Kniha se odehrává v padesátých letech v New Orleans. Sedmnáctiletá Josie Morainová žije v malém bytě nad knihkupectvím, ve kterém pracuje společně se svým kamarádem Patrickem. Každé ráno potom chodí uklízet do bordelu, kde pracuje její matka. Josiina matka byla vykreslena jako naprosto hloupá a naivní, mentálně na úrovni dítěte. Zato Josie byla krásná, jak jí někdo pořád opakoval, neuvěřitelně chytrá, statečná, silná a oblíbená. A v šesti uměla připravit dokonale Martini. Nepřipomíná vám to něco? No, ano, jestli tipujete Mary Sue, jste správně.

Musím autorce připsat k dobru, že se život s Josie opravdu nemazlil, ale ona sama mě neskutečně vytáčela. Typická Popelka. Bylo jedno, kolikrát bylo v knize řečeno, že "Josie, ty přece nejsi Popelka!", nepřesvědčilo mě to. Všichni ji naprosto zbožňovali a udělali by pro ni první poslední. Ona je strašně ublížená chudinka.

Nad vodou to trochu držela postava dobrotivé bordelmamá Willie, která sice (jaké překvapení - takhle postava byla taky jedno velké klišé, ale prostě mě bavila) pouštěla síru, ale ve skrytu duše byla dobrotivou kmotřičkou. A pro Josie by udělala první poslední. Překvapuje vás to?

A samozřejmě Cokie, neuvěřitelně dobrotivý řidič. Vlastně většina postav je dobrotivých a Josie hrozně milují a udělali by pro ni cokoli. Hlavní negativní postavy jsou jen její matka a Cincinnatti, její gangsterský přítel, plus otec Josiiny kamarádky Charlotte. A ti jsou tak špatní, až na nich není nic dobrého. Když se nad tím zamyslím, stačí namalovat čáru a na jednu stranu postavit všechny kladné postavy a na druhou záporné. Nikdo není mezi. Všichni jsou vykreslení tak, že je předem jasné, co od nich čekat.

Samotná zápletka je pak založená na zapření faktu. To také nemám hrozně ráda. Kdyby hrdinka řekla pravdu, ušetřila by si strašně moc problémů. Navíc bylo od začátku jasné, že kdyby řekla pravdu, nikdo by se na ní nezlobil. Když jsem se dočetla až k tomu, už jsem jenom zatínala zuby a snažila se konec knihy přetrpět. Nechyběly v něm zvraty v ději, kdy se všechno prostě pořádně pokazilo, což bylo příjemné překvapení, protože jsem čekala, že hrdince od jistého bodu bude už všechno jenom vycházet (A stačilo počkat.)

Jediné, co příběh jakž takž drželo, byla skutečnost, že se autorce díky množství postav a drobných každodenních situací povedlo vykreslit poměrně realistický příběh. S počtem postav jsem problém neměla, přece jenom v životě se taky denně nestýkáme jen s pár lidmi. To přidalo příběhu na reálnosti.

I přes to, že je kniha z padesátých let, nijak jsem tu atmosféru necítila.Přišlo mi to téměř jako z pozdější doby, téměř dnešní. Až na absenci moderní techniky, samozřejmě. Prostě jsem to necítila. Když autor z dnešní doby píše něco z minulosti, je vykreslení atmosféry neskutečně těžké a pracné. Tak tomu bylo u V odstínech šedi, to je jasné. Tato kniha ale tolik úsilí ani nepotřebovala. Celé se to točí kolem Josie, která pořád fňuká, že chce na univerzitu, nebo uklízí, nebo řeší svoje problémy. Zkrátka mi v prostředí chybí nějaký prvek, který by pořádně navozoval atmosféru padesátých let minulého století. Není tam nic výrazného, nic specifického.

Celkově? Nenudila jsem se, příběh je to docela dobrý. Ale že bych si ho oblíbila, to se taky říct nedá. Všechno to bylo hlavně kvůli Josie, která mě štvala od začátku do konce. Že by "dýchala a ožívala" každá postava, jak se píše na přebalu? No, pro mě tedy fakt ne.

Většina recenzní na knihu je pozitivních a na Goodreaders má hodnocení 4,1. Já to opravdu nechápu, prostě mě to štvalo a když si nesednu s hlavní postavou, nesedne mi ani kniha.

---

Potrhaná křídla Ruta Sepetys

New Orleans padesátých let – zábava, saxofony, intriky i černá ruka mafie. Josie Moraineová přišla do města „velké pohody“ s matkou. S matkou, která jí slibovala panenku, když bude hodná, ale nikdy si na to pak nevzpomněla, s matk... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---