Kéž bychom měli víc Masaryků

recenze

Hovory s T. G. Masarykem (1990) / Zentao

„Zájem, to je život sám, bez zájmu a bez lásky není života.“

Hovory s T.G.M. jsem v rámci svého čtenářského listu přibral jen tak mimochodem s tím, že se třeba dozvím něco zajímavého o našem prvním prezidentovi a že si tak budu moci odpočinout od náročnějšího čtiva (v tomto případě Odysseii a Ztraceného ráje). Nemohl jsem se více mýlit. Rovnou na úvod se přiznám, že mám rád Karla Čapka. Jeho knihy hltám. Bezvýjimečně obdivuji profesora Masaryka a jiné osobnosti minulosti, jako sira W. Churchilla, T. Roosevelta, Marka Aurelia apod., které mi budou vždy nedostižnými vzory. Čtením knih, které jsem zařadil do svého seznamu Pilíře západní civilizace (Ilias, Odysseia, Aeneis, Božská komedie a Ztracený ráj), se snažím znovu objevit hodnoty, které jejich autoři považovali za univerzální. Přesto ačkoli mohu říci, že každé z těchto děl má svou nezměrnou uměleckou a filosofickou (především etickou) hodnotu, žádné z nich na mne nezapůsobilo tak drtivě, jako právě Hovory s T.G.M.

Hovory s T.G.M. jsou rozděleny na 4 části. První dvě části pojednávají o Tomáši G. Masarykovi – jeho cestě od dětských let až do úřadu prezidenta. Třetí část je dialogem mezi autorem a panem prezidentem o otázkách noetických, metafyzických, náboženských a politických. V poslední části nazvané „Mlčení s T. G. Masarykem“ Karel Čapek popisuje, jak kniha vznikala, v čem pravdivá je a v čem pravdivá není a že to nakonec „bylo asi devět let vyptávání, uvažování, vzpomínání, vypravování a – mlčení.“

Věk mladosti

„Teď si vemte, jaký pokrok už je dnešní škola; ale ještě mnoho se dá na ní reformovat, aby vychovávala samostatné a sebevědomé lidi, lidi s kuráží do života.“

Masaryk v této části popisuje své mládí a dospívání. Věnuje se škole, učitelům a jejich autoritě, a to z pohledu, jak tyto vlivy formují dítě pro jeho další osud. Hned na začátku jsem si říkal, jak je zajímavé, že skoro všechno, co se v knize píše, se dá vztáhnout i na naši současnou situaci. Do konce četby už mne to nepustilo. Jak málo se toho za několik desítek let změnilo. Právě v tom spatřuji hlavní sílu a důvod k přečtení celé knihy – je stále aktuální, ačkoli vychází z hodnot, které už se zdají být vzdálenými. Je dobře, že kniha ukazuje, že tak vzdálené nejsou, jenom se málo připomínají. Masarykův důraz na výchovu příkladem je podnětný. V tomto případě spočívá v jeho požadavku na učitele, aby to byl člověk, jehož autorita má spočívat na rozdílu věku a převaze ve věcech vědění, praxe a charakteru. Aby to tedy byl člověk celistvý – dovedný, praktický i mravní – Masarykův ideál „slušného člověka“. Za nesmírně moderní pak považuji myšlenku, že dobrá výchova a dobé učení má bát co nejindividuálnější. Realizace této myšlenky je i v současnosti teprve v plenkách. Pedagogickou praxi pak předbíhá mílovými kroky tvrzením, že „člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá.“ Zájem je více než znalost.

Co k tomu dodat? Snad po celou dobu čtení jsem jen přikyvoval a podtrhával jsem si jednotlivé části textu, abych se k nim mohl kdykoli vrátit. Je vidět, že Masaryk žil v době, kdy byl prostor věci promýšlet a čas plynul pomaleji. Nebo to tak možná nebylo, jen v naší době je více rozptylování a méně času na přemýšlení.

„I my chceme zvonit na zvonici světa jako ti podvorovští na té čenkovské. To je problém malého národa: my musíme dělat více než jiní a být šikovní; ale kdyby na nás někdo šel s násilím, tož se nedat… Nedat se, to je všechno.“

Z dalšího vyprávění na mne nejvíce zapůsobily Masarykovy ideály, které plynou i z další části Hovorů – láska, odvaha, světovost, samostatnost, přátelství, nadhled, sport, ušlechtilost i smysl pro humor. Pro mne osobně byla nejzajímavější ze všeho Masarykova civilnost – když říká, že by byl šťastný i jako kovář v Čejči stejně, jako je šťastný teď, tak mu to věřím.

Ohledně Masaryka jako čtenáře nelze vyjádřit snad nic jiného než obdiv. Sám taky podotýká, že knihy jsou jeho jedinou nákladnější vášní, což je zrovna pro návštěvníky databazeknih.cz zcela pochopitelné. Sám se vymezuje jako „nenasytný čtenář“ a není jediný důvod mu nevěřit. Cituje autory a romány všech možných národů, přičemž většinu četl v originále. Domnívám se, že i to je vzor hodný následování i v současnosti. Aby tak člověk v sobě posiloval světovost a toleranci k tomu, co je vzdálenější. Pak mu to totiž není tolik cizí. Myslím si, že i tyto myšlenky mohou přispět velmi do současných politických a jiných debat.

Jako červená nit se celým dílem táhne Masarykova velmi praktická láska k filosofii a filosofům. Pro čtenáře je pak dobré se na to předem připravit, aby mu čtení Hovorů s T.G.M. plynulo příjemným tempem a nebylo narušováno neznalostí některých jmen nebo myšlenek. Přišlo mi, že ideálním čtenářem Hovorů (zejm. první části) je čerstvě absolvovaný gymnazista. Právě těm bych čtení Hovorů s T.G.M. doporučoval především. A možná je na tom vidět také to, že sám Masaryk zůstal především humanitně zaměřeným gymnazistou po celý život a že ze školy si vzal právě ten tolik potřebný zájem.

Život a práce

„Člověk mnoho vydrží, má-li chuť do práce a cítí-li svou povinnost k rodině.“

Zatímco v předchozí části se vyřádí čtenářova mladá mysl, v této části si na své přijde zase čtenářova mysl dospělá. Masaryk hovoří o konfliktech, do kterých se dostal obvykle čirou shodou náhod, i když je otázka, jestli těch náhod může být opravdu tolik. Možná právě jeho snaha dosáhnout platónského ideálu pravdivosti (záměrně se vyhýbám užití „pravdy“, protože se zdá, že ani Masaryk tím nemyslel jednu konkrétní „totalitní“ pravdu, ale spíše stav poznání, který je možné kriticky ověřit) ho vedla do tolika sporů. Sám k tomu však dodává: „Nejčastěji jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám. Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody.“ Bez tolerance není svobody… bez svobody není demokracie.

„Já nevidím žádného rozdílu mezi nadáním mužů a žen.“

Masaryk (prostřednictvím Čapka) především ve druhé části jen tak mimochodem trousí úvahy o praktické politice – kam by měla směřovat, jakých by měla dosahovat cílů, pro koho by měla být vedena i jak by se měly jednotlivé problémy řešit. Myslím si, že právě tento praktický pohled na politiku a život obecně dělá z Masaryka jedinečného politika a je dalším důvodem, proč si Hovory přečíst. A ne jednou. Klidně i vícekrát. Jako osvěžující vnímám i Masarykův postoj k novinářům, na které klade mnohem přísnější nároky, než je současná praxe. Navíc je vnímá jako jednu z politických sil, což je aspekt novinařiny, na který se trochu pozapomnělo, nicméně současnost klade tento aspekt opět do popředí. I to ukazuje na nadčasovost Hovorů.

„Být samostatný, být samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe sám. Není jen žebrota podomní, je i žebrota mravní. Já vždycky chtěl, aby každý byl sám sobě pánem. To platí politicky, sociálně i mravně. Být si pánem: to zahrnuje svobodu i kázeň.“

V dalším textu se Masaryk věnuje svému působení před válkou a po válce. Myslím si, že pro nás tato výpověď může být zajímavá především z toho důvodu, že je vidět, že častokrát mohl Masaryk položit život v procesu vzniku 1. Československé republiky a jak moc jemu a dalším vděčíme za to, že i v současnosti máme republiku a nejsme rozmetáni mezi ostatní státy, jako hotel, ve kterém přespával v době, kdy byl v Moskvě, ve které probíhaly boje bolševiků. Tato zmínka mi utkvěla v paměti především proto, že o ní hovoří ještě ve čtvrté části Čapek, jak i jeho to překvapilo (s. 278).

„Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti.“

Částí samou o sobě je pak kapitola Starý strom, která má pouhé tři strany, na kterých je shrnut Masarykův recept dobrého života a stárnutí. Jednoduchost a celistvost toho celého mi byla velmi sympatická. Doporučuji přečíst si aspoň tyto 3 strany všem a svým způsobem se s nimi vypořádat.

„Dělej, pracuj, dokud tvé minuty plynou.“

Myšlení a život

„Máme právo iniciativy a sneseme i tíhu odpovědnosti. Odtud povinnost aktivismu a snažení odhodlanosti a statečnosti.“

V této části si přijde na své zase trochu poučenější či přemýšlivější čtenář. Asi nejzajímavějším aspektem celé části je to, že je ačkoli je rozdělena podle probíraných témat, jsou Masarykovy úvahy celistvé. Jakoby kulaté. Všechno souvisí se vším a všechno vychází z jednoho principu – aktivní lásky. Masarykova noetika je mi příjemná, protože je praktická. Odmítá solipsismus, a naopak zdůrazňuje všechny aspekty poznávání – všechny jsou důležité. Jeho odmítnutí solipsismu (ve zkratce – existuji pouze já, neexistuje okolní svět) ho pak vede k tomu, že jsme odpovědni za okolní svět a že na něj můžeme působit stejně, jako působí na nás. Tím rozbíjí i rezignaci či skepsi. Jeho hlavním východiskem je tak kritický rozum, který bere ohled na cit. Za mne – proč ne? Je to milý a činorodý pohled na svět.

Z metafyziky mne zase zaujal jeho postoj k rovnosti duší, ze kterého vyvozuje rovnost lidí, přičemž ale na jiném místě v politice neopomíná zdůraznit, že ví, že ve skutečném světě taková rovnost nemůže existovat a tím brojí proti komunismu. Velmi optimistické je i jeho vidění světa principem teleologie. Tedy všechno má svůj účel. Vliv platonismu na Masaryka je viditelný, ale jeho pojetí je jedinečné (jak plyne i z níže uvedeného citátu). Opět to považuji za velmi optimistický pohled na svět a život.

„Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále.“

Náboženství – tam mne Masaryk asi nejvíce překvapil, jak moc jsem s ním musel jako čtenář bojovat a jak často byl tento boj nesnadný. Rovnou přiznávám, že jsem ateista, takže jinak založený čtenář může tuto část prožívat jinak. Nicméně nakonec Masaryk dospěl k závěru, se kterým se může ztotožnit snad každý – náboženství má být především praxí. Praxí takovou, že člověk žije mravně, a to v souladu s určitými hodnotami. Masaryk tyto hodnoty dovozuje zejména z Ježíšova vzoru a vykládá je, opět, velmi příjemným a zajímavým způsobem jako lásku k ostatním. Myslím si, že každý se k těmto úvahám může vymezit po svém a najde v tom jisté obohacení.

„Vzájemná služba.“

Vlastně celá tato třetí část je zajímavá proto, že se k ní může čtenář více vyhranit a více si s ní v mysli pohrát. Zatímco předchozí dvě části mu mohou přinést zajímavé informace či vzor, třetí část si může více promýšlet a argumentovat s ní a třeba si i podle ní upravit svůj světonázor. A to mnoho knih v dnešní době neumí.

Jak jsem uvedl výše, za zmínku stojí zcela rozhodně Masarykovo myšlení v syntézách. Na místo rozkolů vidí sjednocení. Na místo konfliktů doplnění. Celý tento pohled mi přišel nesmírně ojedinělý a osvěžující a je to jeden z důvodů, proč už teď vím, že se ke knize budu pravidelně vracet. Kvůli Masarykově nezdolnému optimismu a víře v lepší budoucnost – životní i mravní.

„Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě.“

Za zcela stěžejní kapitolu třetí části pak považuji politiku, ve které Masaryk zmiňuje své myšlenky o demokracii a myslím si, že by si je měl přečíst každý, kdo v demokracii věří a je pro něj důležitá. Jsem moc rád, že jsou tyto myšlenky zachyceny pro nás a další generace.

Mlčení s T.G. Masarykem

Poslední část je ryze autorská. Čapek popisuje, proč a jak vznikaly Hovory. Představuji si to jako velmi zajímavé diskuse a mlčení v přírodě. Konec konců, kde jinde?

Závěr

Hovory s T.G.M. považuji osobně za jedno z obsahově nejzásadnějších děl, jaké jsem četl. Určitě jeho četbu doporučuji všem, které život a politika nenechává chladným. Kdo ví, třeba právě četba Hovorů s T.G.M. dá vzniknout osobnosti srovnatelné s T.G. Masarykem. A to bych si moc přál.

Mimořádně ceněné dílo Karla Čapka vznikalo v letech 1928–1935 na základě rozhovorů s prvním československým prezidentem T. G. Masarykem. Spis vypovídá o prezidentově životě od dětství po jeho vstup do vysoké politiky. Seznámíme se... více

Komentáře (0)