Právě jsem dočetla a ještě se klepu. Jsem vyděšená, protože nejde o fikci a přitom si nedovedu představit, jak tohle celé mohla Renata vůbec přežít. Kdybych mohla její bolest rozdělit mezi deset lidí, pořád by toho na jednoho bylo víc, než lze normálně unést.
Je rok 2018 a mnoho z nás se domnívá, že žijeme v civilizované společnosti a stát nás chrání. S naivní důvěrou akceptujeme množství zásahů do našich svobod, výměnou za zajištěné bezpečí. Tváříme se, že před zákonem jsou si všichni rovni.
Jenže na případech, jako je tenhle, se ukazuje jakému týrání může být lidská bytost v moderním světě vystavena. Je neuvěřitelné, kolik lidí se na tom muselo aktivně podílet, kolik jich to tolerovalo aniž by projevili jen špetku soucitu. Kolik selhání institucí a jejich pracovníků jsme ochotni akceptovat?
Jak moc nás to vůbec zajímá, dokud se v obdobné situaci neocitneme sami? Máte chuť radši přivřít oči a ani se do příběhu nezačíst, abyste nemuseli čelit faktu, že o tom víte? Znám dost lidí s tímto přístupem. Každý z nás, kdo nezasáhne či alespoň nepromluví, když vidí že je pácháno bezpráví, pomáhá budovat tuhle realitu ve které společně žijeme všichni. A žít ve světě, kde milující mámě seberou dítě, je tragické.
Renata má můj obdiv. Ani náhodou bych neměla tolik sil, jako ona. Patří jí obrovská úcta, že to nevzdala, že žije. Že se za sebe a svou rodinu postavila a měla odvahu vyprávět svůj příběh. Markétě Šichtařové děkuji, že má v sobě dost empatie a rozumu a dokázala vypátrat a věcně popsat utrpení, které Renata zažila. Ta kniha je moc důležitá. Musíme vědět, že se tyto věci dějí. Že se mohou stát nám. A že bychom to neměli nechat být jen proto, že jsme ještě nepřišli na řadu.
Ukradený syn
Markéta Šichtařová
Když noční můra se stane skutečností: Díky zvůli státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ díky s... více