"Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku."
Cituji hlavní hrdinku této knihy, která mě opravdu nadchla. Hazel před pár lety přišli na rakovinu. Teď je celkem v pohodě, ale už si toho vytrpěla hodně. Žije s rodiči klidným životem, chodí na přednášky na vysokou s taky do nemocnice na skupinovou terapii (ono se to jmenuje jinak, ale mám okno, až si na to slovo vzpomenu, doplním ho :D). Tam potká Augustuse (Guse) Waltera. Gus se také potýkal s rakovinou, amputovali mu nohu. Stanou se z nich kamarádi a postupně se do sebe zamilovávají. Jenže hvězdy jim nepřály.

,,Podle zavedených konvencí žánru by si Augustus Waters měl až do samého konce zachovat smysl pro humor, ani na okamžik neztratit odvahu a jeho duch by měl stoupat k výšinám jako nepokořitelný orel, až by celý svět byl jeho radostné duši malý.
Jenže pravda byla takováhle, pravda byl ten ubohý chlapec, který zoufale chtěl nebýt ubohý, který tady plakal a křičel, otrávený gastronomickou sondou, která ho udržovala při životě, ale ne dost naživu.",

Kniha je velmi čtivá. Stránky se velmi rychle otáčely a já ještě nechtěla dojít do konce. Přesto že jsem zhruba od poloviny věděla, jak to skončí, stejně mě čtení bavilo. Dokázala jsem se vžít do Hazel a její situace - je nemocná, ví to a nechce, aby jí nikdo litoval, protože ví, že jí to nepomůže.

Hazel jsem si opravdu oblíbila. Na to, že jí bylo teprve 16 (ano, chodila na vysokou, maturitu dělala dříve), byla inteligentní a měla neuvěřitelně vtipné poznámky. Guse jsem si taky hodně oblíbila, stejně jako Izáka. Každá postava byla jedinečná. Musím říct, že mě hodně naštval Peter van Houten, když je takhle... urazil. Co si to jako dovoluje? Pravda je, že na konci jsem názor trochu změnila, když to vysvětlil.

Moc se mi líbily ty úvahy o životě - donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak vlastně žiju. Konec mě sice nerozplakal jako mnohé, ale zanechal ve mě dojem, že se to skutečně stalo. Možná za to mohl celkem otevřený konec, ale stejně. Je to jedna z těch knih, o které budu ještě dlouho přemýšlet. Jednoznačně doporučuji :)

---

Hvězdy nám nepřály John Green

Hazel Grace diagnostikovali ve třinácti letech rakovinu štítné žlázy, teď je jí šestnáct a rakovina je v posledním stádiu. Nikdo neví, jak dlouho bude žít, ale vědí, že smrt je nevyhnutelná. Hazel Grace tráví dny sledováním nek... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---