Jak oklamat smrt

Když do něj napíšete něčí jméno, dotyčný zemře.

I když si to samotní autoři moc nepřipouštějí, japonská manga Death Note si vydobyla nebývalý úspěch. Těžko říct, jestli za to může dokonalá promazanost samotného stroje, zbrusu nové a neokoukané součástky, silné charaktery, vyšší princip, nebo něco úplně jiného, faktem ale je, že to funguje a přitahuje další a další čtenáře.

Death Note jsem neodbytně louskala celý jeden měsíc – díl za dílem, bublina po bublině. Už dlouho se mi nestalo, že by mi všechno, co se týče jednoho jediného příběhu tak dokonale sedlo. Největším tahounem pro mě byly postavy. Začalo to Lightem Jagamim a jeho (ne)ochočeným smrtonošem Rjúkem, pokračovalo to přes nejeden brilantní mozek, z nichž se vyvinula opravdová legenda (L, Mello, L…) a skončilo to v jednom nejmenovaném skladišti, kde zbyli opravdu jen ti nejlepší. Po celou tu dobu jsem se ani v nejmenším nenudila. Pan autor totiž k smrti rád zatěžoval můj namáhaný a ke konci už opravdu unavený mozek, aby mě nakonec smetl posledním esem, co mu zbylo v rukávu.

Je pravda, že občas (hlavně někdy od sedmého dílu) mi to všechno přišlo uměle udržované a chtěla jsem už pár scének vypustit. Pak se vždycky nakonec ukázalo, že každé malé vodítko bylo záměrně vyřknuté a že i po tolika dílech zbývá dost a dost nevyužitého potenciálu – takového, který by se dal perfektně využít pro novou postavu, nebo minulost těch stávajících, či zemřelých.

Ano, umíralo se, docházel dech, 90% procent mých oblíbených postav našlo svůj předčasný konec, a přesto vám tuto sérii musím doporučit. Jen si to vezměte: Já, kterou detektivky odpuzují, začnu konzumovat něco, co je v podstatě ryzí krimi. Proč? Protože Death Note je mistrovské dílo a každý si z něj vezme to, co potřebuje.

Démon Ryuk ztratil svůj zápisník. Na tom by nebylo nic hrozného... kdyby to ovšem nebyl Zápisník smrti, a kdyby ho neztratil ve světě lidí. A kdyby ho nenašel vzorný studen Light Yagami, který se rozhodl, že zbaví svět zla - tím, ... více

Komentáře (0)