„Jsem depkař, přátelé… No a co?“

recenze

„Říká se, že svět patří ranním ptáčatům. Není to pravda. Svět patří tomu, kdo je šťastný, že vstal.“
Monica Vitti

Mít někoho rád a rád někomu pomoci je dosti rozdílné. To si rozvedený advokát Diego, trpící hlubokou depresí uvědomí poměrně pozdě. Žije jen se svým psem Ulyssem, kterého nade vše miluje. Je jediná živá duše, která ho chápe. Jeho přátelé, ani rodina, na něj nemají čas a jeho potíže zlehčují.
Příběh je plný humoru a popisuje osamělost s chorobou, jíž trpí řada lidí okolo nás. Diego řeší různé problémy: přátelé, kteří nevěří, že je mu zle, rodinu, která ho vybízí, aby se vzchopil, schůzky s psychologem, polykání psychofarmak, až k pokusu o sebevraždu.
Vzchopí se Diego a najde nový smysl svého života?

„Vyprskl jsem smíchy, ještě než jsem odpověděl na pozdrav. Můj psychoanalytik se tak neskutečně podobal bobrovi z japonského animovaného seriálu, až mě to vyvedlo z míry. Díky jednomu vyčnívajícímu řezáku mnohem většímu než ten druhý a opuštěné čupřince vlasů uprostřed hlavy víc připomínal obrovského hlodavce s kravatou než příslušníka druhu Homo sapiens.“

Diego dospěje až do čtvrté fáze deprese, což znamená, že chce spáchat sebevraždu. Zkoumá na internetu různé způsoby, jakými by jí spáchal a bere to rovnou vylučovací metodou. Když konečně vybere druh sebevraždy, tak zase dlouhé hodiny vymýšlí, co napsat do dopisu na rozloučenou. Když ho stále nic nenapadá, skončí na googlu a zadá: „Slavné dopisy sebevrahů.“ Vyběhne 463000 výsledků za 0,54 sekundy.

„Určitě se všichni budou cítit provinile, že mi nepomohli a přesně to jsem chtěl. Ted se můžu s klidnou myslí zasebevraždit.“

Kdo četl 100 dní štěstí, prostě si musí přečíst i Máš mě vůbec rád?. V polovině se začnou knihy trošku prolínat – respektive se dozvíte, co se dělo poté a jak žijí některé postavy ze 100 dní štěstí nyní. Jako třeba Umberto, či manželka Paola.
Diego při toulkách Římem narazí na obchůdek Klábosení, který provozuje důchodce Massimiliano. Hned první den se tam setká s dalším depkařem Giandreou, který se pokoušel oběsit. Ano, je to stále ten stejný depkař, který tam chodí už od dob 100 dní štěstí. Kdo ví, třeba Klábosení v centru Říma opravdu existuje… Jestli ano, pozdravujte ode mě Massimiliana, který to vše vymyslel. A samozřejmě také Diega, který tam třeba sedává dodnes.

„Někdy máme řešení přímo před očima, jenom to nevidíme.“

Klábosení je opravdový balzám na Diegovu pošramocenou duši. Massimiliano ho přinutí zamyslet se nad svým životem. Co na světě nejvíc milujete? Čeho byste se nechtěli vzdát? Zamyslete se a zkuste si také 10 bodů zapsat.
Zase je zde pár věcí, které nutí čtenáře k zamyšlení nad vlastním životem a k tomu připravené prázdné stránky na vyplnění každého úkolu, který měl i Diego.
Nakonec všichni tři vymyslí plán, jak konat dobro „jentak“, pro radost druhým

Definice v italské wikipedii je naprosto jasná: „Termín ráj se užívá pro utopické klidné místo, které nepodléhá ubíhajícímu času a které charakterizuje mír a štěstí.“ Tohle místo jsem moc dobře znal. Byl to Massimilianův obchůdek Klábosení. Takhle si já představuju ráj.

Budete se smát, budete plakat štěstím, ale i smutkem. Kniha je o mezilidských vztazích, o obrovském přátelství, lásce ke zvířatům i lidem a o sladkých ciambellách. Příběh je plný takové té životní moudrosti a laskavosti. Přinutí vás zamyslet se sami nad sebou a svým životem.
V románu se popisuje úžasné město Řím. Diego se běžně prochází okolo Kolosea nebo Fora Romana, což jsem si opravdu užívala. Vždy jsem toužila Řím navštívit a až se toho konečně dočkám a budu se procházet jeho uličkami, vím, že budu hledat, a všude se dívat, zda neuvidím ten tajemný a krásný zapadlý obchůdek Klábosení.

„Konat dobro je jediný důvod, proč jsme přišli na tuto planetu.“

Moc děkuji Knihám DOBROVSKÝ za recenzní výtisk.

Je dost velký rozdíl mezi “Mít někoho rád” a “rád někomu pomoci” . To si rozvedený pětačtyřicátník Diego Anastasi, který si vybudoval pověst úspěšného advokáta a taky hlubokou depresi, bohužel uvědomí poměrně pozdě. Při té příle... více

Komentáře (0)