Její cesta napříč časem teprve začala

Hádám, že to tak máme my všichni čtenáři. Chcete a zároveň nechcete číst dál, hryžete si nehty z toho, co se to v té konkrétní papírové baculce zase děje a nakonec si stejně říkáte, že tak hluboce už žádnou jinou ocenit nedokážete. Ano, hovořím o 700 stránkové tlusté bichli jménem Cizinka. Vážka v jantaru, 900 stránkový gigant, je jejím následníkem jak v již zmíněné váze, tak kvalitě, která se skrývá uvnitř. Další nervy ztenčující a duši hladící kolos, který budete zbožňovat. Ale hádám, že si toho chcete poslechnout víc…

Čekali byste, že si teď Claire náležitě užívá radostných příznaků těhotenství, Randall hnije kdesi v pekle a někde za humny začíná to proklaté velké skotské povstání, které se bude naše milovaná dvojice snažit nějakým rafinovaným způsobem odvrátit. Může ale tak malé množství zádrhelů obstát? Samozřejmě, že ne. To jste si vážně mysleli, že by to mohlo být takhle jednoduché?

„A to je jí patnáct?“ zhrozila jsem se. Věděla jsem, že brzká manželství nejsou v této době neobvyklá, ale patnáct? Sama jsem se vdávala v devatenácti – a potom znovu v sedmadvaceti. V sedmadvaceti jsem už byla o poznání moudřejší.

Co mi autorka hned na první stránce dokázala, je fakt, že žádná přímočarost, nebo dokonce předvídatelnost se v jejích knihách zkrátka nepodporuje. Už od začátku jsem v hlavě ďábelsky kalkulovala a přemýšlela, zda se stejně jako v Cizince všechno – nebo alespoň většina – osvětlí a jaký konec bude nasnadě tentokrát. A ano, jednoznačně můžu říct, že ten konečný pocit, kdy všechno do sebe začalo zase zapadat, byl snad ze všech pocitů, co se týče Vážky, nejlepší. Ale to bych předbíhala…

Přestože jsem měla strašnou radost, že Claire a Jamieho zase vidím (víte, jak to myslím), docela mě zamrzelo, že už se děj pohyboval na zcela jiné šachovnici, a to té francouzské. Tedy, pokud se zrovna nejednalo o současnost… V každém případě si tato záměna vyžádala i změnu praktik. Nechci moc prozrazovat, snad jen to, že nějak takhle jsem si to francouzské rendez-vous představovala. Ale Skotsko je Skotsko, víme?

„Tak,“ ozval se Jamie slabě. Náhle se za zábradlím objevil plamen a tenká modrá zář- Následovaly jiskry, stěžňové lano prasklo a k nebi se vznesly oranžovočervené čáry. Loď tiše nadskočila a po olejem napuštěné palubě se roztančily plameny. Jedna svinutá plachta zajiskřila a vzplála také.

Bez vykrucování musím opět potvrdit, že délka čtení této knihy byla šílená. Ne, snad, že bych vážně čekala, že to všechno budu mít zfouklé za dva dny (čiré zoufalství někoho, kdo chce vědět, co bude dál), ale vzhledem k tomu, že se tato série hrdě zapsala do mých oblíbených a velmi žádaných položek pomyslného seznamu, mi měsíc přišel opravdu hodně. Ne, že by se mi doma nesmáli, že tenhle kraken mi musí vystačit na dalších 100 let a já nebyla prostě pyšná, že to vzhledem k historickému tématu a napjatým nervům tak odsýpalo, to jen takové menší rozpolcení mezi tím, že jsem to chtěla mít hned přečtené a zároveň nikdy nedočtené. Ale něco takového jsem vám už myslím říkala.

I když se na druhém dílu provedlo překvapivě dost změn, Vážka v jantaru byla čirou poezií pro moji duši. Diana Gabaldon se nebála použít nejrůznější špinavé praktiky, podtrhla romanci mezi Jamiem a Clare, odhalila další skutečnosti a s grácií navnadila na další díl.

Pokud jste četli první díl, nejspíš víte, co máte dělat (Čapnout Vážku v jantaru!), pokud ne, tak zasloužíte jednu dávku na holou za to, že jste si nechali prozradit část děje z minulého dílu a druhou dávku za to, že jste si Cizinku ještě nepořídili. Na druhou stranu alespoň nemusíte čekat…

Strhující příběh navazuje na první díl s názvem „Cizinka“. Tentokrát nás ale přivede do Francie, kam Claire a Jamie uprchli před brutálním pronásledováním velitele anglické posádky ve Skotsku. Stanou se svědky plánování dalšího po... více

Komentáře (0)