Některým čtenářům možná zatrne už po přečtení stručného úvodu této obsáhlé knihy: Co to zase bude? Napsal ten člověk 330 stránek textu jenom proto, aby naznačil, že jíst Štastný Jim stravu vyhýbající se jinovým▽ i jangovým △ extrémům, byl by opravdu šťastný? A že by se Greenovi novodobí Romeo a Julie, Augustus a Grace, jimž hvězdy tak zoufale nepřály, uzdravili ze svých zhoubných nemocí jenom pomocí přechodu z „maso-cukrové“ stravy na výživu makrobiotickou?
Ne. Ano. Asi tak trochu. Zdvižené obočí čtenářovo je namístě, ale ať je jeho smýšlení o orientální medicíně a filosofii jakékoliv, odložit knihu hned v této části by byla zatracená škoda. Jak již název napovídá, makrobiotické učení je u literárních monád Hrabalovsky řečeno „…nejen v jejich mozku a srdci, ale hrká jejich žilami až do kořínků cév.“ Jícha se jimi v podstatě vypisuje ze dvou „nemocí z povolání“, učitele a makrobiotického lektora – není se mu příliš v čem divit, makrobiotikem je pomalu dvacet let a učí jen o něco málo méně.
Z celé knihy číší dlouhá a promyšlená práce, citace jsou časté a obsáhlé, navíc velkých jmen literatury a makrobiotiky stejně jako Jíchových místy i nedospělých gymnaziálních studentů, což je velice pozoruhodná skutečnost.
Těm, co se k ní dostanou, má ambice zdát se být správnou knihou ve správný čas, čte se, ač nabita informacemi, neuvěřitelně lehce a laskavému čtenáři dává dostatečný prostor pro vlastní úvahy. Propojuje minulost s budoucností - hledá paralely napříč časy a místy a varuje před extrémy, stejnou měrou v jídle jako v chování.
První část (neboli hlava) je stručnější a spíše klouže po povrchu, druhá konečně dostává čtenářskému očekávání a literární epochy rozebírá pod jemným drobnohledem. Obě tyto dvě části předěluje stručné intermezzo, nutné k hlubšímu pochopení spisovatelova světonázoru. Ten je samozřejmě stále lehce kontroverzní a je namístě na něj pohlížet ne nekriticky, ale bez zbytečné hysterie, ke které mají někteří lidé nedůvěřiví ke všemu, co se vymyká obecným normám, někdy sklony.
Co je však na monádách obzvláště nutné vyzdvihnout: Tam kde jiné publikace spíše straší a boří, literární monády naopak smiřují a dávají naději. Konec je vysloveně optimistický a nezjihnul by při něm snad jen opravdu jangový tvrďák či amazonka.

PS: O čem byste vy psali své „velké dílo“?

---

Literární monády Jan Jícha

Čtivé a přitom podrobné dějiny světové literatury napsal středoškolský pedagog-bohemista a úspěšný prozaik se smyslem pro humor, který se věnuje studiu holistického přístupu k životu. Literární monády jsou proto nejen jeho autorsk... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---