoce postavenému soudruhovi téhož jména a direktivní příkaz jakoukoli vazbu na něj odstranit, proto v knižním vydání už Mamuly není a nastupuje Bartoloměj Brouk. Dobové narážky tvrdí, že se tím stranický tajemník ještě více zviditelnil, ovšem méně sympatickým způsobem...
Určité pasáže si nezadají s dobrou kriminalistickou látkou a přinášejí i svěží nápady - probourat se ke šperkům ze sklepa byl v našich luzích a hájích asi originální prvek, samozřejmě náležitě komediálně ošetřen. Málokdy se kloním k vychválení stručnější verze, ale ona knížečka, díky zvláštnímu formátu Ohníčku inklinující spíš ke slovníčkové velikosti, mi přijde nejen správně zhuštěná, ale přesvědčivější. Zcela subjektivní je posouzení ilustrací - víc mi sedí Follovy obrázky, ačkoliv proti panu Bornovi nelze říci půl slova. Možná to je tím, že jsem dlouho vídal pouze první verzi a na druhou jsem si nezvykl.
Čas je zrádná past, říká jedno hezké rčení. Přesto si myslím, že Robert Le Jaune i přes velký odstup má svůj půvab. Dnešním dětem těžko bude přístupný, nehemží se to tu technologiemi, čteme jenom solidní vypravěčský a odborný příběh, do nějž je radost se "zavrtat". Proto na něj nedám dopustit, i když už je vlastně na hranici důchodového věku.

V Praze se objevuje obávaný francouzský lupič Robert le jaune - Žlutý Robert, pověstný rukavicemi zmíněné barvy. Jeho první úspěšná akce v bance uvede v pohyb policejní aparát pod vedením inspektora Mamuly, jemuž vydatně pomáhá so... více

Komentáře (0)