Jako vejce vejci?

recenze

Dvojčata (2014) 4 z 5

/ monushka

Když jsem byla malá a začala jsem chodit do mateřské školy, mými spolužáky se stali kluci - dvojčata. V dnešní době jsou dvojčata normálním jevem, ale v devadesátých letech byly ještě raritou. Já klukům dvojčatům strašně záviděla, i když jsem věděla, že to není hezká vlastnost. Ale představte si, že máte někoho, kdo smýšlí podobně jako vy, kdo je vám ve spoustě věcí podobný a že máte stejně starého “parťáka” na lumpárny. Ale co, byla jsem vděčná i za svého o tři roky mladšího bratra.

Teď, když jsem starší a jsem již matkou, matky dvojčat a vícerčat obdivuji, protože tyto ženy si rozhodně obdiv zaslouží. Jsem tetou dvou krásných pětiletých jednovaječných dvojčat, holčiček, jejichž maminka má i skoro osmiletého syna, takže vím, co to je za kolotoč, když je máme občas doma.

Musím však říct, že vše co se týče dvojčat mě fascinuje. Proto jsem si musela pořídit a přečíst knihu od anglické spisovatelky Saskie Sarginsonové, Dvojčata, která vyšla v prvním pololetí letošního roku.

Jednovaječná dvojčata, holčičky, jedna jako druhá. Otec? Neznámý, ale to nikomu nevadí. Milující matka se snaží o své holčičky postarat jak nejlépe dovede. Ostatně jako každá matka o svého potomka. I když otázkou je, jak moc zodpovědně se rodiče starali o své děti v době hippies? Konkrétně v roce 1972, do něhož je jedna polovina příběhu zasazená.

Viola a Isolte Loveovy se se svou matkou dost často stěhují, ale my je zastihneme v době, kdy zakotvily v Suffolku, obklopeny lesy, divokou a občas strach nahánějící přírodou. Jeden by možná čekal, že příroda bude vykreslena do nádherných jasných barev, když už se jedná o ta děvčata, ale opak je pravdou. Příroda a okolí je popisováno dosti temně, až z toho jde místy strach.

Děvčata ale výlety do lesa zbožňují a snaží se nevidět nic černého. A právě při jedné ze svých výprav se seznámí se dvěma chlapci, také dvojčaty, Johnem a Michaelem. Již od prvního setkání je zřejmé, že si ti čtyři přirostli k srdci a že toto bude přátelství na život a na smrt…

V příběhu se ocitáme i v současnosti, konkrétně v roce 1987. Isolte pracuje jako úspěšná novinářka v oblasti módního průmyslu. Má “přítele”Bena, nádherný byt a žije si na první pohled jako v pohádce. Oproti tomu má jednu velkou starost. Její starost se jmenuje Isolte, která má od určité doby problémy s příjmem potravy a je díky anorexii každou chvíli na nějakém léčení. Isolte má spoustu času na přemýšlení, a tak se ve svých vzpomínkách vrací do dob snad šťastného dětství.

Díky vyprávění, kde se střídá přítomnost a minulost, se nám dostává pestrého obrazu, kdy můžeme děvčata blíže poznat. Z dvojčat, holek mi byla sympatičtější “nemocná” Isolte, se kterou jsem soucítila, když jsem si přečetla většinu jejího příběhu. Ona je totiž z dvojčat tou, která si vše moc bere a jen tak lehce nezapomíná.

Musím se však přiznat, že jsem celou dobu čtení příběhu čekala něco, co mi vyrazí dech. Pořád jsem se ptala, kam se poděla matka děvčat a jaká že tajemství děvčata skrývají. Bylo to takové oddychové čtení, ale anotace slibovala milostné vyprávění na pomezi psychologického thrilleru. Ano, psychologie postav je dost umně vykreslena, ale pořád jsem čekala na tu pořádnou ránu, která mi na chvíli vyrazí dech.

Co jsem však ocenila, jsou kratší kapitoly, protože příběh se pak odvíjí svižněji a my se můžeme rychleji přesouvat v čase a hledat nějaká ta “tajemství”. Protože kdo z nás nějaká nemá?

Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2014
Počet stran: 312
Překlad: Jana Kordíková

Dvojčata Saskia Sarginson

Isolte a Viola jsou dvojčata. Jako děti byly neoddělitelné, ale dospěly ve dvě naprosto odlišné osobnosti: Isolte je úspěšná novinářka pracující pro módní časopis, zatímco Viola je zoufale nešťastná a už léta bojuje s anorexií. Co... více