Je lehké se k nevinným otočit zády

recenze

Život po smrti (2015) / Malous

Jaký je to pocit, když je vám osmnáct let, celý život máte před sebou a najednou není nic, jaké se zdálo být? Sníte o dobrodružství, lásce, vášni a osobním rozvoji, ale nic z toho vám není umožněno. Právní systém a policie vám ukradnou nejproduktivnější část života kvůli něčemu, co jste nespáchali. Zní to děsivě? To je dobře, protože se to stalo!

Lidé se potřebují někam hýbat, jinak nakonec začnou zapomínat, že vůbec existují.

Život po smrti nám ukazuje autentický příběh z cely smrti vyprávěný právě jedním z odsouzených. Damien Echols a jeho dva kamarádi byli v roce 1993 odsouzeni za vraždu tří chlapců. Ve vězení strávili 18 let a to neprávem. Jediný Damien dostal trest smrti, zbylí dva doživotí a to vše na základě nedostatečných důkazů a zkorumpovanosti policie. Stačilo jen, že podle místa činu, měl být vrah vyznavačem satanismu, a všichni tři odsouzení nosili černé oblečení, milovali metal a vražda se stala blízko jejich domovů. Jen to stačilo..

V půlce roku 2011 byli všichni po opětovném prozkoumání DNA testů propuštěni. Stalo se to hlavně díky neuvěřitelné mediální podpoře, která dokázala lidi na patřičných místech nenechat chladnými. Všichni tři souhlasili s dohodou zvanou jako Alfordovo přiznání, kdy došlo k uznání, že není proti nim dostatek důkazů. Výměnou za toto přiznání jim soud snížil trest na dobu, kterou si již odseděli, a propustil je.

V noci vaši mysl nic na zemi neudrží a veškerý čas trávíte pádem do propasti. Jediným lékem je východ slunce.

Autor dokázal napsat neobyčejně silný příběh. Střídají se zde kapitoly plné vězeňského násilí, které zažil, s částmi, kdy se seznamujeme s jeho dětstvím, rodinou a okolím. Damien vyrostl spolu se svými přáteli v karavanové chudinské části Memphisu. Již od malička byl jeho život plný strádání, nespravedlností a boje za šťastný život. Jeho rodina nepatřila zrovna k ideální společnosti, jako to známe dnes. Mám dojem, že kdyby se to, co se stalo jemu, stalo dítěti z nějakého lepšího prostředí, nezvládlo by to. On byl od útlého věku podvědomě i nepodvědomě cvičen na tvrdý život, který později nabral na obrátkách. Kapitoly, které nám ukazují drsný život ve vězení, byly napsané přesně tak, jak jsem očekávala. Bez jakékoliv špetky zjemnění či zkrášlení. Že život ve vězení není procházka růžovou zahradou, víme všichni, ale to, že se dozorci chovají k vězňům až tak špatně, jako ke kusům špinavých, nic neznamenajících hadrů, to bylo vážné. Sám Damien líčil, jak špatně se chovali k němu, ale i to, jak se chovali k mužům, kteří na tom nebyli mentálně dobře a správně by měli patřit do ústavu.

Spisovatel čtenáře samozřejmě neokrade ani o podrobný popis jak okresních, tak státních věznic a nechybí ani popis cel smrti a jejich stísněné zdivo.

Okresní věznice jsou školka. Státní jsou pro ty, kteří získali doktorát z brutality.

To, že autor dokázal vše přežít a ještě se zdravím rozumem, dokazuje toto úžasné dílo, které není plné jen bolesti a křivd, ale ukazuje nám samotnou cestu vězně, jak z toho dokázat vytřískat to nejlepší. Mnoho částí této knihy je věnováno osobnímu rozvoji skrze mnoho druhů náboženství a různých meditačních cvičení. Když je člověk 24 hodin denně zavřený sám ve stísněné místnosti, je důležité, aby svoji mysl a tělo řádné zaměstnával, jinak se z něj stane jen pouhá atrapa.

Znalost se dá získat z mnoha zdrojů: z knih, povídek, písní, legend, mýtů a, v moderních dobách, z počítačů a televizních pořadů. Moudrost má oproti tomu jen jeden skutečný zdroj - bolest. Jakýkoliv zážitek, který poskytuje člověku moudrost, na něm obvykle zanechá jizvu. Čím větší bolest, tím větší pochopení.

Co mě opravdu překvapilo a to velice mile, byl styl psaní. Slovní spojení, jaké se v příběhu objevila, byla trefná přesně podle toho druhu kapitoly, jakým se zrovna autor zabýval. Některá byla nechutná, ale vzhledem k tématice, o které psal, seděla výborně. Jiná byla tak skvěle vyjádřena, že stačilo zavřít oči a vy jste si je dokázali dokonale představit a prožívat vše spolu hrdinou.

Nakonec to ale není ovoce, co mi chybí nejvíc, protože kdybyste všechny ty deprivace zabalili dohromady, vyšla by vám tato jediná: Chybí mi, být považován za lidskou bytost.

Nejdříve vás příběh šokuje svojí upřímností, drsností, která do příběhu výborně zapadá. Poté vás ochromí tolika okamžiky, které jsou plné podvodů, falešností a ignorací ze strany těch, kteří vás mají chránit. Nakonec vás příběh dojme, skutečně vás rozpláče, až budete číst samotné výňatky z Damienových deníků, kde samotná data působí děsivě a co teprve jejich obsah, kde je beznaděj přímo hmatatelná.

Většina lidí čekajících ve frontě na smrt tu není z žádného jiného důvodu, než že se jejich případu dostalo více publicity než ostatním. O tom, jestli člověka odsoudí k žaláři, nebo k smrti, nemusí rozhodovat nic víc než okurková sezóna.

Nebýt tolika příznivců „Trojky ze Západního Memphisu“ z řad obyčejného lidstva, médií a celebrit jako herce Johnyho Deppa, režiséra Petera Jacksona či kapely Pearl Jam, nikdy by se tito, dnes již muži, nedostali ven. Díky finanční podpoře a mediálnosti došlo k opětovným prošetřením tam, kde policie zavřela oči jen proto, aby měla brutální vraždu pryč ze stolu i na úkor promarněných nevinných lidských životů.

Mysleli si, že nám mohou vzít naše životy a tím ta záležitost skončí, zametená pod koberec. A taky by tak skončila, nebýt toho, že si nás svět všiml.

Autentický příběh z cely smrti. V roce 1993 byli tři teenageři odsouzeni za vraždu tří osmiletých chlapců. Damien Echols dostal trest smrti. Jeho dva kamarádi doživotí. Na základě zcela nedostatečných důkazů – vrahem měl být satan... více

Komentáře (0)