Kdo by (ne)chtěl žít na Ostrově počmáraných blahovičníků?!

recenze

Rodinné tajemství, které po více než sedm desetiletí slušně vynáší. A mnoho postav, které se tak nějak hledají. Takhle by se dal v kostce shrnout román australské spisovatelky Liane Moriarty Poslední výročí. Její jméno se dostalo do povědomí i díky zdařilému filmovému zpracování jejích Sedmilhářek (seriál se mi líbil ještě více než kniha). I tentokrát situuje autorka svůj román do Austrálie – země našich protinožců je spolehlivým esem v rukávu a pozvánku „za hranice všedních dnů“ čtenář rád přijme.
Ostrov počmáraných blahovičníků je i teď, na začátku jedenadvacátého století, dost velký zapadákov. Ve třicátých letech století minulého tu vyloženě dávaly lišky (či jiný zástupce místní fauny?) dobrou noc a obyvatelé se dali spočítat na prstech jedné ruky. Nějakou dobu tu žili i jistí Munroeovi – Alice a Jack. Jednoho dne však zmizeli. Opustili svůj dům, určitě ve spěchu, protože voda v konvici se ještě vařila, když tam vstoupily dvě sestry – Connie a Rose. A zjistily, že dům tak úplně prázdný není – v postýlce leží právě narozená holčička. Záhada nebyla nikdy vysvětlena, ale i po mnoha desetiletích je zdrojem peněz - pro sestry, které se dítěte ujaly, i pro několik dalších generací potomků tajemné nalezenkyně. Z domku je muzeum, pořádají se výroční slavnosti a příslušníci rodiny patří mezi místní celebrity. „Slušný rozjezd,“ říká si čtenář, protože všemožné varianty na „záhadu zamčeného pokoje“ shledává atraktivními. Trochu mu možná bude lézt na nervy Sophie, která děj poměrně brzdí svou naléhavou potřebou najít otce svých dosud nepočatých dětí, a její rodiče bych označila už za vyloženě plonkové. Osobní trable hrdinů občas překryjí detektivní linii příběhu. Některé nejsou ničím výjimečné – manželka, která si už nenechá líbit manželovy zlomyslné poznámky a rapidně zhubne, je trochu literární klišé. Na prahu středního věku objevená sexuální orientace – dejme tomu. Novopečená matka, která píše trochu divné knížky pro děti, si o pozornost říká zcela určitě. Vdovy, které vzpomínají na své manžely – řekly by nahlas, co se jim honí hlavou? A pak jsou tu všudypřítomné narážky – dozvíš se, počkej, až ti bude čtyřicet. Pozorný čtenář sbírá střípky informací, kombinuje a na základě poskytnutých indicií má šanci přijít záhadě na kloub (bez ohledu na svůj věk).
Překladatelka v jedné chvíli opakovaně mate čtenáře – uvedená literární postava je pozvána na oběd, potom zasedají k večeři a paní domu dokončuje oběd v kuchyni – ale to jen tak na okraj, je mi jasné, že v anglicky mluvících zemích holt to občas popletou.
Cílovou skupinou, pro kterou Liane Moriarty píše své knihy, jsou ženy. Tento fakt ovšem nedegraduje její příběhy na úroveň laciné červené knihovny, sladkobolných či eroticky odvážnějších harlekýnů. Příjemné a oddvé čtení na dovolenou a mužům vstup rozhodně zapovězen není – takto bych knihu ohodnotila. Dám čtyři hvězdy – tu poslední za závěrečné stránky. A rozhodně pozorně poslouchejte, co vám vlastně vaše stará teta vypráví.

Sophii táhne na čtyřicet, a ačkoliv je taková optimistka, že podle své kamarádky Claire nevidí sklenici zpola, ale úplně plnou, už i ji začínají trochu znervózňovat biologické hodiny a nová známost je přitom v nedohlednu. Neudělal... více

Komentáře (0)