Kterak Conan kleštěnec nahodile putuje světem a čas od času někoho zapíchne
recenze
Conan a Pán stříbrného netopýra (1995)
/ biglaca
Tak jsem si jednoho dne zabalil tuhle knížku do kufru, že budu mít na dovolené co číst a že mi 400 stran textu vystačí určitě na pár dní. Docela jsem se těšil, protože Conan a sedm dní do úplňku je sice conanovka slabší, ale pořád svému účelu v rámci žánru poslouží.
Jak moc jsem se mýlil, mi začínalo být jasné po první čtvrtině knihy, přesto jsem se pochlapil a dočetl text do konce, přičemž mé obavy se vlastně naplnily beze zbytku.
Předně text se snaží tvářit jako román (zpočátku máme dokonce dvě dějové linky, které však záhy splynou a vcelku unyle se sunou kupředu jako jedna), nicméně počtem postav i dějovou strukturou se jedná o docela přerostlou povídku či spíš sled povídek volně spojených hlavní dějovou linií, o které se však čtenář nic moc nedozví. Vlastně její vyřešení je takovým vedlejším produktem tohoto "cestopisu".
O co jde? Třicátník či čtyřicátník Conan se doma v Cimmerii začne nudit, takže se rozhodne vypravit nazdařbůh na jih a jako náhodou se octne v Arenjunu, kdysi slavném městu zlodějů, nyní profízlovaném nezranitelnými strážemi. Tam se náhodou setká se svou utajenou dcerou, načež musí město zase chvatně opustit. Ve stejný moment je princ Sesamus otcem odeslán na dalekou nebezpečnou diplomatickou cestu do oblasti, kde sídlí hlavní záporák, který se snaží za pomoci temných sil, místních kmenů i zrádců vybudovat velkou říši. Přirozeně se princ i Conan setkají a v závěrečném tříetapovém masakru zatnou všem nepřátelům tipec...
To zní dobře že? Ale...
1) Není to Conanovka, ale Sesamusovka. To asi nevadí, bohužel je Sesamus neskutečně nudný jouda, který se nechává pravidelně zajmout. Vlastně je to taková orientální neosvalená verze Conana - jejich jednání je dost podobné, přičemž se vytrácí tradiční aspekt divokosti a živočišnosti Conanovy, který nikde nahrazen není.
2) Postavy jsou k uzoufání vykleštěné. O Conanovi a Sesamovi jsem už hovořil. Hlavní ženskou hrdinkou je Lacerta, Conanova náctiletá dcera, o níž hlavní hrdina neví. Považuji za výborný nápad konfrontovat Conana se svou sexuální nevázaností v podobě nějakého potomka, nadto dcery. Bohužel je celé toto téma neuvěřitelně zazděno a vztah nevědomého rodiče a opuštěného dítěte až asi na dvě, možná tři repliky se vůbec nerozvíjí (ačkoliv autor naznačuje, že by mohl), takže Lacerta je vlastně tuctovou prachobyčejnou nepolíbenou teenkou, která se umí plížit a ohánět kudlou. Kdyby nebyla barbarovou dcerou, mohl by ji Conan alespoň ojíždět, což by knize určitě pomohlo víc. A vůbec - o Lacertě víme, že je panna, která celou dobou putuje s intoušskou verzí Sesamuse a Conana, s Malim, kterému se, alespoň co se dozvídáme na několika místech v úvodu, líbí a nabízí se tedy možnost pro nějaké jiskření - zejména v době, kdy jsou obě postavy nuceny putovat samy chladnou krajinou. Bohužel Mali je impotent, kterého vzruší maximálně knihovna s omezeným přístupem, takže z tohoto vcelku milého románku pro dospívající zase nic nebude, a o jediný nespoutaný mrd se tak musí postarat v tomto frigidním světě vilná stygijská princezna.
2) Kompozice je totálně nahodilá až strašná. Ne nadarmo Čechov říká, že když se v první kapitole objeví na zdi pistole, musí se z ní zákonitě v příští kapitole střílet. Bohužel to tu neplatí. Celý příběh jakoby na sebe vrstvil samoúčelně různé zdánlivě klíčové motivy, které však poslouží pouze tady a teď, přičemž se dále s nimi nepracuje, ačkoliv některé si o to přímo říkají. Příklad za vše: Hlavní záporák je nezranitelný běžnou ocelí, v úvodní kapitole Conan získá od čarodějnice dýku, která "pomůže tam, kde ocel selhává". Samu dýku však v téže kapitole úspěšně použije a dál se o ní nehovoří.
Podobně, či spíše přesně opačně, je to s ústřední relikvií, která způsobí zánik celé organizace. Zmiňuje se jakoby mimoděk, ale na konci je klíčovou zbraní, která se však, jakoby náhodou objeví u Lacerty v kapse. O jejím použití se sama hrdinka dozví také za 5 minut 12 od naprosto nepodstatné vedlejší bytosti. Další takový lapsus je vlastně na konci, který vrcholí třikrát, přičemž vzbuzuje ve čtenáři netrpělivé otázky, kdy že ta nuda konečně skončí a kolik ještě nečekaných králíků z klobouku dávno mrtvý boss vytáhne. To, že ústřední zrádcové z princova a Conanova okolí nejenže zůstanou nepotrestáni, ale jejich osudy vyznívají do ztracena, je dalším dokladem nekonzistentnosti textu. Jakoby mimoděk vložené příhody s piráty, nebo Mrtvým městem (což je sám osobě zajímavý prvek), které ale pro osnovu příběhu nemají žádnou funkci, působí vlastně dost zbytečně.
3) Vyprávěcí způsob je třetí a možná hlavní problém textu. Čtenář se neubrání dojmu, že občas, v momentech zejména logicky nejvypjatějších, čte docela hezkou, ale poněkud uprděnou maturitní slohovku snaživé studentky. Čtenář čeká, že v momentě, kdy se útočníci převalí přes hradby, bude následovat dechberoucí líčení šarvátky, kde si jeden okusuje nehty nevěda, jestli právě dopadající rána mečem skutečně přetne lano, po němž šplhá jeden nepřítel za druhým, aby nemilosrdně pobíjel váhající obránce, kteří horko těžko z posledních sil drží formaci. Místo toho však následuje plochý, objektivní a nevzrušený popis toho, jak si jeden z hrdinů pobil několik nepřátel, načež byli ostatní dobiti přišedšími zálohami.
Vůbec popis čehokoliv působí podivně - šarvátky a bitky působí jednotvárně, vlastně všedně a opět nevzrušeně - jako když člověk hraje nějakou střílečku a strojově kosí stále stejné nepřátele jen jinak oblečené. Popisy krajiny jsou též k uzoufání statické - Mali a Lacerta se spouští rozeklanými skalami a jejich život visí na vlásku, ale autor rychle přeskočí k, zdá se, pro něho mnohem zásadnější geografické a přírodopisné přednášce o okolitém kraji.
Tahle conanovka se prostě nepovedla. Možná je to tím, že na opravdu velkém prostoru (400 stran) autor není schopen uspokojivě vybudovat funkční kompozici a předložit uvěřitelnou nebo rafinovanou dějovou posloupnost.
A co závěrem? Pokud nohsledům hlavního záporáka říkáte "ŠOTOUŠI" (s veškerými možnými významy pojmu), a v příběhu není ani vagónek, je velmi těžké ubránit se nezáměrnému smíchu (třeba spojení "šotouší věže" je skvělé).
Tedy, čtenáři, pokud toužíš tuto knihu mermomocí přečíst a jsi conanovský fanda, určitě jdi do toho - i špatné conanovky jsou conanovky. Pokud hledáš to nejlepší z knihy, přečti si první kapitoly a potom rovnou přeskoč na kapitolu 8, Conanovo osvobození před obětištěm je famozní.
Pokud pátráš jen po nějakém fantasy, asi raději sáhni po něčem jiném. Conanovka, ve které nestříkají žádné tělesné šťávy prostě neobstojí.
Conan a Pán stříbrného netopýra
Albert Simon Pergill
Po krátkém pobytu u svých pokrevenců v Cimmerii vyráží Conan opět do jižních zemí. Navštěvuje Arenjun a setkává se s dcerou, o jejíž existenci dosud nevěděl. Hyrkánský princ Sesamus se snaží obnovit spojení své země s Khitájí. Tím... více
