,,Franky Dlouhán od Františka Hamajdy je novela napsaná osmnáctiletým klukem, který tajně odchází z domova do světa hledat ,Víru, Lásku, Spravedlnost a Pravdu‘. Svižně a vyzrále napsaná zpověď teenagera prožívajícího dobrodružství na cestě.‘‘ Více o této knížce na internetu nenajdete. Najde alespoň František Hamajda – nebo spíše – Franky Dlouhán to, co hledá?

Než se na jeho příčiny a cíle cesty podívám podrobněji, vyložím nejprve název knihy. Pojmenování Franky Dlouhán explicitně odkazuje na píseň Františka a Jana Nedvěda,
jež vypráví jednoduchý příběh o jistém Frankym, který putuje po Státech, rozdává úsměvy na všechny strany, který ,,slzy neměl rád, chtěl se jenom smát.‘‘ a ,,Každý, kdo s ním chvilku byl, tak dlouho se pak smál.‘‘
Podle prvního výkladu pochází jméno František od Františka z Assisi, neboť ho otec nazýval Francesco pro znalost francouzštiny. Alternativa druhá (nám příhodnější) říká, že základem jména je původem germánské Frank(o), znamenající ,,svobodný muž‘‘. Frank odpovídá českému Františkovi a i v Česku je hojně používané jako ,,přezdívka‘‘ pro jakéhokoliv Františka. A tady se nám poprvé střetává fikce (Frank/Franky) a skutečnost (František). Mezi tím, co my, jakožto čtenáři, můžeme považovat za pravdivé (tj., to, co se Františkovi opravdu stalo), a tím, co se stalo pouze v mezích novely, budeme jen těžko hledat odpověď.
Druhé slovo názvu jednak dotváří s prvním slovem spojení, u něhož si okamžitě vybavíme píseň, kterou hrají Nedvědi (nebo aspoň ti z nás, kteří vyrůstali u táboráku), a za druhé značí, že postava (tj. Frank) je prostě a jednoduše vysoká, s čímž se pojí spoustu svízelí (tak to vnímají vyšší lidé) i předností. Poslední nosnou asociací názvu je fakt, že kniha pojmenovaná po písni odkazuje na knihy, které jsou také pojmenované po názvu písně. Možná častěji to bývá obráceně, totiž že kniha (Lolita od Vladimíra Nabokova) inspiruje hudebníky. (Píseň Lolita od skupiny Kryštof) Zde se můžeme dohadovat, zda to bylo v intenci autora (neboli jestli si sám byl vědom této asociace), nicméně tím, že v knize opakovaně zmiňuje světového autora 20. a 21. století Haruki Murakamiho, je velice pravděpodobné, že na to pomyslel. Japonský spisovatel totiž vtrhl do podvědomí čtenářů bestsellerem Norské dřevo (The Norwegian Wood), který je pojmenovaný po písni The Beatles.

A celý příběh i u Haruki Murakamiho začíná. František/Franky totiž opravdu odchází hledat onu ,,Lásku, Spravedlnost a Pravdu‘‘ (jen bych upřesnil, že od této chvíle už to není tajně – tudíž to není tajné celou knihu), neboť věří, že ji na své cestě najde. Stejně jako pan Nakata z Kafky na pobřeží. Celá první kapitola Loučení se jako jediná vytiskla už před vydáním knihy, protože ji František nechal coby dopis na rozloučenou. A tak pro ty, kteří autora znají (nebo znají celou rodinu, či dokonce jsou jeho rodinou, do níž patřím i já, neboť jsem jeho bratrem), musí být toto čtení velice emotivní. V tomto dopise se nám změnil František na Frankyho a od této chvíle už nebude než Frankyho Dlouhána. Toto je akt celého obřadu. Toto je přechod ze skutečnosti do fikce. Ne to, že si přečetl o panu Nakatovi, který utíká z domu, ne to, že kašle na reparát z Pascala (vtipný dvojsmysl), ani to, že si zakoupil nůž do divočiny, jaký má Bear Grylls, který má stvrdit celý proces. Stvrzuje ho až tento dopis.
Samotné události odstartují budíkem. Earth Is Not Room Enough, píseň od nepříliš známé britské skupiny The Groundhogs, zde rozehrává hned několik funkcí. Ta nezřejmější je sémiotická, tzn. že si zde pozorný čtenář přeloží název. Ten by mohl znít Na zemi není dostatek místa. Pojmenování podnítí k myšlence, jak to autor myslí. Kde přesně na Zemi není dostatek místa? A pro koho/co není dostatek místa? Interpretací by zde mohlo být mnoho, ale nejvýstižnější zní takto. Pro Františka zde není místo, a tak se z něj stal Franky.
A kde je to zde? Země s velkým Z ve smyslu Zeměkoule tím míněna není. Ale ani celý svět jako takový, nýbrž Frankyho svět, prostředí, ve kterém žije, Benešov, jenž se mu hnusí, školu, kterou navštěvuje (a opouští), a není v ní dostatek místa pro přemýšlení. Ovšem tato brilantní kytarová extáze tu není jen ze zmíněného důvodu. Pozornější čtenář si ji totiž pustí a bude nejspíše překvapen, jakými prvními dvěma tóny (nebo spíše zvuky?) začíná. Opravdu znějí jako něco, co by vás mělo probudit. A poslední, možná dokonce ta nejdůležitější funkce, je velice prostá. Jedná se o reklamu. Ta se v novele objevuje opravdu často. Když zůstaneme u hudby, přispívá k pochopení toho, že novela končí tam, kde začíná. A tak Franky Dlouhán doplňuje svůj seznam ,,doporučovaných‘‘ skladeb ve chvíli, kdy se vrací domu, kdy končí jeho cesta. Dává do protikladu britskou skupinu z úvodu knihy The Groundhogs s americkou The Smashing Pumpkins. V obou kapelách frontman hraje na kytaru i zpívá.
(v The Groundhogs Tony McPhee, v The Smashing Pumpinks Billy Corgan ) A právě díky kytarovým rifům a sólům jsou obě skupiny ceněné. Používají je ale jinak. O The Groundhogs jednou řekl fanoušek, že jejich koncerty jsou vůbec nejhlasitějšími na celém světě. Oproti tomu americká skupina je alternativní, klidnější, není tak hlasitá, je spíše ,,do pohody‘‘. A tím nám autor implicitně sděluje, jak se cítí na začátku knihy a jak na jejím konci, jak vnímá svět před nezbytným odchodem a jak při svobodném návratu zpátky.
Není to jen hudba, která se tu objevuje v podobě reklamy. Když Franky vysvětluje, jak a kdy se má používat vtip, aby byl vtipný, říká: ,,Vzdělávám se především od Monthy Pythonů, Hale and Pace, Červenýho trpaslíka, odrostlej jsem na Zdendovi Izerovi, Pražské pětce, Alles Gute a vlastně je dobrý znát všechny komedie, klasické i moderní. Nejlepší vtip je umět je dobře použít (cílová skupina, situace) a nekopírovat! Ale využít základy, kterým vtisknete svůj osobitý humor.‘‘ (str. 53) Jestli o autorovi můžeme něco s klidem říct, tak to, že osobitý humor se mu upřít nedá. Ač je někdy dětinský, někdy připitomělý a velice často nechutný, humor tu je a je leitmotivem celé knihy. Ať už jsou vtipy originálnější: naprosto šílená přirovnání rozvinutá do detailu (,,Zastávka na návsi je opuštěnější než německý bunkr v hustých lesích Jizerských hor.‘‘ str. 6, ,,velký betonový panel těžký jak prase, ale v tomhle počasí přitažlivější než Angelina Jolie na dobročinné akci
v Guantanamu.‘‘ str. 19), slova obecné češtiny a termíny postavené do jedné věty
(,,a dovolené zpravidla končí ponorkou rekreantů.‘‘ str. 7), absurdity řešené racionálním pohledem (,,Není to jen tak explodovat v autobuse. Přiděláte tím spoustu starostí hodně lidem.‘‘ str. 7), zkratkovité vyprávění (,,Zdravím – jdu – regál – předklon s prodlužující se pravou paží – petka – pokladna – bude to čécko – suma – peníze s cinkáním mizí v drobné žluté dlani – slušné laskavosti – schody ven.‘‘ str. 13) a postoje, kde se nám do vyprávění dostává sám narativní subjekt (,,nebudu říkat hlas, ani ON, protože je to uhozený a pěkně pitomý.‘‘ str. 7, ,,A tak se vám, knihomolům, za tuhle slátaninu omlouvám, jestli se vám alespoň trochu líbí, tak si ji dočtěte, jestli ne, potom říkám rovnou, že lepší to asi nebude.‘‘ [...] ,,Kdyby ti to nedalo zhola nic, tak věř, že každá kniha ti bude připadat po té mojí úžasná.‘‘ str. 27); anebo běžnější: sarkasmus v dialozích, historky ostatních postav
a promluvy vypravěče (autora) se čtenářem.

Je tu i sofistikovanější humor, kdy se Franky ve škole učí francouzským slovíčkům a nejde mu se marrer: bavit se čím, smát se. A přitom by člověk řekl, že zrovna tohle by mu jít mělo. Ne pokud je ve škole. Představa toho, jak sedí v lavici, totiž není představa o něm,
o Frankym. Ale o osobě, kterou byl, v kterou se opět promění na konci novely a kterou by byl, kdyby býval zůstal ve školním ústavu. On se ale teď nepotřebuje onomu slovíčku naučit, on ho používá v praxi v celé své kráse.
Ze tří ,,větších‘‘ měst (Benešov, Vlašim, Brno), ve kterých se Franky během necelého týdne ocitne, vychází vážně jen Vlašim. Benešov je město tak průměrné a nudné, že ho podnítí k tomu napsat o něm, že zde není vysoká kriminalita. Není nic špatného podat o městě tuto informaci, ovšem v kontextu celé knihy to působí přinejmenším směšně. Když Franky přijede do Brna, snaže se nepřipustit žádné předsudky, vstupuje do galerie s tím, že by rád po nevkusném nádraží zavítal za trochou kultury. Vaňkova galerie je ovšem nákupní centrum. Teatrálně má působit i hledání Hostelu Jacob (dnes již na internetu pod názvem Jacob Brno), který nenajde, neboť není tam, kde by měl být, a tak skončí v hotelu o pár ulic dál. Přestože po celém putování Brnem v textu nacházíme narážky a průpovídky na jeho adresu, tak ho Franky hodnotí jako město se sympatickými a otevřenými lidmi.

V interpretaci záměrně vynechávám charakteristiky jednotlivých vedlejších postav, neboť je neshledávám důležitými pro pochopení celé knihy. Postavy nejsou nijak zvláštní, inovativní, jedinečné, jsou to spíše objekty k vedení dialogu, ve kterém jde ale stejně o vykreslení Frankyho Dlouhána. To nic nemění na tom, že Frankymu na kamarádech, známých, ženách, které na něj křičí z ulice, aby se oblékl, náhodně potkaných kolemjdoucích a všech ostatních záleží.

V úvodu jsme si položili otázku, zda Franky najde onu ,,Víru, Lásku, Spravedlnost
a Pravdu‘‘. A otázka to není jednoduchá. Tím spíš, že je špatně položená, neboť nás svádí na scestí. Celá anotace je tak mizerně napsaná, že po jejím přečtení musí být potenciální čtenář velice zmatený, a ten, kdo ji četl, vyloženě naštvaný. První věta okamžitě vyvolá otázku, zda odchází Franky Dlouhán, nebo František Hamajda. Nebo je to jedna osoba? S největší pravděpodobností z toho, co je napsané, vyplývá, že odchází František Hamajda. Ale kdo to je? A je vůbec důležité vědět, kdo to je? Mohlo by nám tedy pomoct slovo z druhé věty zpověď. (Nechme stranou, že když je něco svižně napsané, znamená to, že autor napsal dílo ve spěchu, protože měl pravděpodobně lepší věci na práci.) Takže se jedná o zpověď neznámého osmnáctiletého teenagera, která nejspíše sklouzne k deníkovým zápiskům a nebude mít žádnou větší váhu. A korunuje to ,,fakt‘‘, že se vydává hledat ,,Víru, Lásku, Spravedlnost a Pravdu‘‘. Alespoň jednu věc mají anotace a samotná kniha společnou, pobaví.

Frankymu nejde o nalezení pravdy, víry, spravedlnosti, ani lásky. Přestože se ke svým pojetím daných pojmů dostane, neodvážil se na ,,dobrodružnou cestu‘‘ kvůli nim. Ale kvůli samotné cestě, kvůli samotnému hledání, neboť člověk nemá největší radost po tom, co vystuduje školu, vyhraje fotbalový zápas nebo se naučí Let čmeláka na kytaru, ale vzpomíná právě na nepříjemné učitele, kteří na něj byli zasedlí, na rozhodčího, jenž nepísknul penaltu, ačkoliv soupeř hrál spíše volejbal, a na mozoly na všech článcích prstů, které se už nikdy nezahojí a budou každý den připomínat naše vynaložené úsilí. A tak možná druhá část, která je o knize Franky Dlouhán na internetu napsaná a kterou jsem vám v úvodu zamlčel, řekne víc: ,,Novela je zrcadlově přiřazena v jednom svazku s knihou Petra Hamajdy: Cesta je cíl.‘‘

---

Franky Dlouhán František Hamajda

Franky Dlouhán od Františka Hamajdy je novela napsaná osmnáctiletým klukem, který tajně odchází z domova do světa hledat "Víru, Lásku, Spravedlnost a Pravdu". Svižně a vyzrále napsaná zpověď teenagera prožívajícího dobrodružství... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---